ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2292.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2292/2019-255
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) I. H. , narozené XY , a b) F. H. , narozeného dne XY , obou společně bytem v XY , zastoupených Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 20, proti žalované F. , se sídlem v XY , identifikační číslo osoby XY , zastoupené Mgr. Kateřinou Trnkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova 223/9, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 178/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. února 2019, č. j. 61 Co 141/2018-224, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. února 2019, č. j. 61 Co 141/2018-224, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. března 2018, č. j. 4 C 178/2017-132, ve znění svého opravného usnesení ze dne 28. března 2018, č. j. 4 C 178/2017-141, určil, že označené pozemky jsou ve společném jmění žalobců, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci v roce 1985 koupili od J. A. na základě kupní smlouvy označenou rekreační chalupu s uvedenými pozemky, přičemž sporné (žalobou dotčené) pozemky užívali v dobré víře, že jsou jejich vlastníky od uzavření uvedené kupní smlouvy, přičemž „o tom, že jako vlastník pozemků je zapsán v katastru nemovitostí někdo jiný, se dověděli až v roce 2017 v souvislosti s jednáním s jednatelem žalované M. S.“ Podle soudu prvního stupně „je zřejmé, že žalobci vycházeli z toho, že vlastnické právo nabyli na základě kupní smlouvy z roku 1985. Z okolností uzavření kupní smlouvy, kdy žalobci byli při prohlídce nemovitosti seznámeni s pozemky, žalobce (b/) s J. A. obcházel i celý plot, který sporné pozemky ohraničuje a J. A. byl i sám přesvědčen o tom, že je vlastníkem celé plochy pozemků ohraničených plotem a tyto všechny pozemky prodává žalobcům, lze na straně žalobců dospět k závěru, že se jedná o omluvitelný omyl žalobců.“
Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci předmětné pozemky podle §134 odst. 1 obč. zák. vydrželi. Při rozhodování se nalézací soud rovněž zabýval argumenty žalovaného, který odkazoval na judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky „nemo plus iuris“. Dospěl přitom k závěru, že: „žalovaná nabyla vlastnické právo k pozemkům na základě kupní smlouvy od osoby zapsané v katastru nemovitostí a jednala tedy v důvěře v zápis v katastru nemovitostí. Za této situace zde nastává kolize práva dobrověrného nabyvatele, tedy žalovaného a vlastnického práva žalobců, kteří vlastnické právo nabyli vydržením. Jelikož se žalovaná staví odmítavě ke smírnému řešení sporu, kdy žalobci opakovaně nabízeli odkoupení sporných pozemků, je zřejmé, že nelze zachovat maximum z obou těchto základních práv a je nutné kolizi řešit. Ústavní soud k tomuto uvádí, že je nutno kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, a zvažovat jak obecné souvislosti kolize základních práv, tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu. V daném případě bylo zjištěno, že jednatel žalované, který je rovněž jediným společníkem žalované, zná místní poměry v XY, zná místní obyvatele a v místě podniká on i jeho matka. Jednateli žalované tak muselo být známo, že pozemkové parcely č XY užívali již od roku 1985 žalobci a že tyto sporné parcely byly tzv. připloceny k pozemkům žalobců. Matka jednatele žalované na sporných pozemcích a dále na části pozemku parc. č. XY a části pozemku parc. č. XY pásla jalovice a koně a odebírala od žalobců trávu posečenou na těchto pozemcích. Ještě na podzim 2016 jednatel žalované probíral s žalobcem možnost ustájení koní ve stodole žalobce. Pokud se žalovaná za této situace ‚chopila obchodní příležitosti‘, pak se soud při posuzování obecné spravedlnosti přiklonil na stranu žalobců, kteří vlastnické právo k nemovitostem nabyli vydržením a dle soudu prokázali, že jejich vlastnické právo bylo zpochybněno poprvé až v roce 2017, kdy se dozvěděli o nabytí vlastnictví ze strany žalované.“
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku tak, že se žalobcům právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává, a dále rozhodl, že se žalobcům nepřiznává ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1733/2013, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, sp. zn. 22 Cdo 1984/2009, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 a sp. zn. 22 Cdo 734/2014, se ztotožnil „s názorem soudu prvního stupně, že žalobci byli v dobré víře, že kupní smlouvou nabyli od pana A. i sporné nemovitosti, když tyto spolu s nemovitostmi uvedenými v kupní smlouvě tvořily jeden funkční celek, měly stejný charakter, byly jako jeden funkční celek oploceny, přístup na ně byl zajištěn na hranicích sporných pozemků, charakter pozemků, které vcházely vně oplocení byl zcela jiný nežli charakter pozemků sporných a navíc s ohledem na svažitý terén bylo možno hůře rozpoznat či odhadnout jejich výměru, o rozsahu převáděných pozemků pak byli žalobci ujištěni prodávajícím panem J. A., který toto potvrdil i v probíhajícím řízení. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že žalobci byli oprávněnými držiteli, když byli v dobré víře, že kupní smlouvou nabyli i sporné pozemky a uplynutím vydržecí lhůty pak došlo k vydržení sporných pozemků (§134 zákona č. 40/1964 Sb.). V průběhu řízení nebylo zpochybněno, že by v průběhu 10-ti leté lhůty došlo ke zpochybnění dobré víry žalobců.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, V něm uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci při absenci aplikace §984 o. z. Předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje mj. tím, že (zestručněno z obsáhlé dovolací argumentace) napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky týkající se principu materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí podle §984 odst. 1 o. z., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. K tomu pak dovolatelka připojuje poměrně obsáhlou dovolací argumentaci, v níž též zpochybňuje odvolacím soudem učiněné právní závěry a relevantnost jím uplatněných odkazů na judikaturu dovolacího soudu. Namítá také, že tím, že se ani odvolací soud dostatečným způsobem nevypořádal s její (právní) argumentací, byla porušena její procení práva a ve výsledku bylo jí odepřeno právo na soudní ochranu. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že soudy postupovaly nesprávně, když v tomto případě neposkytly ochranu dobrověrnému nabyvateli a uznaly vydržení žalobců, aniž by v řízení bylo prokázáno, že dovolatelka snad věděla o tom, že pozemky žalobci vydrželi a že zápis údajů ve veřejném seznamu neodpovídá skutečnosti. Kromě toho dovolatelka má také za to, že soudy v řízení dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a dostatečně nepřihlédly k navrženým důkazům a tvrzením dovolatelky. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se (mění rozsudek soudu prvního stupně a) žaloba o určení vlastnictví zamítá a žalované se přiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalobci ve svém písemném vyjádření (podaném jejich advokátem) předně namítli, že dovolání žalované „je nepřípustné, neboť z něj nevyplývá žádný dovolací důvod ve smyslu ust. §237 občanského soudního řádu.“ Žalobci dále rozporují argumentaci dovolatelky zpochybňující skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, a provádějí nástin geneze jejich případu s posloupností vymezení právně relevantních okolností. Odkazuje-li dovolatelka na §984 odst. 1 o. z., „jde o argumentaci irelevantní ve vztahu ke stavu v roce 1985 a nic na tom nemění ani přechodné ustanovení §3064 o. z., neboť k vydržení sporných pozemků došlo řadu let před účinností občanského zákoníku... Pod tímto úhlem je třeba posuzovat právní prostředí, ve kterém se žalobci pohybovali při uzavírání kupní smlouvy a užívání pozemků, o nichž se v dobré víře domnívali, že byly součástí koupě. Žalobce nenapadlo kontrolovat nahlédnutím do katastru nemovitostí, neboť po celou dobu užívání považovali sporné pozemky za vlastní, jelikož byly o jejich vlastnictví ujištěni i panem A. a znaleckým posudkem.“ Závěrem žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání pro jeho nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, případně jej zamítl a přiznal žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dospěl k závěru, že v daném případě nezbývá, než z níže rozvedeného důvodu přistoupit ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Důvodem je okolnost, že odvolací soud vůbec nereagoval na právně významnou argumentaci dovolatelky, která v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně mj. poukazovala na §984 odst. 1 o. z. a v něm zakotvený princip materiální publicity.
Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu se podává, že se odvolací soud výhradně zabýval otázkou naplnění podmínek vydržení vlastnického práva žalobci ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák., tj. v režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, aniž by jakkoliv reagoval na odvolací argumentaci žalované, jež poukazovala na nezbytnost řešení věci v režimu §984 o. z., s poukazem na respektování principu materiální publicity v jejím případě, kdy při úplatném právním jednáním (jehož předmětem byla koupě nyní žalobou dotčených pozemků) jednala v dobré víře a vycházela přitom ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, kdy vlastnické právo k předmětným pozemkům podle katastrálního stavu svědčilo prodávajícímu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (též s reflexí judikatury Ústavního soudu) ustáleně připomíná, že účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz , zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách http://www.nsoud.cz/ ).
Dále Nejvyšší soud vyložil, že argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).
Obdobný závěr pochopitelně dopadá i na situaci, kdy účastník argumentuje nezbytností aplikace nové právní úpravy na případ, v němž je třeba zohledňovat skutkové a právní okolnosti nejen podle dosavadní, ale i nové právní úpravy.
V daném případě žalobci argumentovali a soudy obou stupňů vycházely ze závěru, že žalobci za podmínek stanovených dosavadní civilní úpravou vydrželi vlastnické právo k předmětným pozemkům, přičemž oba soudy rovněž vycházely ze zjištění, že žalovaná uzavřela kupní smlouvu ohledně předmětných pozemků již za účinnosti nového občanského zákoníku. V návaznosti na to se pak žalovaná v odvolacím řízení domáhala respektování principu materiální publicity ve smyslu §984 odst. 1 o. z., na kteroužto argumentaci odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku vůbec nereagoval.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. dubna 2019, sp. zn. 24 Cdo 2644/2018, vyložil a odůvodnil právní názor, že pokud je rozhodujícím soudem pominuta účastníkova (do jisté míry relevantně) vyznívající právní argumentace (nejde tedy o zjevně nepatřičně uplatněný argument atd.), nelze takovýto deficit odstraňovat (až) v rámci dovolacího řízení, byť by se mělo jednat o dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, byla-li v řízení před soudem prvního stupně či v odvolacím řízení účastníkem řízení uplatněna právně významná skutková či právní námitka, je povinností rozhodujícího soudu takovou námitku při rozhodování pečlivě zohlednit, a není-li soudem považována za relevantní, je nezbytné, aby se s ní soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí (s přihlédnutím k její povaze, složitosti a možného dopadu na posuzovanou věc atd.) odpovídajícím způsobem vypořádal (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.). Nestane-li se tak, tj. pokud odvolací soud na účastníkem uplatněné (skutkové či právní) argumenty (odpovídajícím způsobem) nereaguje, je takovéto rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Je tomu tak proto, že při zohlednění dotčeným účastníkem uplatněné argumentace (jež vykazuje jistou míru relevance) je v takovém případě odvolací soud vystaven nutnosti při rozhodování uplatněné argumenty reflektovat, což (jde-li např. o možný analogický dosah již publikované judikatury vztahující se k obdobným právním institutům nebo o využitelné doktrinální závěry) může přivodit i jistou korekci či dokonce vyloučení původně jím zvažovaného právně kvalifikačního záměru ve zjištěných skutkových poměrech dané věci.
Současně je však třeba vyložit, že tím, že odvolací soud – ve vztahu k tvrzenému vydržení vlastnického práva žalobců k předmětným pozemkům – neposuzoval právně významné okolnosti související s dovolatelkou tvrzeným jejím nabytím vlastnického práva k týmž pozemkům v režimu občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., tedy mj. s přihlédnutím k principu materiální publicity ve smyslu §984 odst. 1 o. z., nemůže dovoláním napadený rozsudek pro popsaný defekt ve skutkové a právně kvalifikační úvaze odvolacího soudu z věcného hlediska obstát.
V tomto směru se pak plně uplatní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, v němž dovolací soud mj. vyložil, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, respektive doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu takovým postupem dotčeného účastníka řízení, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož součástí je i právo účastníka řízení na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
Z vyloženého lze pro účely této věci sumarizovat, že je-li v hypotéze příslušné právní normy, která má být soudem aplikována, vymezen rozsah právně rozhodných skutečností, při jejichž naplnění soud na podkladě vydaného rozhodnutí musí přistoupit k reglementaci daného pravidla chování, je nezbytné v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí tento výčet zjištěných právně rozhodných skutečností vyložit, a to v takovém rozsahu a s takovou informační kvalitou, aby bylo in concreto zřejmé, jaký skutkový základ vedl rozhodující soud k aplikaci předmětné právní normy.
V poměrech této posuzované věci to tedy znamená, že učinil-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně závěr a) o vydržení vlastnického práva žalobců k předmětnému nemovitému majetku ještě před účinností nového civilního kodexu, musí rovněž učinit i závěr b) ve vztahu k právnímu posouzení, zda žalovaná, s přihlédnutím k principu materiální publicity ve smyslu §984 odst. 1 o. z., nabyla vlastnické právo ke stejným pozemkům již za účinnosti nového občanského zákoníku, pakliže se jednalo o úplatné právní jednání, převodci v době převodu svědčil zápis vlastnického práva k převáděným pozemkům a žalovaná tvrdí, že při tomto právním jednání jednala v dobré víře a s ohledem na stav zápisů v katastru nemovitostí a v té době již reglementovaný princip materiální publicity, a zda v dané situaci je třeba žalované poskytnout soudní ochranu s ohledem na zmíněný princip materiální publicity, či (a v takovém případě proč) nikoliv.
Jak již shora bylo vyloženo, odvolací soud otázku b) týkající se tvrzeného věcně právního vztahu dovolatelky k předmětnému nemovitému majetku vůbec neřešil, pročež jeho rozhodnutí právě již z tohoto důvodu nemůže z věcného hlediska obstát, přičemž za dané procesní situace není ani možné, aby tento nedostatek odstraňoval sám dovolací soud.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu