ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2364.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2364/2020-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr . Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně MADAGASKAR s. r. o., se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, identifikační číslo osoby 278 45 559, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovaným 1) Moravskoslezskému kraji , se sídlem v Ostravě, 28. října 117/2771, identifikační číslo osoby 708 90 692, zastoupenému Mgr. Richardem Kolibou, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Hrabinská 498/19, a 2) HOMOLA a. s. , se sídlem v Ostravě, Vratimovská 624/11, identifikační číslo osoby 267 92 770, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 121/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2020, č. j. 8 Co 293/2019-103, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2019, č. j. 30 C 121/2018-67, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný 1) je vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných nemovitých věcí, výrokem II. rozhodl o tom, že žalobkyně a žalovaný 1) vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení částku 315.084,- Kč. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť neshledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dne 29. května 2019 odvolání a následně - podáním doručeným soudu dne 2. července 2019 - navrhla, aby podle §107a o. s. ř. vstoupila na místo žalobkyně obchodní společnost Stavíme investiční s. r. o., se sídlem v Ostravě, Marie Majerové 1649/25, identifikační číslo osoby 019 73 100. V odůvodnění svého návrhu žalobkyně uvedla, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva účastníka řízení, o nějž v řízení jde, když žalobou uplatněné právo bylo na základě postupní smlouvy ze dne 20. června 2019, postoupeno na společnost Stavíme investiční s. r. o., která se vstupem do řízení vyslovila souhlas.
Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. března 2020, č. j. 8 Co 293/2019-103, návrh na záměnu účastníků zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že: „žalobkyně a její procesní nástupce v rozporu s §101 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez relevantního důvodu (pouze s odkazem na ničím nepodloženou zásadu zachování obchodního tajemství), nesplnili soudem uloženou vysvětlovací povinnost…ohledně úplaty za postoupení pohledávky a disponibilních prostředků procesního nástupce k náhradě nákladů řízení a neuvedli tedy skutková tvrzení důležitá pro posouzení schopnosti procesního nástupce plnit případnou náhradu nákladů řízení, potažmo účelovosti postoupení a zneužití procesní úpravy podle §107a o. s. ř.“ Odvolací soud proto uzavřel, že uplatněný návrh na procesní nástupnictví při singulární sukcesi je prostředkem ke zneužití procesní úpravy, přičemž nikdo nesmí těžit ze svého (předcházejícího) protiprávního úkonu. Nad rámec uvedeného se odvolací soud zabýval otázkou postupitelnosti práva, jak bylo učiněno předmětem postupní smlouvy ze dne 20. června 2019, a dospěl k závěru, že uvedené právo není způsobilým předmětem smlouvy o postoupení, neboť: „dle přesvědčení soudu uvedené právo na určení vlastnického práva k nemovitostem svědčí osobě neúspěšného soutěžitele … a je naplněno podáním žaloby a postavením tohoto soutěžitele na straně žalobce v řízení před soudem.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010) při posuzovaní otázky, zda lze návrh žalobkyně na procesní nástupnictví podle §107a odst. 1 o. s. ř. zamítnout prostřednictvím §2 o. s. ř. Dále má dovolatelka za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 3031/2013) při posuzovaní otázky, zda právo, které je předmětem řízení, představuje způsobilý předmět smlouvy o postoupení. Podle dovolatelky posoudil odvolací soud uvedené otázky nesprávně, a proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se usnesení odvolacího soudu mění tak, že se návrhu žalobkyně na změnu účastníků podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. vyhovuje.
Žalovaný 1) se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Žalovaná 2) se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným usnesením odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Uvedla, že: „v posuzované věci…není pochyb o tom, že zde jsou dány důvody věc posoudit jako zjevný pokus zneužití procesní úpravy ustanovení §107a o. s. ř. za tím účelem, aby se pohledávka žalované 2) na náhradu nákladů řízení ve výši 315.084,- přiznaná vůči žalobkyni rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2019, č. j. 30 C 121/2018-67, stala nedobytnou.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že podané dovolání není
– jak bude dále rozvedeno – přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud v dovolatelkou citovaném usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím §2 o. s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, bylo-li možno dovodit podle toho, co vyšlo v řízení najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších svých rozhodnutí, například v usnesení ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, v němž zdůraznil, že hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhrady nákladů řízení musí nabýt reálné podoby.
Ústavní soud v nálezu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, vyložil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na §2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Ústavní soud (a shodně Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 3911/2018) vysvětlil, že obecné soudy by měly svou pozornost soustředit i na jiné ze spisu se podávající, respektive úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, na patrný nedostatek typického „komerčního“ motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd., a na tomto vůbec podezřelém základě by se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky – procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky – mohou pro dané řízení nastat. Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle §107a o. s. ř. přitom může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013).
Na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. října 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, v němž vyložil právní názor, že k možnosti soudu uzavřít, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle §107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. Naplnění obou těchto předpokladů přitom nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., se v budoucnosti stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle §107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení. Závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, podle kterého prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., je třeba pojímat tak, že závěr o možném zneužití návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř. za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu.
V nyní projednávané věci odvolací soud rozhodl zcela v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, když ve svém rozhodnutí (viz body 11 a 12 dovoláním napadeného usnesení) zohlednil konkrétní okolnosti případu a přesvědčivě odůvodnil, proč považoval návrh dovolatelky podle §107a odst. 1 o. s. ř. za zneužití práva.
K další argumentaci dovolatelky týkající se otázky postupitelnosti práva, které bylo učiněno předmětem postupní smlouvy ze dne 20. června 2019, Nejvyšší soud dodává, že (případné) jiné posouzení této otázky by na závěru o zamítnutí návrhu žalobkyně na vstup do řízení podle §107a o. s. ř. z důvodu zneužití procesní úpravy nemohlo nic změnit.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu