ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2877.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2877/2020-129
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci posuzované A. J., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené opatrovníkem pro řízení A. K., advokátem se sídlem v XY, za účasti obce Zdiby, se sídlem ve Zdibech, Průběžná 11, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hrozou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, o svéprávnosti a ve věcech opatrovnictví člověka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 Nc 23062/2017, o dovolání obce Zdiby proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2020, č. j. 68 Co 114/2020-115, takto:
I. Dovolání obce Zdiby proti výrokům I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2020, č. j. 68 Co 114/2020-115, se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2020, č. j. 68 Co 114/2020-115, ve výrocích III. a IV., jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. února 2020, č. j. 0 Nc 23062/2017-91, ve výrocích III. a IV., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. února 2020, č. j. 0 Nc 23062/2017-91, omezil svéprávnost posuzované v rozsahu uvedeném ve výroku I., výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, výrokem III. o náhradě nákladů řízení účastníků a výrokem IV. jmenoval posuzované opatrovníka – Obecní úřad Zdiby – kterému vymezil jeho práva povinnosti v souvislosti s výkonem funkce veřejného opatrovníka.
K odvolání posuzované a veřejného opatrovníka Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) odmítl jak odvolání posuzované (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), tak odvolání veřejného opatrovníka, a to proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o jmenování opatrovníka posuzované a vymezení rozsahu jeho práv a povinností, tj. ve výroku IV., a ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků, tj. ve výroku III., potvrdil (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Odvolání posuzované bylo podáno opožděně, a protože nebylo jako opožděné odmítnuto soudem prvního stupně podle ustanovení §208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), učinil tak soud odvolací podle ustanovení §218a věty první o. s. ř. Odmítnutí odvolání veřejného opatrovníka opřel o ustanovení §218 písm. b) o. s. ř., neboť napadl-li jím veřejný opatrovník rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., tedy jednak ve výroku, kterým byla posuzovaná omezena ve svéprávnosti, jednak ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu, učinil tak aniž by k tomu byl subjektivně oprávněn (legitimován). Věcně se tak zabýval pouze výrokem o jmenování veřejného opatrovníka a výrokem o nákladech řízení mezi účastníky. Ztotožnil se s nosným právním závěrem soudu prvního stupně, že byly splněny předpoklady pro jmenování veřejného opatrovníka, neboť stálým opatrovníkem nebylo možno jmenovat osobu posuzovanou navrženou ani jinou blízkou nebo jinou vhodnou osobu, který argumentačně dále rozvedl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal veřejný opatrovník (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, kterým jej napadl v celém rozsahu. Uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci shledal v úvaze o naplnění předpokladů pro jmenování veřejného opatrovníka posuzované, přičemž z obsahu dovolání vyplývají následující otázky: (1.) zda může být podle ustanovení §471 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), veřejným opatrovníkem jmenován obecní úřad, (2.) zda lze veřejným opatrovníkem jmenovat obec, která pro výkon opatrovnictví není materiálně ani personálně zabezpečena. Předpoklad přípustnosti dovolání vymezil pouze v případě otázky (1.), a sice tak, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou představují rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018, sp. zn. 30 Cdo 3314/2017, ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 4910/2015, a ze dne 25. července 2017, sp. zn. 30 Cdo 3962/2016.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
Dovolání veřejného opatrovníka v části směřující proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu bylo podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odvolání posuzované, potažmo stálého opatrovníka, proti rozhodnutí soudu prvního stupně odmítnuto, ať již pro opožděnost nebo pro nedostatek subjektivní přípustnosti, tedy, proti nimž je přípustná žaloba na zmatečnost (§229 odst. 4 o. s. ř.). Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu není dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné.
Po zjištění, že v části, ve které je brojeno proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení - obcí, která zmocnila zástupce z řad advokátů k podání dovolání) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky (1.), a to na rozdíl od otázky (2.), jejímuž věcnému přezkumu brání vada dovolání spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti, protože při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §471 odst. 3 o. z. způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (k tomu srov. např. usnesení ze dne 25. července 2017, sp. zn. 30 Cdo 3962/2016, ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 5171/2017 nebo ze dne 31. ledna 2018, sp. zn. 30 Cdo 3314/2017; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https:// nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, že způsobilost být veřejným opatrovníkem má podle citovaného zákonného ustanovení obec, kde má opatrovanec bydliště. Při rozhodování o jmenování veřejného opatrovníka je určujícím jednak bydliště opatrovance, jednak zda obec, v níž má bydliště, je nadána oprávněním funkci veřejného opatrovníka v rámci přenesené působnosti vykonávat. Právní názor, že veřejným opatrovníkem soud jmenuje přímo obec (nebo osobu zřízenou obcí za účelem výkonu funkce veřejného opatrovníka), a nikoliv jeden z orgánů obce (obecní úřad), z této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá.
Znění ustanovení §471 odst. 3 o. z. je jednoznačné. Způsobilost být jmenován veřejným opatrovníkem má dle zákona obec. Jiný účel a smysl, který by se příčil doslovnému zákonnému znění, dovodit nelze. Důvod, pro který by bylo namístě upozadit jazykový výklad a odchýlit se od doslovného znění ustanovení §471 odst. 3 o. z., spočívající v konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem, potažmo jeho nejednoznačností (k tomu viz důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, usnesení ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, nebo usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013), schází. Znění vykládaného hmotněprávního ustanovení naopak odpovídá tomu, že je to právě obec, jakožto právnická osoba veřejného práva [§2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., zákon o obcích (obecní zřízení), §20 odst. 2 o. z.], kdo má právní osobnost, svéprávnost (svéprávného zástupce), potažmo procesní subjektivitu a způsobilost – o případ, kdy by zvláštní zákon stanovil jinak se zde nejedná – a nikoliv obecní úřad (obdobně k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2016, sp. zn. 21 Cdo 1288/2016, 21 Cdo 1295/2016, 21 Cdo 1296/2016, 21 Cdo 1297/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/2018). Konečně k tomu, co od 1. ledna 2014 vyplývá přímo z ustanovení §471 odst. 3 o. z., tedy, že veřejným opatrovníkem soud jmenuje obec, a nikoliv obecní úřad, dospěla rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již při výkladu ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), účinného do 31. prosince 2013 (soudní praxi usměrnilo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu přijetím rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. dubna 1993, sp. zn. 5 Co 468/93, k zařazení do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 18/1994), což bylo akceptováno i v rovině ústavní [Ústavní soud v usneseních ze dne 28. června 2006, sp. zn. IV. ÚS 744/05, nebo ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. III. ÚS 154/06, nepovažoval za porušení ústavně zaručených práv, pokud byla obec (nikoliv obecní úřad) ustanovena opatrovníkem osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům].
Za překážku pro jmenování obce veřejným opatrovníkem nelze považovat ani to, že výkon funkce veřejného opatrovníka obcí je výkonem přenesené působnosti (§149b odst. 3 zákona o obecním zřízení, ve znění zákona č. 303/2013 Sb.). V souvislosti s jmenováním veřejného opatrovníka je nutno důsledně rozlišovat mezi způsobilostí být jmenován veřejným opatrovníkem a (faktickým) výkonem této činnosti. Ustanovení §149b odst. 3 zákona o obecním zřízení neznamená nic jiného, než, že obecní úřad bude v rámci přenesené působnosti podle ustanovení §109 odst. 3 písm. b) zákona o obecním zřízení plnit úkoly vyplývající z činnosti veřejného opatrovníka, neboť občanský zákoník ani ustanovení §149b odst. 3 zákona o obecním zřízení nesvěřuje realizaci výkonu funkce veřejného opatrovníka jinému obecnímu orgánu, pouze tehdy bude-li veřejným opatrovníkem podle ustanovení §471 odst. 3 o. z. jmenována obec. Tím spíše je pro jmenování obce veřejným opatrovníkem nerozhodné, kdo konkrétně bude za obec (obecní úřad) fakticky činnost opatrovníka vykonávat, zda starosta, místostarosta, zaměstnanec obecního úřadu nebo někdo další, neboť to je záležitostí organizační struktury obce.
Promítnuto do poměrů posuzované věci lze proto uzavřít, že obecní úřad nelze podle ustanovení §471 odst. 3 o. z. jmenovat veřejným opatrovníkem; tím lze jmenovat (jen) obec anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není ve výrocích III. a IV. správné, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v tomto rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí, a to ve výrocích III. a IV., a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 8) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale (mezi účastníky) znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu