ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.329.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 329/2020-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobce C. H. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, proti žalovaným 1) M. S. , narozené dne XY, 2) M. S. , narozenému dne XY a 3) H. S. , narozené dne XY, všichni žalovaní bytem v XY, zastoupeni JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem se sídlem v Mělníku, Zádušní 2590/2, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 132/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2019, č. j. 21 Co 62/2019-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.365,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radoslava Bolfa, advokáta se sídlem v Mělníku, Zádušní 2590/2.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2018, č. j. 16 C 132/2017-140, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaný 2) a žalovaná 3) mají ve společném jmění manželů nemovité a movité věci blíže specifikované ve výrocích I. a II. Výrokem III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. června 2019, č. j. 21 Co 62/2019-179, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta dovolání, které však Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) neshledal - jak bude dále rozvedeno - přípustným ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatel vymezuje přípustnost svého dovolaní tak, že „rozsudek odvolacího soudu spočívá … na nesprávném právním posouzení věci s tím, že závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rovněž otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ , aniž by uvedl konkrétní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit nebo otázku, která doposud dovolacím soudem nebyla vyřešena. Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se prostřednictvím svého advokáta vyjádřili žalovaní, kteří poukázali na to, že dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti, proto navrhli, aby dovolací soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z obsahu dovolání však není zřejmá žádná ze čtyř v úvahu přicházejících variant vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a dovolání je pojato jako (nepřípustně) skutková a (prostá) právní polemika dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu s místy uplatněnými výtkami k hodnocení důkazů.
K argumentaci dovolatele směřující do skutkového zjištění, z něhož při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, a do hodnocení důkazů, nutno uvést, že dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Připomíná se současně, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ).
Namítá-li dovolatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že: „z odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvého stupně, jež odvolací soud bere za své, z velké části chybí vymezení zjištění, která soud z každého z důkazů, které byly provedeny, učinil, jakož i vyhodnocení všech důkazů ve vzájemné souvislosti“ , pak ani z této části se explicite nepodává jasně zformulovaná právní otázka, jež by měla být podle dovolatele v dovolacím řízení verifikována z pohledu posuzování daného předpokladu přípustnosti dovolání, zde v kontextu nálezové judikatury Ústavního soudu. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud na námitky, jež nyní dovolatel opětovně uplatňuje (navíc primárně) vůči odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, poměrně obšírně reagoval a shledal je nedůvodnými (srov. bod č. 12 a násl. rozsudku odvolacího soudu), což dovolatel ve své dovolací argumentaci přehlíží.
V této souvislosti lze připomenout např. nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, ve kterém český orgán ochrany ústavnosti zaujal právní názor, že dovolání je (také) přípustné (tehdy), závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
V poměrech této věci je třeba mít na zřeteli, že jestliže dovolatel ve své dovolací argumentaci zcela přehlíží předmětné závěry, které k jeho stejným námitkám v odvolacím řízení vyložil odvolací soud, a v zásadě – tj. bez patřičného rozvedení – mechanicky odkazuje na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, je za této procesní situace nutno uzavřít, že ani v tomto ohledu nelze spatřovat splnění formálních požadavků na precizaci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
Přitom plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla dovolatelem (jeho advokátem) odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 4. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu