ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.80.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 80/2020-2552
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v právní věci péče o nezletilého AAAAA (pseudonym) , narozeného dne XY, bytem XY, fakticky bytem XY, zastoupeného opatrovníkem městem Šlapanice, se sídlem ve Šlapanicích, Masarykovo náměstí 100/7, matky E. S. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, otce J. S. , narozeného dne XY, bytem XY, fakticky bytem XY, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Jana Palacha 4, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně , se sídlem v Brně, Mozartova 3, o zbavení matky rodičovské odpovědnosti, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. P 277/2013, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2019, č. j. 16 Co 254/2018-2380, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. května 2018, č. j. P 277/2013-2028 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) výroky I. a II. rozhodl, že se nezletilý po dobu před rozvodem a po rozvodu svěřuje do péče otce, výroky III., až V. uložil matce povinnost přispívat na výživu nezletilého, výrokem VI. zbavil matku rodičovské odpovědnosti k nezletilému, výrokem VII. rozhodl o zachování práva matky osobně se stýkat s nezletilým, výrokem VIII. upravil styk matky s nezletilým, výrokem IX. uložil otci předávat nezletilého k realizaci asistovaného styku, výrokem X. zamítl návrh na svěření nezletilého do péče jiné osoby a výroky XI. až XV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání matky, otce a opatrovníka nezletilého Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. května 2019, č. j. 16 Co 254/2018-2380, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VIII. změnil tak, že: „matka je oprávněna se stýkat s nezletilým vždy každé první pondělí sudého měsíce v roce v době od 16:00 hodin do 17:00 hodin v prostorách XY, za účasti odborného pracovníka centra“ , v dalších výrocích jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil „s precizním, důkladným odůvodněním soudu I. stupně“ a doplnil, že: „z obsahu celého spisu je nepochybně zřejmé, že matka vyvíjela na nezletilého v důsledku projevů své osobnosti nepřiměřený nátlak, kterým nezletilého evidentně poškozovala a nutně musela nezletilému působit traumata, kdy svým jednáním by nepochybně přivodila syndrom zavrženého rodiče. Matka není ochotna akceptovat zjištěné skutečnosti, cítí se být pronásledována všemi s tím, že jsou všichni proti ní zaujatí, podplacení.“
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně (o zbavení matky rodičovské odpovědnosti), podala matka nezletilého (dále jen „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta řádné a včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2019, sp. zn. 21 Cdo 2432/2017, při řešení následujících dvou otázek:
1. „ Z jakých hledisek posuzovat intenzitu závadového jednání pro vyslovení závěru, zda závadové jednání dosáhlo tak závažné intenzity, že jediným účinným prostředkem ochrany dítěte je zbavit jeho rodiče (matku) rodičovské odpovědnosti?“
2. „Zda v rozhodnutí o zbavení rodiče rodičovské odpovědnosti je soud povinen podrobně odůvodnit a vysvětlit, proč v konkrétním případě nepostačuje k ochraně dítěte mírnější prostředek než zbavení rodiče rodičovské odpovědnosti.“
Ve vztahu k první položené otázce dovolatelka uvádí, že v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu byl řešen obdobný případ, ve kterém byl jeden z rodičů (otec) zbaven rodičovské odpovědnosti pro obdobné jednání, jaké je nyní přisuzováno dovolatelce, jen s tím rozdílem, že v tomto případě nebyla dovolatelka za toto jednání doposud v trestní věci odsouzena a současně má za to, že se dopustila bezesporu méně závažného jednání, než jakého se v citovaném rozhodnutí dopustil jeden z rodičů (otec). Dovolatelka se dále domnívá, že z citovaného rozhodnutí „vyplynulo, že ani závadové jednání, kterého se v případě řešeném tímto judikátem dopustil jeden z rodičů (otec), nebylo dostatečným důvodem pro zbavení tohoto rodiče (otce) rodičovské odpovědnosti, neboť ... zbavení rodičovské odpovědnosti je až prostředkem ‚ultima ratio‘.“
Ve vztahu ke druhé otázce dovolatelka uvádí, že se touto otázkou nepřímo zabýval Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí, ve kterém několikrát zdůraznil, že: „má-li být zbavení rodičovské odpovědnosti až prostředkem ‚ultima ratio‘ je potřeba pečlivě odůvodnit, zda je intenzita závadového jednání opravdu natolik závažná, že nepostačí mírnější prostředek ochrany dítěte, a zda je z důvodu vysoké závažnosti závadového jednání v zájmu nezletilého zbavit jeho rodiče rodičovské odpovědnosti.“ Dovolatelka zastává názor, že v rozporu s citovaným závěrem Nejvyššího soudu nebyly rozsudky obou soudů řádně zdůvodněny a nevyplývá z nich ani důvod, proč nebylo možné zajistit ochranu nezletilého mírnějším prostředkem ochrany dítěte.
Závěrem proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Státní zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedlo, že v daném případě bylo zcela na místě rozhodnout o zbavení rodičovské odpovědnosti matky, neboť ta v době, kdy měla nezletilého v péči, jej prokazatelně využívala jako nástroj ve svém nesmiřitelném boji s otcem nezletilého. Uvedlo, že: „na matku nezletilého byla dne 27. 3. 2019 podána státní zástupkyní … obžaloba pro jednání, kterého se dopustila v době, kdy měla nezletilého v péči, ale taktéž v době, kdy byl nezletilý umístěn do XY …, a to pro zločin týraní svěřené osoby…a přečin ohrožování výchovy dítěte. Nadto byla matka nezletilého dále obžalována z pětinásobného zločinu křivého obvinění …, jehož se měla dopustit především vůči otci nezletilého… ale také vůči soudci, učitelkám ve škole či sociálním pracovnicím, které měly případ nezletilého na starosti.“ Dále vyjádřilo názor, že jednání matky popsané v obžalobě je samo o sobě tak závadné, že zcela odůvodňuje přijetí toho nejzávaznějšího zásahu do rodičovské odpovědnosti rodiče a doplnilo, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považuje za srozumitelné a přezkoumatelné, přičemž má také za to, že z celého odůvodnění rozhodnutí vyplývá nezbytnost přijatých opatření. Závěrem proto označilo podané dovolání za zcela nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že podané dovolání není – jak bude dále rozvedeno – přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §865 odst. 1 o. z. rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.
Podle ustanovení §866 o. z. pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte.
Podle ustanovení §870 o. z. nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.
Podle ustanovení §871 odst. 1 o. z. zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
Podle ustanovení §871 odst. 2 o. z. spáchal-li rodič proti svému dítěti úmyslný trestný čin, nebo použil-li rodič své dítě, které není trestně odpovědné, ke spáchání trestného činu, nebo spáchal-li rodič trestný čin jako spolupachatel, návodce, pomocník či organizátor trestného činu spáchaného jeho dítětem, soud zvlášť posoudí, nejsou-li tu důvodu pro zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti.
Nejvyšší soud se k důvodům pro zbavení, či omezení rodičovské odpovědnosti (terminologicky vymezené jako „rodičovská zodpovědnost“) podrobně vyjadřoval již za úpravy provedené zákonem o rodině (dále jen „zák. o rod.“), který byl s účinností od 1. ledna 2014 nahrazen občanským zákoníkem, přičemž s ohledem na obsahově podobné vymezení institutu zbavení, či omezení rodičovské odpovědnosti se dosud dosažené (a níže rozvedené) závěry uplatní i nadále. Nejvyšší soud se tak k podmínkám zbavení rodičovské zodpovědnosti vyjádřil již v rozhodnutí ze dne 24. listopadu 1964, sp. zn. 4 Cz 48/64, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 1965, pod číslem 11. Zde Nejvyšší soud vyslovil názor, že předpokladem pro zbavení rodičovských práv podle §44 odst. 3 zák. o rod. je, že rodiče neplní své povinnosti, ač by je plnit mohli. Nejde-li o zaviněné neplnění povinností, zejména nemohou-li rodiče plnit povinnosti k dětem pro objektivní příčiny, může soud vyslovit jen omezení rodičovských práv, vyžaduje-li to zájem společnosti na řádné výchově dětí. Opatření podle §44 zák. o rod. lze zrušit a rodičovská práva obnovit, odpadnou-li důvody, pro které došlo ke zrušení nebo omezení rodičovských práv. Opatření podle §44 zák. o rod. nelze nařídit pro okolnosti, k nimž došlo před několika lety a které v době vyhlášení rozhodnutí již nejsou. Ve svém rozsudku ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3522/2009, Nejvyšší soud uvedl, že zmiňované závěry byly přes dílčí modifikace použitelné taktéž za účinnosti zák. o rod. (po tzv. velké novele účinné od 1. srpna 1998).
V rozsudku ze dne 22. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ) Nejvyšší soud vyložil, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je nejtvrdším zásahem do vztahů mezi rodiči a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení §44 odst. 3 zák. o rod., a to, že rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte.
Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost, svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005, a stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 28. června 1989, sp. zn. Cpj 19/89, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1990).
Ze shora uvedeného vyplývá obecný korektiv pro uvedený krajní zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem, spočívající v tom, že takový zásah musí být současně jediným účinným prostředkem ochrany dítěte; potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské zodpovědnosti rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi (srov. čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jinými slovy takový zásah musí být v zájmu dítěte, sledovat jeho blaho (srov. čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jen takové pojetí podmínek zbavení rodičovské zodpovědnosti dle ustanovení §44 odst. 3 zák. o rod. odpovídá jeho ústavně konformnímu výkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2012, dále jen R 6/2012).
V rozsudku ze dne 29. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, Nejvyšší soud dále uvedl, že opatření, která lze ve vztahu k rodičovské odpovědnosti přijmout, jsou přitom odstupňována hierarchicky s přihlédnutím k tomu, zda mají sankční povahu (omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti), či nesankční (pozastavení rodičovské odpovědnosti). I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah.
V rozsudku ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 3361/2014, Nejvyšší soud dovodil, že jakkoliv výše uvedené judikatorní závěry dovolacího soudu byly dosaženy v poměrech hmotného práva účinného do 31. prosince 2013, nelze shledat důvody pro nekonformitu s právní úpravou zbavení, či omezení rodičovské odpovědnosti po 1. lednu 2014. Důvodová zpráva k ustanovení §871 o. z. totiž uvádí, že toto ustanovení se řadí mezi klasická (tradiční) sankční ustanovení. K tomu se sluší doplnit, že takto ustanovení §44 zák. o rod. pojímala i dosavadní, shora citovaná, judikatura.
V posledně citovaném rozhodnutí rovněž Nejvyšší soud připomněl, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.) a nelze proto zbavit rodiče jejich práv k dětem z důvodů, které již pominuly a došlo-li k podstatné změně v jejich postoji k výchově dětí. Soud je při rozhodování povinen zvážit intenzitu zneužívání či zanedbávání rodičovské odpovědnosti, a to s ohledem na všechny skutečnosti, které v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou vyjdou najevo. Zbavení rodičovské odpovědnosti je především ochranným institutem dítěte pramenícím z toho, že nositel rodičovské odpovědnosti mimo jiné vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj [§31 odst. 1 písm. a) zák. o rod.]. Změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému, na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat - může převážit nad důsledky jeho chování v minulosti. Je však třeba pečlivě vážit, jak se negativní postoje opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho rodičovské odpovědnosti promítají do jeho současných postojů, jinými slovy v jaké míře minulost utváří přítomnost takového rodiče (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Cpj 41/76, ze dne 3. ledna 1976, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41, ročník 1976, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 4366/2011).
Ve vztahu k přezkoumávané věci tak bylo s ohledem na výše uvedené třeba vyřešit, zda chování matky naplňovalo znaky zneužívání rodičovské odpovědnosti, a jestliže ano, pak zda dosahovalo takové intenzity, že zbavení rodičovské odpovědnosti představovalo jediný účinný prostředek ochrany dítěte.
Odvolací soud se po doplnění dokazování (předně opakováním výslechu rodičů a zjištěním názoru nezletilého) zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že o návrhu na zbavení matky rodičovské odpovědnosti, který byl podán Okresním státním zastupitelstvím Brno-venkov, rozhodl soud prvního stupně poté, co dospěl k závěru, že: „matka de facto zneužila pro své vlastní cíle nezletilé dítě, nehleděla na zájem dítěte, jednala v jeho neprospěch“ a mírnější opatření nebylo možné považovat za dostačující. Na úvod svého odůvodnění odvolací soud uvedl, že: „z celého dlouhého řízení, které probíhá od roku 2013, je odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti známo, kdy rozhodoval opakovaně o mnohých předběžných opatřeních, že matka nebyla schopna AAAAA řádně vychovávat, ohrozila, ba dokonce narušila jeho normální vývoj, nezletilý musel být matce okamžitě odebrán, neboť jej svým chováním, nátlakem na něj, manipulací s jeho osobou psychicky poškozovala, nebyla schopna jeho péči do budoucna zajistit, naváděla jej proti otci.“ Následně odvolací soud shrnul, že: „z provedeného dokazování nepochybně vyplývá, že matka, ačkoliv dosud nebyla uznána vinnou trestnými činy, pro něž byla podána obžaloba, zneužila a zneužívá svoji rodičovskou odpovědnost vůči nezletilému, tím nezletilého vážně poškozovala a poškozuje. Byť se jedná dle §871 odst. 1 o. z. o krajní, mimořádné opatření, jeví se rovněž odvolacímu soudu jako jediný účinný prostředek ochrany nezletilého, když pouhé omezení výkonu rodičovské odpovědnosti by nemohlo v dané věci přinést kladný výsledek.“ Odvolací soud přisvědčil také závěru soudu prvního stupně, že: „s ohledem na chování matky, na její osobnost a vlastnosti z pohledu jejích předchozích činů je nepochybné, že nemůže v budoucnu docházet ani k dohodám mezi rodiči o výkonu rodičovské odpovědnosti“ , a doplnil, že ve smyslu ustanovení §872 o. z. bylo zohledněno právo nezletilého na styk s oběma rodiči.
Jak již Nejvyšší soud vyslovil ve vztahu k závažnosti zanedbávání rodičovské odpovědnosti, o závažnosti lze usuzovat i z postoje samotného dítěte – tam, kde je schopno svůj názor formulovat – protože vedle druhého z rodičů je to především dítě, jehož práva zaručená v čl. 8 Úmluvy o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) jsou závažným zanedbáváním rodičovské odpovědnosti dotčena (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011 sp. zn. 30 Cdo 3522/2009); obdobný závěr ohledně přihlédnutí k postojům dítěte lze přijmout i pro situaci posuzování intenzity zneužívání rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu.
V souladu s uvedeným přihlédl odvolací soud k postoji nezletilého, který svůj názor osobně sdělil odvolacímu soudu (jakož i předtím soudu prvního stupně) zcela přesvědčivým způsobem a zhodnotil chování jak otce, tak matky, přičemž vyjádřil „své přání se s maminkou vídat, avšak stačilo by mu setkat se s ní 1x za dva měsíce v XY, kde pobýval více než jeden rok, je na ně zvyklý, a jsou přítomni také policisté, kteří zabrání tomu, aby se mamka 'vztekala', jak ví ze starých zkušeností“ . Nezletilý dále uvedl, že: „ho matka naváděla proti otci, vybízela ho k útěku ze školy tak, aby ho nakonec získala ona do své péče. Pokud bydlel s ní, přeháněla to s jeho přípravou do školy, když ho nepřiměřeně zatěžovala s tím úmyslem, že nechce, aby skončil jako popelář.“
Dovolací soud s ohledem na uvedené neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od závěrů vyjádřených ve shora připomínané judikatuře Nejvyššího soudu, ani že by tak učinil ve vztahu k dovolatelkou formulované otázce posouzení intenzity závadového jednání, ke které dovolací soud připomíná, že je nutné přistupovat vždy individuálně s ohledem na jednotlivé okolnosti daného případu při současném zohlednění nejlepšího zájmu dítěte a principu minimalizace zásahu do práva na rodinný život. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) pečlivě zkoumal celkovou škodlivost závadového jednání ve vztahu k nezletilému a zvažoval všechny skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, přičemž zohlednil jak charakter závadového jednání, tak délku jeho trvání a konkrétní dopady na zdraví, vývoj a osobnost nezletilého včetně míry jeho ohrožení. Se závěry odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) se dovolací soud ztotožňuje a nemá podle obsahu spisu za to, že matka získala patřičný náhled na své jednání, kterým nezletilého využívala pro svůj boj s otcem. V důsledku svého jednání opakovaně zneužila rodičovskou odpovědnost, čímž naplnila podmínku pro zbavení rodičovské odpovědnosti dle ustanovení §871 odst. 1 o. z. Zjištěné skutečnosti (odvolacím soudem i soudem prvního stupně) proto umožňovaly odvolacímu soudu přijmout shora uvedený právně kvalifikační závěr, který dovolací soud nepovažuje v žádném ohledu za nesouladný s výše připomenutou judikaturou či za excesivní vzhledem ke zjištěným okolnostem dané věci.
S argumentací dovolatelky že z „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2019, sp. zn. 21 Cdo 2432/2017, ve kterém byl jeden z rodičů (otec) zbaven rodičovské odpovědnosti pro v podstatě stejné (obdobné) jednání, jaké je v tomto projednávaném případě přisuzováno matce nezletilého… vyplynulo, že ani závadové jednání, kterého se v daném případě dopustil jeden z rodičů (otec), nebylo dostatečným důvodem pro zbavení tohoto rodiče (otce) rodičovské odpovědnosti“ , se nelze ztotožnit, neboť dovolatelkou naznačované závěry z tohoto rozhodnutí nevyplývají. V odkazovaném rozhodnutí byla odvolacímu soudu vytýkána předně vnitřní rozpornost odůvodnění rozhodnutí, které se odvolací soud dopustil konstatováním naplnění skutkové podstaty zanedbávání rodičovské odpovědnosti a následným vystavěním odůvodnění tohoto závěru na argumentu, který spadá pod skutkovou podstatu zneužívání rodičovské odpovědnosti. Dále bylo odvolacímu soudu vytýkáno, že protiprávní jednání, kterého se otec v daném případě dopustil, směřovalo pouze vůči jednomu z nezletilých synů a vůči druhému ze synů nebylo důkladně vyloženo, v čem zanedbávání rodičovské odpovědnosti či její zneužívání spočívalo a zda dosahovalo takové intenzity, aby bylo skutečně jediným účinným prostředkem ochrany nezletilého.
Argumentaci dovolatelky, že se dopustila méně závažného jednání, než jakého se v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2019, sp. zn. 21 Cdo 2432/2017, dopustil otec nezletilých a že za toto jednání nebyla doposud odsouzena, rovněž nelze považovat za relevantní. Ustanovení §871 odst. 2 o. z. nepředstavuje další důvody pro zbavení rodičovské odpovědnosti stojící samostatně vedle důvodů podle §871 odst. 1 o. z., ale představuje „zvláštní důvody“, u kterých soud posuzuje, zda zároveň nedošlo k naplnění podmínek pro zbavení rodičovské odpovědnosti stanovených prvním odstavcem. O takovýto případ se však nejedná, neboť soudy obou stupňů dospěly k závěru, že podmínky pro zbavení rodičovské odpovědnosti matky byly naplněny ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 o. z., nikoliv podle ustanovení §871 odst. 2 o. z., pro které je spáchání trestného činu (a případné odsouzení či zproštění) významné.
Nedůvodnou je také námitka dovolatelky, že odvolací soud nepřihlédl k postoji nezletilého, neboť odvolací soud nezletilého v souladu s ustanovením §867 o. z. a ustanovením §100 odst. 3 o. s. ř. vyslechl a své rozhodnutí vystavěl na závažných a pádných argumentech motivovaných zájmem dítěte.
K dovolatelkou formulované otázce týkající se odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud své rozhodnutí (v souladu s ustálenou rozhodovací praxí) řádně odůvodnil, přičemž nevycházel pouze z okolností, které již pominuly, ale řádně hodnotil i případnou „změnu“ postoje matky k výchově nezletilého (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 3361/2014 a Ústavního soudu ze dne 12. září 2014, sp. zn. I. ÚS 2643/13). Odvolací soud své rozhodnutí o zbavení rodičovské odpovědnosti (jak již bylo uvedeno shora) odůvodnil s tím, že: „matka, ačkoliv doposud nebyla uznána vinnou trestnými činy, pro něž byla podána obžaloba, zneužila a zneužívá svoji rodičovskou odpovědnost vůči nezletilému, tím nezletilého vážně poškozovala a poškozuje. Byť se jedná dle §871 odst. 1 o. u. o krajní, mimořádné opatření, jeví se rovněž odvolacímu soudu jako jediný účinný prostředek ochrany nezletilého, když pouhé omezení výkonu rodičovské odpovědnosti by nemohlo v dané věci přinést kladný výsledek.“ Nelze proto přisvědčit ani domněnce dovolatelky, že z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že: „k ochraně nezletilého zcela postačovaly i (jiné) prostředky, které byly v projednávaném případě použity v průběhu soudního řízení předtím, než byla matka pravomocně zbavena rodičovské odpovědnosti k nezletilému.“ Nejvyšší soud proto uzavírá, že ani na podkladě této uplatněné argumentace se dovolatelce přípustnost jejího dovolání nepodařilo osvědčit.
Závěrem je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o zbavení rodičovské odpovědnosti je rozhodnutím vydávaným s doložkou rebus sic stantibus , tzn., že změní-li se okolnosti rozhodné pro jeho vydání, je možné o věci znovu rozhodnout.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání matky podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 5. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu