ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1050.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 1050/2019-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce: D. V., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Karlem Anderle, advokátem se sídlem Spálená 84/5, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: P. M., advokát se sídlem XY, o odpovědnosti za újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 119/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, č. j. 21 Co 291/2018-198, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. 5. 2018, č. j. 28 C 119/2016–162, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 347 496,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 5. 2016 do zaplacení, ohledně částky 357 646,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení o náhradu škody proti advokátovi vyšel ze zjištění, že žalovaný zastupoval žalobce v době od 29. 8. 2012 do 15. 8. 2014 na základě plné moci v řízení vedeném před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 84/2005 (dále též jen „původní řízení“), v němž se žalobce jako objednatel po žalovaném M. F. jako zhotoviteli domáhal nároků ze smlouvy o dílo ze dne 21. 9. 1999 (půdní vestavby), a to odstranění vad díla nebo zaplacení finanční částky, a smluvní pokuty za opožděné dokončení díla. V průběhu dlouho trvajícího řízení (žalobce byl zpočátku zastoupen jiným advokátem) bylo postupně vydáno několik rozhodnutí, z nichž byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2012, č. j. 19 Co 685/2012-753, spolu s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2011, č. j. 34 C 84/2005-685, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2013, č. j. 32 Cdo 3457/2012-816, v zamítavých výrocích ohledně nároku na odstranění vad díla a zaplacení smluvní pokuty v částce 157 365,50 Kč; dovolání žalobce bylo odmítnuto ve vztahu k výrokům týkajícím se částek 71 300 Kč pro subjektivní nepřípustnost a 22 500 Kč pro tzv. bagatelnost. Dovolací soud uzavřel, že jestliže se účastníci odchýlili od dispozitivního ustanovení §554 odst. 1 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, smluvním ujednáním, že dílo bude předáno a převzato protokolárně, pak bez ohledu na to, zda bylo či nebylo na základě žádosti žalobce zkolaudováno, není možné považovat dílo za předané a převzaté, a tedy za provedené, neboť ke dni 24. 3. 2003 k protokolárnímu předání a převzetí díla nedošlo; žalobce proto nemůže uplatnit nároky z vad díla. Dovolací soud shledal pochybení v nesprávném posouzení otázky promlčení nároku na smluvní pokutu s tím, že je-li její výše sjednána procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení, nepromlčuje se jako celek, ale promlčecí doba počíná běžet vždy dnem, za který věřiteli vzniklo právo na smluvní pokutu. V následném řízení okresní soud žalobu zamítl, domáhal-li se žalobce po změně žalobního petitu dokončení jednotlivých částí díla, i v nároku na smluvní pokutu poté, co ji moderoval, a vyhověl vzájemné žalobě tak, že žalobci uložil povinnost od žalovaného dílo převzít. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 19 Co 685/2012- 906, rozsudek okresního soudu změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit smluvní pokutu v částce 94 397 Kč, a ve zbývajícím rozsahu rozsudek ve věci samé potvrdil včetně nepřiznané smluvní pokuty v částce 62 968,50 Kč. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku uložit žalovanému povinnost provést jednotlivé práce, neboť žalobci již byla pravomocně přiznána částka 71 300 Kč (šlo o nárok z odpovědnosti za vady, který nemohl být dovolacím soudem ve výše uvedeném rozsudku přezkoumán, neboť dovolání v tomto rozsahu bylo subjektivně nepřípustné), a uložením požadované povinnosti by se tak žalobci dostalo plnění dvakrát. Ohledně smluvní pokuty za nepředání díla ve sjednaném termínu shledal nárok částečně opodstatněný s tím, že sice není na místě její výši moderovat, avšak za období od 24. 3. 2003 již nárok není dán, neboť tehdy již žalobce žalovanému neumožnil dílo řádně dokončit a protokolárně předat. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce, zastoupen žalovaným, dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2014, č. j. 32 Cdo 707/2014-951, odmítnuto pro formální vady (tím definitivně skončilo původní řízení). Po právní stránce soud prvního stupně v nyní projednávané věci uzavřel, že v původním řízení se odvolací soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2013, č. j. 19 Co 685/2012-906, odchýlil od závazného právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3457/2012, a proto, pokud by žalovaným sepsané dovolání obsahovalo veškeré zákonné náležitosti, bylo by možno důvodně předpokládat, že by dovolací soud shledal dovolání z tohoto důvodu opodstatněným.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 21 Co 291/2018-198, tento rozsudek v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, avšak po právní stránce dovodil, že odvolací soud se v rozsudku ze dne 26. 9. 2013, č. j. 19 Co 685/2012-906, od závazného právního názoru dovolacího soudu neodchýlil. Závěr o neoprávněnosti nároku na dokončení díla totiž neodůvodnil tím, že dílo je možné považovat za předané a převzaté, ale tím, že uplatnění tohoto nároku je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a důsledně tak vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu. Za této situace by uplatnění dovolacího důvodu, kterého se žalobce dovolává, nemohlo mít za následek úspěšnost žalobce v dovolacím řízení. Další dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, pak v době sepisu dovolání žalovaným již nebylo možno uplatnit. Spatřoval-li žalobce pochybení žalovaného i v tom, že v dovolání řádně nebrojil proti rozhodnutí soudů o náhradě nákladů původního řízení, netvrdil a neprokázal, jakým způsobem měl žalovaný postupovat, aby byl v dovolacím řízení úspěšný. Odvolací soud tak neshledal příčinnou souvislost mezi výkonem advokacie žalovaným a tvrzenou škodou. Soudu prvního stupně vytkl i to, že rozhodl pouze na základě závěru, že nebýt pochybení žalovaného, byl by žalovaný v dovolacím řízení úspěšný, aniž by předběžně posoudil výsledek řízení následujícího po zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalobce, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítal, že žalovaný zaplatil soudní poplatek z odvolání po uplynutí soudem stanovené lhůty k jeho úhradě, a jestliže odvolací soud odvolání věcně projednal, odchýlil se od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2827/2018 nebo 32 Cdo 337/2018. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a navíc soud nesplnil svoji poučovací povinnost podle §118a o. s. ř., a i tím se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1241/2011). Jako dosud neřešenou předkládá dovolatel otázku, zda za situace, kdy bylo v původním řízení rozsudkem odvolacího soudu (ze dne 14. 6. 2012, č. j. 19 Co 685/2012–753) pravomocně rozhodnuto o povinnosti zhotovitele poskytnout objednateli peněžité plnění odůvodněné slevou z ceny, a následně bylo Nejvyšším soudem v tomtéž řízení závazným právním názorem vysloveno, že dané dílo nebylo provedeno, avšak výrok odvolacího soudu o povinnosti zaplatit objednateli peněžité plnění nebyl zrušen, má tento závazný právní názor dopad na povahu pravomocně přiznané částky v tom smyslu, že se nejedná o slevu z ceny díla. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se odvolací soud v původním řízení pozdějším rozsudkem neodchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu, že dílo nebylo předáno a převzato, a proto nelze uplatnit právo z odpovědnosti za vady, neboť soudy rozhodly ve skutečnosti tak, jako by objednateli byla již poskytnuta sleva z ceny díla, a proto žalobou uplatňované právo na dokončení a předání díla není po právu. Namísto toho, aby žalobci přiznaly právo na opravu vad a nedodělků nedokončeného díla, a přiznanou slevu z předchozího řízení posoudily jinak než jako slevu z ceny díla, uložily žalobci vadné dílo převzít; takové rozhodnutí je v přímém rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu a zakládá přípustnost dovolání. Soudy v původním řízení byly povinny v návaznosti na závazný právní názor Nejvyššího soudu posoudit, zda zhotoviteli vůbec vzniklo právo na zaplacení ceny díla, zda není zhotovitel povinen částku odpovídající objednatelem zaplacené ceně díla objednateli vrátit a jakou povahu má částka, která byla objednateli pravomocně přisouzena, když se nemůže jednat o slevu z ceny díla. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že odvolací řízení o odvolání žalovaného se zastavuje, případně aby rozsudek odvolacího stupně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Povinností soudu, rozhodujícího o odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené jeho klientovi v souvislosti s výkonem advokacie (§24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), je vyřešit jako předběžnou otázku (§135 odst. 2 o. s. ř.), zda by při řádném postupu advokáta klient se svým nárokem u soudu uspěl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1738/2009, publikovaný pod C 10094 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, rozsudky téhož soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, Soubor C 3227, ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, Soubor C 1743, a ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, Soubor C 1721, popř. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech projednávané věci to znamená vyřešit nejprve předběžnou otázku, zda by dovolání žalobce podané v původním řízení proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 9. 2013, č. j. 19 Co 685/2012-906, jež by se opíralo o argumentaci uvedenou v žalobě, bylo úspěšné. Rozhodovat o dovoláních podaných proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů je sice povolán pouze dovolací soud, nicméně v případě, kdy dovolání v předmětném sporu trpělo formálními nedostatky (a právě tato okolnost je podstatou uplatněného nároku), jde o řešení otázky předběžné v rámci sporu o náhradu škody proti advokátovi, nikoliv o dovolací přezkum, přičemž jiným způsobem se soud nemůže dobrat závěru, zda žalobci vznikla škoda (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2213/2005, Soubor C 5244). Jestliže by soud dospěl k závěru, že dovolání by bylo přípustné ve smyslu §237 až 239 o. s. ř., ve znění účinném v době, kdy bylo dovolání v původním řízení podáno, zabýval by se dále tím, zda by bylo i důvodné. Pokud by byla odpověď i na tuto otázku kladná, řešil by dále, jak mělo skončit původní řízení a zda by v něm byl žalobce úspěšný, případně v jakém rozsahu.
Odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a nejprve řešil předběžnou otázku, zda by dovolání bylo přípustné. Dospěl k závěru, že nikoli, neboť odvolací soud se v původním řízení v rozsudku ze dne 26. 9. 2013, č. j. 19 Co 685/2012-906, od závazného právního názoru dovolacího soudu neodchýlil, neboť změnil-li žalobce na základě závěru dovolacího soudu, že dílo dosud nebylo protokolárně předáno a převzato, petit žaloby tak, že požadoval dokončení díla (a nikoli nároky z odpovědnosti za vady), rozhodovaly soudy o jiném nároku, než který posuzoval dovolací soud a ve vztahu k němuž vyjádřil závazný právní názor. Již proto se nemohly od právního závěru dovolacího soudu odchýlit, ostatně v rámci toho zohlednily odstup doby a okolnost, že žalobci byla pravomocně část původního nároku přiznána, což se odrazilo v závěru o postupu žalobce v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. To se týká i vzájemné žaloby, kterou žalovaný podal až po zrušení věci dovolacím soudem. U nároku na zaplacení smluvní pokuty se závazný právní názor dovolacího soudu týkal výhradně promlčení, jež však soudy neposoudily odlišně. Odvolací soud sice žalobě ohledně tohoto nároku zčásti nevyhověl, avšak z jiných důvodů než pro promlčení, a od závazného právního názoru dovolacího soudu se tak neodchýlil.
Jestliže odvolací soud uzavřel, že dovolání opírající se o argumentaci uvedenou v žalobě by nebylo přípustné, logicky se nezabýval věcným řešením předmětu původního řízení a tedy ani otázky, kterou žalobce v dovolání jako dosud neřešenou předkládá a to, zda za situace, kdy bylo v původním řízení rozsudkem odvolacího soudu pravomocně rozhodnuto o povinnosti zhotovitele poskytnout objednateli peněžité plnění odůvodněné slevou z ceny, a následně bylo Nejvyšším soudem v tomtéž řízení závazným právním názorem vysloveno, že dané dílo nebylo provedeno, avšak část výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti zaplatit objednateli peněžité plnění nebyla zrušena, má tento závazný právní názor dopad na povahu pravomocně přiznané částky v tom smyslu, že se nejedná o slevu z ceny díla. Může-li přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013), je nepochybné, že žalobcem předložená otázka, na níž napadené rozhodnutí nespočívá, přípustnost dovolání v projednávané věci založit nemůže.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud pochybil, jestliže nezastavil odvolací řízení pro opožděné zaplacení soudního poplatku z odvolání žalovaným, žalobce řádně nepoučil podle §118a o. s. ř. za situace, kdy měl jiný právní názor než soud prvního stupně, a rozhodnutí tak bylo překvapivé, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou v dovolání specifikoval, jde o námitky vad řízení, k nimž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu