ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1083.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1083/2020-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Lenkou Bobaj Žváčkovou, advokátkou se sídlem Heršpická 800/6, Brno, proti žalovanému: MÍR, stavební bytové družstvo , se sídlem Bedřichovická 1199/21, Brno, IČO 00046906, zastoupené Mgr. Evou Barákovou Karasovou, advokátkou se sídlem Všetičkova 615/5, Brno, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 303/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2019, č. j. 44 Co 360/2019-146, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně potvrdil usnesení ze dne 30. 8. 2019, č. j. 35 C 303/2016-130, jímž Městský soud v Brně přerušil řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 166/2014, neboť je v něm řešena otázka, která bude mít význam pro rozhodnutí v projednávané věci, konkrétně zda žalobce je členem žalovaného bytového družstva a nájemcem bytu č. 11 v domě č. XY na ulici XY.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že otázku, zda je členem bytového družstva, si měl soud prvního stupně posoudit samostatně, neboť takový postup by nevyžadoval provedení rozsáhlého dokazování. Přerušil-li namísto toho řízení, postupoval neúčelným a nehospodárným způsobem, a to i vzhledem k tomu, že doposud není postaveno najisto, kdy bude řízení ve věci sp. zn. 19 Cm 166/2014 skončeno a zda se tak vůbec stane meritorní formou rozhodnutí. Vyjádřil své obavy z možných průtahů přerušeného řízení, v souvislosti s čímž poukázal na svůj vyšší věk a invaliditu. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnil s usnesením odvolacího soudu. Otázka řešená v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 166/2014 je podle něj pro stávající řízení zcela klíčová, neboť představuje základ pro posouzení aktivní věcné legitimace žalující strany ve sporu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Odvolacím soudem přijaté řešení výkladu a aplikace ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. – fakultativní přerušení řízení v závislosti na jiném řízení, v němž je řešena otázka, jež může mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci – nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/2013), podle které je smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zajistit hospodárnost řízení.
Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dávající soudu možnost přerušit řízení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by o přerušení řízení bylo rozhodnuto na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní. Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, či ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016).
V posuzované věci se žalobce domáhá po žalovaném náhrady škody v podobě ušlého zisku z pronájmu bytu č. 11 v domě č. XY na ulici XY. Tvrdí, že je jediným dědicem svého zesnulého otce J. S. staršího, jenž ještě za života učinil projev směřující k vrácení daru - členských práv a povinností v žalovaném bytovém družstvu - vůči bratru žalobce J. S. mladšímu, čímž mělo dojít k obnově jeho členství, včetně práva nájmu ke shora specifikovanému bytu. Žalovaný tuto skutečnost ani přes oznámení ze strany právního předchůdce žalobce nerespektoval a převedl členská práva a povinnosti na třetí osobu. Tím měl žalobci znemožnit příslušný byt od 1. 4. 2014 pronajímat, a způsobit mu tak škodu v žalované výši. Žalovaný v řízení uplatněné nároky neuznal, přičemž za spornou označil v prvé řadě již pozici žalobce jakožto jednoho ze svých členů. Je-li otázka členství žalobce v žalovaném bytovém družstvu, jejíž objasnění je pro posouzení věci stěžejní, sporná a probíhá-li o ní za účasti totožných procesních stran jiné řízení, jehož výsledky budou pro obě strany závazné (§159a odst. 1 o. s. ř.), nelze úvahu odvolacího soudu, shledal-li ve věci podmínky pro přerušení řízení ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., považovat za zjevně nepřiměřenou. Tento postup respektuje požadavek na jednotnost a předvídatelnost soudního rozhodování, neboť i když to není v odůvodněných případech vyloučeno, je zásadně nežádoucí, aby soud posoudil předběžnou otázku jinak, než jak ji posoudil soud v jiném řízení, aniž tu byly pro odlišné řešení skutečně pádné důvody, zejména jiná skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech. Opačný přístup by mohl vést k potlačení principu právní jistoty a předvídatelnosti práva a s tím spojeného principu legitimního očekávání, tedy principů patřících ke znakům právního státu, které vedou ke stabilitě a jednotnosti soudního rozhodování (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015, či ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 578/2016, potažmo usnesení téhož soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014, a konečně též závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, uveřejněného pod č. 120/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Odpovídá-li pak možnost přerušení řízení procesněprávní úpravě a závěry soudů nižších stupňů, o něž se takové rozhodnutí opírá, nejsou zjevně nepřiměřené, nejde ani o porušení práva žalobce na spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci dosud není skončeno a o náhradě nákladů řízení, včetně této dovolací fáze, bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 5. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu