ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1318.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 1318/2019-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. P. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Jiřím Vlastníkem, Ph.D., advokátem se sídlem Italská 753/27, Praha 2, proti žalovanému: N. G. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 7 C 102/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2018, č. j. 25 Co 90/2018-338, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2018, č. j. 25 Co 90/2018-338, potvrdil v odvoláním napadených výrocích rozsudek ze dne 19. 10. 2017, č. j. 7 C 102/2013-289, jímž Okresní soud Praha – východ uložil žalovanému zaplatit žalobci částky 476.484 Kč a 615.259 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 6. 9. 2011 postřelil žalobce do levé dolní končetiny z legálně držené zbraně compact při konfliktu mezi jejich psy vzniklém poté, co pes žalovaného zaútočil na psa žalobce. Způsobil mu tím otevřenou zlomeninu stehenní kosti spojenou s nutností hospitalizace a dalších léčebných zákroků. Žalovaný byl za toto jednání odsouzen v trestním řízení vedeném u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 38 T 9/2012 pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku. Odvolací soud shledal ve shodě se soudem prvního stupně žalobcem uplatněné nároky oprávněnými z 85 %, a to vzhledem k 15% spoluzavinění žalobce na vzniku škody plynoucímu ze skutečnosti, že neměl svého psa v době útoku připoutaného na vodítku, neměl jej pod kontrolou a tímto svým nedbalým jednáním přispěl ke vzniku konfliktu, při němž byl postřelen.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v němž jednak namítá chybné posouzení míry tzv. spoluzavinění žalobce na vzniku škody, a dále má za to, že nalézací soudy měly přistoupit k přiměřenému snížení náhrady škody ve smyslu ustanovení §450 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 2. 5. 2018, proto Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., neboť ke škodní události došlo před uvedeným datem.
Dovolání zpochybňuje správnost použití §441 obč. zák., který se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel i sám poškozený. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na vzniku škody, o jejíž odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 612/2017, publikovaný pod č. 62 v časopise Soudní rozhledy č. 9/2018). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, publikovaný pod C 7228 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, či ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2320/2018). Uvedené ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci tohoto typu norem srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Odvolací soud v rámci svého posouzení uzavřel, že vznik škody byl sice částečně v příčinné souvislosti s jednáním žalobce, jenž tím, že nevěnoval při venčení svého psa dostatečnou pozornost jeho chování a plně ho neovládal, přispěl ke vzniku konfliktu, za stěžejní příčinu však označil jednání žalovaného, jenž vzniklou situaci řešil zcela neadekvátním a nepřiměřeným způsobem, tj. použitím střelné zbraně, které vedlo k závažnému poranění žalobce. Jestliže za tohoto skutkového stavu odvolací soud určil podíl žalobce na způsobení výsledného škodlivého následku toliko v rozsahu 15 %, nedopustil se zjevné nepřiměřenosti, a jeho rozhodnutí tudíž nevybočilo z mezí akceptovatelného uvážení. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4228/2007, publikovaný pod č. 76/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není případný, neboť v něm byla řešena skutkově odlišná situace, kdy útok žalovaného střelnou zbraní vyprovokoval poškozený svým předchozím úmyslným protiprávním jednáním, jímž se fyzickým násilím snažil překonat odpor žalovaného a jeho manželky a odcizit jim kabelku s finanční hotovostí ve výši cca 100.000 Kč. Průběh škodní události se tak značně lišil od nyní posuzovaného případu, v němž účast poškozeného na způsobení škody spočívá toliko v zanedbání náležitého dohledu nad zvířetem.
Obdobným způsobem pak dovolací soud hodnotí úvahy odvolacího soudu stran možné aplikace ustanovení §450 obč. zák., podle nějž může soud z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně snížit. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Podle výslovné dikce zákona snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně. Toto ustanovení zakotvuje tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je její skutečný rozsah tak, aby přiznaná náhrada vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po škůdci spravedlivě požadovat. Patří rovněž k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, přičemž pojem „důvody zvláštního zřetele hodné“ není v občanském zákoníku ani v jiných občanskoprávních předpisech definován a pro posouzení, zda jsou v konkrétním případě takové důvody dány, zákon přináší pouze příkladmá hlediska, soud proto může v odůvodněných případech použít moderační právo i na základě jiných okolností. Zákon tedy nestanoví všechna kritéria, jimiž je naplněn pojem „důvody zvláštního zřetele hodné“ a jimiž je třeba poměřovat přiměřenost snížení náhrady, ani nevyžaduje, aby všechna demonstrativně vyjmenovaná hlediska byla naplněna. Na druhé straně zákonem označená hlediska jsou bezpochyby typickými, nejčastějšími a zpravidla nejpodstatnějšími důvody zakládajícími moderaci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 546/2016).
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění (podle §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věta první o. s. ř. jeho správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá), že žalovaný povinnost k náhradě škody uloženou mu trestním rozsudkem v celkové výši 69.590 Kč žalobci již zaplatil, avšak jinak zastává k celé záležitosti stanovisko, že byl spíše poškozen on sám, a neprojevuje žádnou snahu o odčinění škodného následku, byť alespoň omluvou či nabídkou pomoci. Na situaci, kdy při ochraně svého psa před psem žalobce užil střelné zbraně bez kontroly nad tím, kam střílí, a způsobil tak žalobci vážnou poruchu zdraví, nahlíží žalovaný nekriticky a při požadavku na ochranu svých finančních zájmů nebere v potaz poměr hodnot, které byly dotčeny, tedy okolnost, že jeho počínání vedlo k zásahu do lidského zdraví, tedy do nejcennější hodnoty chráněné zákonem. Již pro tyto okolnosti není použití výjimečného zmírňovacího institutu namístě. Odvolací soud kromě toho v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. principy formulované např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4506/2008, Soubor C 9722) srovnal i majetkové poměry obou účastníků a považoval za významné, že žalovaný se podílí na vyšší životní úrovni své manželky, jež je jednatelkou několika obchodních společností, zatímco materiální poměry žalobce doznaly po škodné události negativních změn, neboť byl po nějakou dobu zcela bez prostředků, což řešil formou půjček. Dovodil-li odvolací soud za této situace, že nejsou dány důvody pro tzv. moderaci výše přiznané náhrady, nelze jeho úvaze vytknout nepřiměřenost, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Odvolací soud vzal v potaz všechny rozhodné skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo a mohly by mít vliv na posouzení podmínek pro případnou aplikaci §450 obč. zák., přesvědčivě vyložil své úvahy a dovolací soud neshledal v jeho postupu žádný logický rozpor.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu