ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1412.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1412/2020-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: R. B. R., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrou Žákovou, advokátkou se sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti žalované: K. K., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem Za Poštou 112, Veselí nad Moravou, o zaplacení 102 580 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 247/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. 11. 2019, č. j. 60 Co 217/2019-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 5 520 Kč do tří dnů od právní moc tohoto usnesení, k rukám advokáta Mgr. Jiřího Adamce.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, č. j. 60 Co 217/2019-152, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 4. 2019, č. j. 6 C 247/2018-110, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 21. 5. 2019, č. j. 6 C 247/2018-127, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce na náhradu majetkové újmy, která mu měla vzniknout ztrátou částky 4 000 EUR, uložených v úschově u žalované, a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Soudy neměly za prokázané uzavření smlouvy o úschově podle §2402 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ani žalobcem tvrzené předání peněz žalované do úschovy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje s odkazem na §237 o. s. ř. tvrzením, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy stran vztahu účastníků a incidentů mezi žalobcem a rodinou žalované v rozporu se zásadami vyplývajícími z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008, či ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, a s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/2001, tedy nevypořádal se s příbuzenskými vztahy svědků a žalované, nehodnotil jejich výpovědi v souvislosti s jinými důkazy a neozřejmil vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace byť i jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Sbírka“, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14).
Žalobce v dovolání neuvádí žádné konkrétní otázky, na nichž podle jeho názoru stojí rozhodnutí odvolacího soudu a které byly řešeny nesprávně, z obsahu podání lze snad jen dovodit, že vytýká odvolacímu soudu rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu v otázce hodnocení důkazů a nedostatečnosti odůvodnění tohoto postupu v rozsudku. I když právní otázka předložená k přezkumu dovolacímu soudu může být i otázkou procesní, z dovolání je zřejmé, že směřuje k revizi skutkového stavu, o nějž opřel odvolací soud svůj závěr, a to navíc ohledně skutkových zjištění, která nebyla pro rozhodnutí soudu zcela podstatná. Přehlíží totiž, že žaloba byla zamítnuta především proto, že žalobce neprokázal předání peněz žalované do úschovy a uzavření dohody o úschově. Namítá-li proto dovolatel, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jeho názoru vyplývají z provedených důkazů, případně měly být zjištěny z důkazů dalších, neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při svých právních závěrech odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sbírky, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Lze dodat, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů nevykazuje odchylky od zásad vymezených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008, či ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, na něž žalobce odkazuje v dovolání. Z odůvodnění rozsudků je zřejmé, jakým způsobem hodnotily soudy důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, vážily věrohodnost svědků i s ohledem na jejich příbuzenský vztah k účastníkům a skutkové závěry, které na základě dokazování provedly, jsou logické a srozumitelné. Vztah mezi skutkovými zjištěními a právními úvahami obou soudů je z odůvodnění jejich rozhodnutí zřejmý, napadený rozsudek tedy není v rozporu ani se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/2001.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu