ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1437.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1437/2020-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: B. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem Bozděchova 97/2, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalované: Fakultní nemocnice Královské Vinohrady , IČO 00064173, se sídlem Šrobárova 1150/50, 100 34 Praha 10, zastoupená Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Těšnov 1059/1, 110 00 Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 339/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, č. j. 51 Co 175/2018-331, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2018, č. j. 51 Co 175/2018-331, potvrdil ve věci samé i ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 2. 2018, č. j. 17 C 339/2015-294, ve spojení s usnesením ze dne 21. 9. 2018, č. j. 17 C 339/2015-368, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč (výrok I) i uveřejnění omluvy v periodiku XY s textem: „Fakultní nemocnice Královské Vinohrady se tímto omlouvá panu B. S., za to, že neadekvátní lékařskou péčí a nedodržením standardizovaných lékařských postupů došlo k úmrtí jeho matky, paní L. S., která byla hospitalizována na I. Interní klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v období od 11. 3. 2011 do 25. 3. 2011, kdy zemřela.“ (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu, změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že matka žalobce, jíž bylo 93 let, byla dne 11. 3. 2011 hospitalizována v zařízení žalované poté, co utrpěla cévní mozkovou příhodu. Byla přijata na I. interní kliniku žalované, nikoliv na specializované iktové centrum, jak požadoval žalobce, a zde také dne 25. 3. 2011 zemřela. Na základě zejména znaleckého dokazování bylo zjištěno, že příčinou zhoršení zdravotního stavu matky žalobce nebylo její umístění na interní kliniku žalované, ani způsob její léčby. Žalovaná postupovala lege artis, neboť umístění matky žalobce na iktovém centru nebylo indikováno a i průběh léčby na interním oddělení byl zcela standardní. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, který věc posoudil podle §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a neshledal na straně žalované žádné porušení právní povinnosti, neboť při léčbě matky žalobce postupovala lege artis. Nejsou tak dány podmínky vzniku odpovědnosti žalované za tvrzený zásah do osobnostních práv žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož zásadní námitky spočívají v nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Dovolatel rozsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení, nesouhlasí se závěry znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc, který je dle něj zcela v rozporu s lékařskými standardy, neopírá se o závaznou literaturu, postrádá základní náležitosti a podklady. Vytýká soudu, že opomněl závěry znaleckého posudku MUDr. Stejskala, a podrobně rozebírá, v čem žalovaný při péči o jeho matku pochybil. Namítá, že se soudy nižších stupňů při dokazování i právním posouzení věci odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a odkazuje na velké množství rozhodnutí, z nichž opakovaně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 41/2017 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3067/13. Soudu vytýká rovněž, že neprovedl navržené důkazy, má za to, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, a napadá i nákladový výrok. Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání nepovažuje za přípustné, neboť žalobce jasně neformuluje žádnou otázku, kterou hodlá podrobit soudnímu přezkumu. V dovolání pouze polemizuje se závěry znaleckého posudku a opakuje, případně doplňuje svá dřívější skutková tvrzení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily obsah provedených důkazů a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, především pak k chybnému závěru o tom, že žalovaná postupovala lege artis při přijetí jeho matky na interní oddělení i při následné péči o ni. Tyto námitky ovšem postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce v dovolání uvádí velké množství rozhodnutí zejména Ústavního a Nejvyššího soudu, jež se týkají obecně podmínek odškodnění nemajetkové újmy při úmrtí blízké osoby, nedostatků při dokazování apod., přičemž ale neklade žádnou právní otázku, ve vztahu k níž by dovolací soud mohl posoudit, zda se při jejím řešení odvolací soud od konkrétního rozhodnutí odchýlil či nikoli. Odkazuje-li dovolatel opakovaně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 41/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3067/13, byl v obou těchto rozhodnutích řešen případ úmrtí osoby blízké, kdy se zdravotnické zařízení při péči o rodičku dopustilo řady pochybení, což je však zcela odlišná skutková situace než v projednávané věci. K námitkám týkajícím se tvrzeného nesprávného hodnocení rozporných znaleckých posudků lze podotknout, že vyšel-li odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) ze závěru posudku Fakultní nemocnice Olomouc s tím, že z posudku znalce prof. MUDr. Stejskala, DrSc., rozhodně nevyplývá, že by případný nesprávný postup žalované byl jednoznačně v příčinné souvislosti s úmrtím matky žalobce, a odůvodnil-li i poukazem na obsah dalších provedených důkazů svůj závěr, že péče žalované o matku žalobce byla lege artis, postupoval soud v souladu s ustanovením §132 i §127 o. s. ř. i judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013).
Námitky nepřezkoumatelnosti rozsudků soudů obou stupňů, neprovedení všech navržených důkazů a nevypořádání se se všemi námitkami dovolatele, představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Nehledě k tomu, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích podrobně a srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah dospěly k závěru o skutkovém stavu i právním posouzení.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu