ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1658.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 1658/2019-339
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: V. B. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti žalované: Nemocnice Nový Jičín, a. s. , se sídlem Purkyňova 2138/16, Nový Jičín, IČO 25886207, zastoupená JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance group , se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, o 1.214.572 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 379/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2019, č. j. 11 Co 287/2018-306, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
III. Žalobce a vedlejší účastnice na straně žalované nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) podle §237 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2019, č. j. 11 Co 287/2018-306, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 6. 2018, č. j. 7 C 379/2015-247, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.214.572 Kč s úrokem z prodlení.
Odvolací soud svůj rozsudek ve sporu o náhradu škody způsobené poškozením zdraví žalobce přerušením lícního nervu při operaci středního ucha na pracovišti žalované dne 2. 12. 2013 založil na závěru, že léčebný postup žalované při zákroku byl zcela lege artis a zdravotnický personál žalované se při poskytování zdravotní péče nedopustil žádného pochybení. Operace byla indikována správně, neměla jinou léčebnou alternativu a zabránila možnému závažnému poškození zdraví žalobce, které by mohlo vést až k jeho úmrtí. Přerušení lícního nervu je podle odborných závěrů znalců nechtěnou komplikací operace středního ucha, k níž však může dojít bez ohledu na zkušenosti a obezřetnost operatéra v situaci, kdy zánětlivé změny tkání a struktur středního ucha znemožní operatérovi rozeznat kanál lícního nervu. Jde o komplikaci spadající do kategorie „vitium artis“, jež nenaplňuje znaky protiprávnosti, neboť jde o nezdar v jednom bodě jinak správného lékařského postupu. Nejde o pochybení úmyslné ani nedbalostní, ale o nezaviněný neúspěch při poskytování zdravotní péče. Žalovaná proto za poškození zdraví žalobce neodpovídá podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“), neboť neporušila žádnou právní povinnost.
Žalobce nesouhlasí se zjištěním soudů obou stupňů, že zákrok byl proveden zkušeným operatérem, a se závěrem, že žalovaná nezavinila poškození zdraví žalobce, ačkoli znalci konstatovali, že k přetětí lícního nervu při operaci došlo chybou operatéra, který omylem zaměnil kanál lícního nervu za kostěné struktury. Pokládá napadený rozsudek za vnitřně rozporný, neboť zákrok označuje za provedený lege artis a současně hovoří o pochybení lékaře, byť neúmyslném. V tomto závěru se odvolací soud podle žalobce odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009. Dovolatel je přesvědčen, že nedbalostní zavinění žalované bylo prokázáno, avšak nebyly prokázány okolnosti, jimiž by se žalovaná odpovědnosti zprostila podle §420 odst. 3 obč. zák. Konečně dovolatel nalézacím soudům vytkl zkoumání odborných otázek otorinolaryngologem, ačkoli šlo o posuzování medicínských postupů ex post, jež by měl provádět soudní lékař.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zdůraznila, že podle závěrů znalců postupovala lege artis, operace zabránila mnohem závažnějším, až smrtelným následkům dlouhodobého zánětu, který však byl příčinou změn tkání středního ucha žalobce a tím i podstatného zhoršení orientačních podmínek operatéra. Ten se nedopustil při operaci žádného zaviněného pochybení, a to ani ve formě nedbalosti.
Dovolací námitka žalobce proti zjištění odvolacího soudu, že zákrok byl proveden zkušeným operatérem, směřuje proti správnosti skutkových zjištění nalézacího soudu, proto nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odst. 1). Škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena (odst. 2). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odst. 3).
Odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák. není odpovědností za výsledek, nýbrž odpovědností za protiprávní jednání, a to zaviněné alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví způsobenou pacientovi podle citovaného ustanovení nastupuje, pokud chybný způsob provedení zákroku či opomenutí při poskytování zdravotní péče byly příčinou poškození zdraví pacienta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2992 – dále jen „Soubor“, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1240/2009, Soubor C 9753). Povinností poskytovatele zdravotních služeb je poskytovat zdravotní péči řádně a na náležité odborné úrovni, vyvarovat se jak léčebného postupu či zákroku, který není v souladu se současnými poznatky lékařské vědy, tak i opomenutí tam, kde bylo třeba určitým způsobem jednat. Podle §4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování („zákon o zdravotních službách“), náležitou odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Takto provedený zákrok je označován za zákrok lege artis (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2237/2012). Z hlediska aplikační praxe je otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu, respektive v souladu s profesními povinnostmi a standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně), otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem užívá odborná literatura a judikatura, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, sice přísluší soudu a nikoli znalci, nicméně soud při jejím hodnocení musí z odborného posouzení vycházet. Zákrok je třeba posuzovat „ex ante“, tedy na základě poznatků a informací, jež měl k dispozici lékař v době zákroku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2221/2011, Soubor C 13633), to však neznamená, že by posudek musel být vždy vypracován jen soudním lékařem. Odborné posouzení postupu při specializovaném zdravotním zákroku, provedené znalcem s odborností a specializací, týkající se právě posuzovaného zákroku, je způsobilé nejlépe postihnout specifika konkrétní zdravotní služby. V daném případě je navíc námitka proti odbornosti znalce námitkou vady řízení, která by mohla být dovolacím soudem brána v úvahu jen v případě, že by dovolání bylo shledáno věcně přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), a tato podmínka splněna nebyla.
Z dokazování provedeného odborným posouzením P. K., jakož i znaleckého ústavu Nemocnice Na Bulovce (na jehož vypracování se podíleli zpracovatelé jak se specializací ORL, tak soudní lékařství) vyplývá, že žalovaná při léčebném zákroku nepochybila, postupovala v souladu se současnými poznatky lékařské vědy a léčebné postupy byly zvoleny i provedeny správně. Operace byla indikována, zánět (potenciálně ohrožující žalobcův život) nebylo možno léčit jiným způsobem. Také provedení operace bylo bezchybné, vyjma nesporné skutečnosti, že při ní došlo k přerušení lícního nervu. Současně nebyla prokázána existence opatření způsobilých tento nepříznivý následek operace odvrátit. Znalci totiž konstatovali, že u žalobce došlo v důsledku několikaletého chronického zánětu k narušení a změně tkání středního ucha do té míry, že byly setřeny veškeré anatomické či chirurgické orientační body, podle kterých se mohl operatér orientovat a kanál lícního nervu nebyl rozeznatelný, a to ani vizuelně při samotném zákroku, ani pomocí moderních zobrazovacích metod. Lícní nerv tedy nebyl porušen vlivem subjektivního nedostatku na straně operatéra, neboť ten se ani při vynaložení veškerého úsilí objektivně nemohl nevědomého přerušení lícního nervu vyvarovat. Operatér nevěděl, že může způsobit škodu, a vzhledem k okolnostem (operačnímu terénu) to ani vědět nemohl. Za této situace je závěr odvolacího soudu, že žalovaná neporušila žádnou svou povinnost, a to ani z nedbalosti (nevědomé), správný. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu k výkladu §420 obč. zák. a pojmu „vitium artis“ coby „chyby v umění“, jež může být zaviněná selháním lidského faktoru, ale též může být výsledkem nepříznivé souhry okolností, které nemohlo být objektivně zabráněno ani při vynaložení veškerých opatření, jež by bylo lze za daných okolností od kohokoli očekávat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2221/2011, Soubor C 13633). Chyba operujícího lékaře nebyla zaviněna subjektivním nedostatkem na jeho straně, ale objektivními neodvratitelnými a předem nezjistitelnými okolnostmi, spočívajícími ve změnách operačního terénu. Protože odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno porušení právní povinnosti žalovanou, nebylo namístě ani zkoumat podmínky vyvinění se podle §420 odst. 3 obč. zák.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu