ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1673.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1673/2020-559
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: R. C. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Mariánem Kováčikem, advokátem se sídlem Koněvova 1107/54, 130 00 Praha 3, proti žalované: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČO 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, Nové Město, 110 00 Praha 1, zastoupená JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, o 1 003 345 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 19/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 9. 2019, č. j. 18 Co 155/2019-439, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 12 640 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Ervína Perthena, MBA.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 9. 2019, č. j. 18 Co 155/2019-439, potvrdil rozsudek ze dne 21. 2. 2019, č. j. 9 C 19/2017-408, jímž Okresní soud v Pardubicích zamítl žalobu na zaplacení 1 003 345 Kč (nárok na náhradu škody v částce 391 245 Kč, jež byla po žalobci požadována v exekučním řízení, náhrada nemajetkové újmy ve výši 282 579 Kč a náhrada za ztrátu na výdělku 329 521 Kč) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žaloce uzavřel s žalovanou dne 23. 4. 2010 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100342575, avšak úvěr ve výši 120 000 Kč řádně nesplácel, a proto byla k návrhu žalované rozhodčím nálezem ze dne 7. 4. 2011, č. j. La 6606/10-13, vydaným rozhodcem Mgr. Landsmannem, žalobci uložena povinnost zaplatit žalované 400 182 Kč s příslušenstvím. Podle tohoto rozhodčího nálezu byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 12. 2011, č. j. 64 EXE 4344/2011-9, nařízena na majetek žalobce exekuce a dne 14. 8. 2012 vydán exekuční příkaz č. j. 108 EX 08675/11-028, o provedení exekuce srážkami ze mzdy u zaměstnavatele žalobce KOVIS, a.s. Rozsudkem ze dne 1. 3. 2018, č. j. 5 C 194/2015-249, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 9. 2018, č. j. 22 Co 167/2018-290, byl rozhodčí nález (exekuční titul) zrušen a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, č. j. 28 Co 400/2018-494, byla zastavena i nařízená exekuce. Pracovní poměr žalobce u společnosti S.D.A. spol. s r.o. byl ukončen dohodou na jeho žádost v dubnu 2012; u tohoto zaměstnavatele byly vedeny exekuce srážkami ze mzdy žalobce ve prospěch Komerční banky, a. s. a Allianz pojišťovny, a. s. U společnosti KOVIS a.s., kde byl žalobce zaměstnán v době od 1. 7. 2012 do 10. 11. 2012, mu byly prováděny srážky ze mzdy na základě tří exekucí, z nichž jedna byla prováděna ve prospěch žalované (na ni mu byla sražena částka 5 018 Kč); pracovní poměr byl ukončen výpovědí žalobce. Proti žalobci bylo celkem vedeno 15 exekucí, z nichž 7 bylo zahájeno do roku 2012. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle §11, §13 a §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a uzavřel, že ohledně požadované částky 391 245 Kč nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, neboť žalobce neprokázal porušení právní povinnosti žalovanou ani vznik škody v žalované výši, pokud spatřoval protiprávnost ve vydání rozhodčího nálezu, není v tomto ohledu žalovaná pasivně legitimována. U nároku na náhradu za ztrátu na výdělku nebylo vedení exekuce srážkami ze mzdy ve prospěch žalované v příčinné souvislosti s ukončením pracovních poměrů žalobce, neboť u jeho zaměstnavatelů byly prováděny srážky i na základě jiných exekučních řízení, a ohledně náhrady nemajetkové újmy žalobce neprokázal protiprávní zásah žalované objektivně způsobilý ohrozit jeho osobnostní práva, s nimiž v příčinné souvislosti by byla požadovaná újma, když proti němu bylo vedeno velké množství exekucí, na základě nichž mu byly sraženy mnohem vyšší částky.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v posouzení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to posouzení uplatnění přechodného ustanovení §3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Domnívá se, že bylo možno dovodit důvody podle §2 odst. 3 o. z. a přiznat mu náhradu nemajetkové újmy podle §2956 o. z., neboť jde o případ, kdy dodavatel (žalovaná) v rozporu s dobrými mravy hrubě zneužil postavení spotřebitele, včetně zneužití průběhu rozhodčího řízení. Žalovaná dle dovolatele jednala nedbale ve smyslu §2912 o. z., a soud měl posoudit, zda došlo k hrubé nedbalosti při porušení důležité právní povinnosti žalovanou, jak vyplývá z §2971 o. z. Odklon od ustálené rozhodovací praxe v otázce procesního práva pak s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1842/12 a I. ÚS 2771/10 spatřuje dovolatel v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který dostatečně nevysvětlil, z jakých důvodů se nezabýval shora citovaným přechodným ustanovením. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že ani u jednoho ze tří uplatněných nároků nebyly splněny předpoklady odpovědnosti ve smyslu §420 obč. zák. či §11 a §13 obč. zák.
Právní otázka posouzení přechodného ustanovení §3079 odst. 2 o. z., a tím i mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele podle §2 odst. 3 o. z., nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se jí při právním posouzení věci nezabýval. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. totiž může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že ani u jednoho z uplatněných nároků nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, nebyl dán žádný důvod k postupu podle §3079 odst. 2 o. z., neboť toto ustanovení se týká pouze druhu a rozsahu náhrady újmy, je-li odpovědnost žalovaného subjektu za ni (podle dosavadních předpisů) dána, což v projednávané věci splněno není.
Námitka, že odvolací soud řádně neodůvodnil svoje rozhodnutí, když nevzal v úvahu přechodné ustanovení občanského zákoníku, představuje námitku vady řízení, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Nehledě k tomu, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah dospěly k závěru o skutkovém stavu i právním posouzení.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení pak není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu