ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2986.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2986/2019-521
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) D. Ch. , dříve T., narozená XY, b) J. G. , narozený XY, c) M. T. , narozená XY, a d) J. T. , narozený XY, všichni bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1615/1, 110 00 Praha 1, proti žalované: Fakultní nemocnice Královské Vinohrady , se sídlem Šrobárova 1150/50, 100 34 Praha 10, IČO 00064173, zastoupená JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, IČO 47116617, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 181/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, č. j. 29 Co 422/2018-492, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení, a to žalobce b) částku 2 804 Kč a žalobci a), c) a d) každý částku 3 986 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Bláhy.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí na straně žalované nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobci se jako pozůstalí domáhali odškodnění podle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), za úmrtí N. G., dcery žalobkyně a), sestry žalobce b) a vnučky žalobců c) a d), která zemřela dne 24. 12. 2008 po operaci na pracovišti žalované.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, č. j. 17 C 181/2011-453 (v pořadí třetím, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 11. 11. 2013, č. j. 17 C 181/2011-106, zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2014, č. j. 29 Co 21/2014-132, a další rozsudek ze dne 8. 4. 2016, č. j. 17 C 181/2011-254, zrušil stejný odvolací soud usnesením ze dne 3. 11. 2016, č. j. 29 Co 289/2016-302), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 240 000 Kč, žalobci b) 175 000 Kč, žalobci c) 240 000 Kč, a žalobci d) 240 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že N. G. zemřela dne 24. 12. 2008 po operaci slepého střeva, kterou podstoupila u žalované. Při operaci došlo k poklesu tlaku a zástavě srdce, proběhla resuscitace, avšak následně na jednotce intenzivní péče došlo opět k zástavě srdce, přičemž resuscitace se již nezdařila. Příčinou smrti byla maligní hypertermie. Na základě obsáhlého znaleckého dokazování soud uzavřel, že postup anesteziologa při operaci i léčebný postup na jednotce intenzivní péče byl non lege artis a byl příčinou úmrtí pacientky; při správném postupu zdravotnického zařízení by bylo možné jejímu úmrtí zabránit. Dovodil proto, že žalovaná odpovídá za škodu podle §420 obč. zák. a přiznal žalobcům odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. Námitku promlčení neshledal důvodnou.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 29 Co 422/2018-492, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, žádnému z účastníků řízení ani státu nepřiznal náhradu nákladů řízení a změnil jej ve výroku o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, jež doplnil, a uzavřel, že žalobci uplatnili své nároky až poté, kdy marně uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba, která počala běžet okamžikem, kdy se žalobci dozvěděli o úmrtí N. G. (24. 12. 2008). Jelikož podání trestního oznámení žalobkyní a) dne 26. 12. 2008 nelze považovat za řádně uplatněný nárok poškozených na náhradu škody, neboť neobsahovalo žádný požadavek na odškodnění, byla žaloba, podaná dne 22. 8. 2011, uplatněna opožděně. Odvolací soud rovněž dovodil, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť i přes bolestivou ztrátu žalobců, jim v podání žaloby nebránila žádná objektivní překážka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž poukazovali na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby a rozpornosti uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy. Odkázali na judikaturu týkající se namítaných sporných otázek. Pochybení pak spatřovali i v tom, že nebyli poučeni podle §118a odst. 2 o. s. ř. o možnosti uplatnit nárok podle ustanovení na ochranu osobnosti podle §11 a násl. obč. zák. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaná se v obsáhlém vyjádření k dovolání žalobců ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodné právní otázky byly za daných skutkových okolností posouzeny jinak.
Dovolatelé namítali, že až do seznámení se se závěry znaleckého posudku MUDr. Zimana, Csc., neměli k dispozici žádný odborný důkaz prokazující zavinění žalované, nevěděli tedy, kdo za škodu odpovídá, a proto subjektivní promlčecí doba začala běžet až poté. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je pro běh subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. rozhodující taková vědomost o skutkových okolnostech, na jejímž základě si lze učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce. Nemusí jít přitom o zjištění (nezpochybnitelnou jistotu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 2202, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, Soubor C 2445 nebo ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, Soubor C 7827).
Nelze proto dovodit, že žalobci si závěr o tom, kdo za škodu odpovídá, mohli učinit až na základě znaleckého posudku, protože není rozhodující, kdy se dozvěděli, jakým konkrétním úkonem či opomenutím došlo k poškození zdraví vedoucímu následně k úmrtí jejich příbuzné, tedy kdy bylo po odborné stránce objasněno, jaké konkrétní pochybení způsobilo škodlivý následek, za nějž je požadována náhrada. Stačila odůvodněná vědomost, že příčina poškození zdraví zemřelé spočívá na straně poskytovatele zdravotní péče (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, Soubor C 7827, rozsudek ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3384/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3472/2016). Skutečnost, že právě takovou vědomost žalobci měli, vyplývá nejen ze skutkového stavu, neboť N. G. zemřela ve zdravotnickém zařízení žalované krátce po operaci, kterou tam podstoupila, a nelze se proto domnívat, že by se případného protiprávního jednání dopustil jiný subjekt, ale i z toho, že již 26. 12. 2008 podala žalobkyně a) trestní oznámení na neznámého pachatele, ve kterém podrobně popsala právě průběh hospitalizace své dcery, a i z toho nepochybně vyplývá, že za skutkově rozhodný pokládá průběh léčení u žalované. Právní závěr, že promlčecí doba se podáním trestního oznámení [jež navíc ze samostatných společníků podala pouze žalobkyně a)] nestavěla (§112 obč. zák.), je vzhledem k tomu, že v trestním oznámení poškozená náhradu škody neuplatnila (skutkový závěr odvolacího soudu nepodléhá dovolacímu přezkumu - §241a odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 23/2011 nebo ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 687/2015). Dvouletá subjektivní promlčecí doba pro uplatnění požadovaného nároku tedy začala žalobcům plynout od informace o úmrtí N. a do podání žaloby (22. 8. 2011) marně uplynula. Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Namítají-li dovolatelé, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, tedy k tomu, že žalovaná námitku promlčení vznesla až po více jak 6 letech sporu a že marné uplynutí subjektivní promlčecí doby sami nezavinili, byla námitka promlčení vznesena žalovanou v rozporu s dobrými mravy, je nutno připomenout, že takový závěr je možno zaujmout jen v těch výjimečných případech, kdy uplatnění námitky promlčení by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit zákonný institut námitky promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, Soubor C 2955, rozsudek ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, Soubor C 10750, rozsudek ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3384/2015, nebo usnesení ze dne 1. 6. 2017, č. j. 25 Cdo 4335/2016).
V posuzované věci však k takovému závěru dospět nelze. Ze zjištění soudů nevyplývá, že by motivem uplatnění námitky promlčení bylo toliko poškodit žalobce. Samotnou skutečnost, že žalovaná námitku promlčení uplatnila až po 6 letech sporu, nelze považovat za zneužití tohoto práva na úkor žalobců, byť se mohla negativně projevit v délce řízení. Samotné uplatnění námitky promlčení v souladu s procesními předpisy tak nelze považovat za rozporné s dobrými mravy. Jiné důvody rozpornosti s dobrými mravy nebyly ohledně žalované tvrzeny a tím méně prokázány. Současně je třeba připomenout, že žalobcům žádná objektivní ani subjektivní překážka nebránila nárok u soudu uplatnit včas. Nejedná se tak o výjimečný případ, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo možno považovat za zneužití tohoto práva na úkor žalobců. Byť byli žalobci tragickou událostí citelně zasaženi, nelze uzavřít, že marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinili (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011). Dovolateli namítaný nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, na daný případ nedopadá, neboť v této věci Ústavní soud zohlednil širší kontext věci, který spočíval v nečinnosti státu a nejednotnosti praxe soudů v otázce posouzení náhrady za nucené omezení vlastnického práva, tedy okolnosti, jež v projednávané věci dány nejsou.
Vytýkají-li pak dovolatelé odvolacímu soudu absenci poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. v tom smyslu, že jimi uplatněný nárok mohl být po právní stránce rovněž posouzen podle §11 a násl. obč. zák., uplatňují námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, jež jsou tvořeny náklady na právní zastoupení, a to odměnou za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání žalobců [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „AT“] v částce 11 900 Kč (§7 bod 6 AT), náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 AT) a náhradou za daň z přidané hodnoty (2 562 Kč) podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem 14 762 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci vystupují v řízení jako samostatní společníci, uložil jim dovolací soud zaplatit náhradu nákladů řízení v rozsahu, v jakém se každý z nich podílel na celkově požadované částce. Vedlejší účastnici náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu