ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4634.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 4634/2018-439
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) L. Š. , narozená XY, bytem XY, b) L. Š. , narozený XY, bytem XY, c) G. d. P. Š. , narozená XY, bytem XY, d) M. Š. , narozená XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Thomayerova nemocnice , IČO 00064190, se sídlem Vídeňská 800, Krč, Praha 4, zastoupená JUDr. Jiřím Štaidlem, advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, za účasti: Allianz pojišťovna, a. s. , IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 41/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, č. j. 3 Co 8/2017, 3 Co 9/2017-398, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 842 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Štaidla, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 3 Co 8/2017, 3 Co 9/2017-398, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017, č. j. 9 C 206/2008-743, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. 11. 2016, č. j. 37 C 41/2011-364, potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 300 000 Kč žalobkyni a), 300 000 Kč žalobci b), 200 000 Kč žalobkyni c) a 200 000 Kč žalobkyni d), změnil ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky a vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že manželu, otci a bratru žalobců Z. Š. (ročník narození 1950, od roku 2007 po masivním infarktu myokardu a pro množství dalších chorob v invalidním důchodu) dne 28. 1. 2009 bylo nevolno, a proto navštívil kardiologa. Zde mu bylo sděleno, že se jedná o chřipku, a po doporučení léků byl poslán do domácího léčení. V dalších dnech se jeho stav střídavě zlepšoval a zhoršoval. Dne 2. 2. 2009 byla povolána zdravotnická záchranná služba, která konstatovala týdenní dušnost, teploty až 39 stupňů Celsia a podezření na bronchopneumonii. V anamnéze bylo dále uvedeno, že po infarktu myokardu kouřil 25 až 40 cigaret denně a teprve v posledních dnech kouřit přestal. Nejprve byl odmítnut interní ambulancí žalované a převezen na ambulanci pneumologické kliniky, kde bylo vyšetřením zjištěno zejména srdeční selhání s podílem bakteriálního infektu, s čímž byl znovu převezen na ambulanci interní kliniky, která po opětovném vyšetření konstatovala respirační insuficienci s pravostrannou bronchopneumonií. Následně byl přijat na jednotku intenzivní péče, kde mu bylo nasazeno antibiotikum a poskytnuta další lékařská péče. Dne 4. 2. 2009 byl přeložen na anesteziologicko-resuscitační oddělení žalované, kde dne 5. 2. 2009 zemřel. Žalobci dovozovali, že žalovaná zanedbala péči, porušila svoji právní povinnost a nesprávným léčebným postupem snížila šance jejich příbuzného na přežití, ohrozila jeho život a tím rodinný život žalobců a jejich soukromí. Z těchto důvodů se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy s uvedením, jak a v jakých obdobích žili s žalovaným ve společné domácnosti a v jakých byli vztazích. Za pomoci znalce bylo zjištěno, že v postupu žalované došlo k řadě pochybení, tedy k postupům non lege artis, avšak zároveň nebylo možno prokázat jednoznačnou příčinnou souvislost mezi způsobem a průběhem léčebné péče o pacienta a jeho úmrtím. K obdobnému závěru dospěl i revizní znalecký posudek. Odvolací soud věc z právního hlediska posoudil podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ačkoliv nepochybně došlo k zásahu do osobnostních práv žalobců úmrtím jejich příbuzného, zároveň nebylo prokázáno, že by tento zásah byl způsoben žalovanou.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení 300 000 Kč žalobkyni a), 300 000 Kč žalobci b), 200 000 Kč žalobkyni c) a 200 000 Kč žalobkyni d), podali žalobci a) až d) dovolání, jehož přípustnost spatřují v procesních otázkách týkajících se provádění dokazování a vypořádání se s žalobci tvrzenými skutečnostmi, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Namítají, že odvolací soud vyšel z nesprávných skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť tento soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo ohledně nesprávného postupu žalované v péči o Z. Š. (a tyto skutečnosti rozsáhle předestírají). Namítají rovněž, že odvolací soud ignoroval námitky žalobců obsažené v jejich odvolání ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, konkrétních opomenutí žalobních tvrzení a skutečností vzešlých z dokazování a nepřezkoumatelnosti závěru, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců nedošlo. Dále uvádějí, že stanovit s jistotou příčinnou souvislost mezi chybným postupem žalované a úmrtím Z. Š. již z principu nelze, neboť v případě, kdy lékař nezvolí postup, který zvolit mohl a měl, je v podstatě nemožné prokázat, že právě a pouze toto opomenutí tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah. Zde by se tak dle dovolatelů měl u žalované uplatnit princip, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního činu ani stavu, který vyvolal. Nejistota, jaký by byl výsledek léčby jejich příbuzného, pokud by žalovaná postupovala zcela správně, musí jít k její tíži. Navrhli, aby dovolací soud dovoláním napadenou část rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu pokládá za souladný s ustálenou judikaturou, rozsudek soudu prvního stupně pak za přezkoumatelný jak v otázce skutkové, tak v otázce právního závěru, že z její strany nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců. Uvedla, že dovolatelé své námitky zakládají na vlastním hodnocení provedených důkazů. Navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné podle §237 o. s. ř.
Namítají-li dovolatelé, že soud prvního nesprávně vyhodnotil obsah provedených důkazů a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním (které odvolací soud převzal), především tím, že nedostatečně přihlédl k chybným postupům žalované v péči o jejich příbuzného, a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jejich názoru vyplývají z provedených důkazů, neuplatňují tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Tyto námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit, nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. V podstatě se dovolatelé domáhají přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozují nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž oni nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitky nepřezkoumatelnosti rozsudků soudů obou stupňů a nevypořádání se se všemi námitkami dovolatelů obsažených v odvolání představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Nehledě k tomu, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích podrobně a srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah dospěly k závěru o skutkovém stavu i právním posouzení. Povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit pak i z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) je třeba chápat tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09), což odpovídá i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí Van de Hurk proti Nizozemí, 1994, rozhodnutí Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, a rozhodnutí Helle proti Finsku, 1997). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. II. ÚS 105/14). Je přitom evidentní, že pokud v dané věci postavily shodně soud prvního stupně i odvolací soud svůj právní závěr na nedostatku příčinné souvislosti mezi způsobem a průběhem lékařské péče o Z. Š. a jeho úmrtím, je zcela akceptovatelné, že již podrobně nerozebíraly a neopakovaly závěry znaleckých posudků ohledně porušení právní povinnosti ze strany žalované, neboť by to na jejich právním závěru ničeho neměnilo.
Ani další dovolací námitka, že stanovit s jistotou příčinnou souvislost mezi chybným postupem žalované a úmrtím Z. Š. již z principu nelze, přičemž nejistota, jaký by byl výsledek léčby jejich příbuzného, pokud by žalovaná postupovala zcela správně, musí jít k její tíži, nezakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této části v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Obecně platí, že ve sporu o náhradu škody (újmy) je povinností žalobce prokázat objektivní podmínky odpovědnosti škůdce za škodu, tedy včetně prokázání příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. Neunesení této důkazní povinnosti má za následek neúspěch ve sporu. To se v zásadě vztahuje i na řízení o nárocích odvozených od porušení povinnosti poskytovatele zdravotní péče postupovat lege artis či od objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze jím použité věci. Specifikem medicínských sporů, v nichž na straně jedné vystupuje pacient, jakožto poškozený a na straně druhé poskytovatel zdravotních služeb (lékař či zdravotnické zařízení), jako škůdce, je okolnost, že může nastat situace, kdy poškozený nebude - pro své odborně a materiálně značně nevýhodnější postavení ve srovnání s postavením škůdce - obvykle schopen předložit veškeré důkazy na podporu svých tvrzení. Pokud se tak stane v případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž však disponuje škůdce, lze připustit výjimečný procesní přístup spočívající v tzv. obrácení důkazního břemene (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17). Typicky jde o situaci, kdy škůdce jako účastník řízení nesplní povinnost vydat důkaz (§129 odst. 2 o. s. ř.), zatají skutečnosti, s nimiž mohl, objektivně vzato, soud seznámit, nechová se procesně korektně a jeho přístup k řízení je celkově nevěrohodný, což oslabuje jeho pozici a váhu tvrzení (srov. Jirsa, J. in: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. §79-180 občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 355; viz také obecně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 14590, či ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, Soubor C 10697). Je pak i ústavně aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny, a to v situaci, kdy postup podle §129 odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchoval či "ztratil". Tehdy lze akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty žalovaného převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu. Je totiž zřejmé, že v takovýchto situacích je to právě žalovaný, kdo ze svého protiprávního či nepoctivého jednání získává prospěch na úkor žalobce - poškozeného, jenž není schopen unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017).
O takovou výjimečnou situaci spočívající v obrácení důkazního břemene se však v projednávané věci nejedná. Žalovaná nijak neztěžovala proces dokazování, předložila zdravotnickou dokumentaci, která byla postačujícím podkladem pro zpracování znaleckého posudku, nezatajovala žádné skutečnosti a spolupracovala se znalci. Nelze proto dojít k závěru, jak se mylně domnívají dovolatelé, že by těžila ze svého protiprávního či nepoctivého jednání a získávala tak prospěch na úkor dovolatelů, kteří proto nebyli schopni unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy.
Ze všech uvedených důvodu Nejvyšší soud dovolání žalobců a) až d) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má proti žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) vypočtené z tarifní hodnoty 50 000 Kč pro každý z nároků čtyř žalobců ve výši 4 x 3 100 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1, §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z jedné paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 citované vyhlášky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014), to vše zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty v částce 2 667 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 15 367 Kč. Jelikož každý ze žalobců ve spojeném řízení uplatňuje ochranu vlastního osobnostního práva, každý z nich je povinen zaplatit žalované na něj připadající (vzhledem ke shodné tarifní hodnotě tutéž) částku 3 842 Kč. Náhrada je splatná k rukám zástupce žalované (§149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 a §171 odst. 3 o. s. ř.).
Vedlejší účastnici žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu