ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.614.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 614/2020-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. L. , narozený XY, bytem XY, proti žalované: RIM PROPERTY DEVELOPMENT, s. r. o. , IČO 27113761, se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, zastoupená Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, o odstranění vad věci a zaplacení částky 1 463 627 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 121/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019, č. j. 14 Co 88/2019-390, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 521 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Tomáše Krejčího, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 31 C 121/2011-352, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal odstranění vady kanalizačního čerpadla AQK 04/N3 (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 463 627 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení [výroky III, IV a VI (správně V)]. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako kupující a žalovaná jako prodávající uzavřeli 24. 7. 2008 kupní smlouvu na dům č. p. XY a pozemek p. č. st. XY a p. č. XY v katastrálním území XY. Žalovaná změnila vnitřní dispozice domů, které v téže lokalitě prodávala dalším zájemcům, a o těchto změnách ho před podpisem kupní smlouvy neinformovala. Ke změně měla povolení od stavebního úřadu nebo jeho souhlas. Nárok na zaplacení částky 1 463 627 Kč představuje podle žalobce náhradu škody, která mu měla vzniknout znehodnocením jeho nemovitostí výše popsaným jednáním žalované, v jehož důsledku se měl zdvojnásobit počet osob a automobilů v nejbližším sousedství, čímž mělo dojít ke snížení hodnoty nemovitostí. Soud prvního stupně označil nárok za nedůvodný. Žalobce nedoplnil, zda se jedná o nárok z titulu náhrady škody nebo z titulu odpovědnosti za vady, a proto nelze ujasnit kvalifikaci vymezeného skutku. Pokud žalobce tvrdil, že se jedná o nárok na náhradu škody, nelze v jednání žalované spatřovat ani porušení kupní smlouvy ani rozpor s dobrými mravy. Žalovaná neposkytla žalobci žádné ujištění o dispozicích a četnosti sousedních domů. K nároku na odstranění vad kanalizačního čerpadla pro odvod splaškových vod nainstalovaného při objektu soud prvního stupně uvedl, že nešlo o vady, které tu byly v době převzetí domu, popřípadě se projevily v záruční době, nešlo o rozpor s kupní smlouvou, a proto za ně odpovídá žalobce sám.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2019, č. j. 14 Co 88/2019-390, jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok I) a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výrok II). Doplnil dokazování popisem projektu „XY bydlení u jezera“ a dále vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Podle odvolacího soudu není ničím podložen závěr, že žalobce odpovídá za vzniklé vady čerpadla. Soud prvního stupně rozhodl pouze na základě obecné úvahy znalce, a proto odvolací soud v této části jeho rozsudek zrušil. Ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení částky 1 463 627 Kč se odvolací soud neztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce svůj nárok nedostatečně vymezil. Vytkl mu, že po žalobci požadoval provedení právní kvalifikace, což není jeho povinností. Po právní stránce odvolací soud posoudil věc podle §415, §420 odst. 1 a 3 a §424 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uvedl, že v jednání žalované nespatřuje jednání v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná sice přistoupila k rozdělení některých domů na bytové jednotky v rozporu s tím, co bylo uvedeno v původní prezentaci jejího projektu, zůstal však zachován charakter lokality. V řízení nebylo ničím prokázáno, že by žalovaná jednala v úmyslu poškodit žalobce. Jeho tvrzení o zvýšení počtu obyvatel v lokalitě označil odvolací soud za spekulativní. Žalovaná neporušila ani obecnou prevenční povinnost a žalobce v řízení neprokázal ani vznik škody. Na jeho straně do dnešní doby nenastalo tvrzené zmenšení majetku, neušel mu ani zisk. Nadto není mezi jednáním žalované a údajným snížením hodnoty nemovitostí žalobce příčinná souvislost. Samotnou změnou vnitřních dispozic rodinných domů a tím, že žalovaná tuto změnu neoznámila žalobci, nedošlo ke zvýšení počtu obyvatel v bezprostředním sousedství jeho rodinného domu. Odvolací soud shledal, že se nejedná ani o nárok z odpovědnosti za vady, neboť žalovaná nemůže v jejím rámci odpovídat za nesplnění vnitřních očekávání žalobce o komfortu bydlení v domě z hlediska jeho okolí, počtu obyvatel, parkovacích míst apod.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny. Navíc se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky procesního práva. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval §424 obč. zák., když neposoudil jednání žalované v kontextu všech zjištěných okolností. Žalovaná si musela být vědoma, že svým postupem poškodí vlastníky sousedních nemovitostí. Odchýlil se tím od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, a ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1322/2016. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil škodu vzniklou dovolateli jako ušlý zisk. Dovolateli vznikla skutečná škoda spočívající ve snížení hodnoty jeho nemovitostí oproti stavu před předmětnými stavebními změnami v jejím bezprostředním okolí. Výše škody se má stanovit jako rozdíl mezi cenou věci před jednáním zakládajícím odpovědnost za škodu a po něm. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 376/2006, a ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3118/2012. Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci vyslovením závěru, že nebyl prokázán vznik škody, a tím, že současně odmítl přihlédnout ke skutečnostem uvedeným ve znaleckém posudku. Dovolatel odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4994/2016. Skutkové zjištění o neexistenci příčinné souvislosti podle dovolatele nemá oporu v provedeném dokazování, a proto je rozhodnutí stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nakonec dovolatel namítá, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, když potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně z odlišného důvodu, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009. Napadené rozhodnutí je podle názoru dovolatele stiženo vadou řízení, neboť odvolací soud bez relevantního odůvodnění nepřihlédl k důkazu znaleckým posudkem. Zároveň ho považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění a jeho nesrozumitelnost. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek v rozsahu výroku I zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce v řízení neprokázal žádné porušení právní ani smluvní povinnosti žalovanou, vznik škody ani příčinnou souvislost. Navrhla odmítnutí dovolání, neboť nesplňuje podmínky přípustnosti podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, mající právnické vzdělání podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
Dovolatel napadá mimo jiné závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a údajným vznikem škody. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Odvolací soud při zkoumání příčinného vztah mezi jednáním žalované a údajným vznikem škody uzavřel, že samotnou změnou vnitřních dispozic rodinných domů a tím, že tuto změnu žalovaná žalobci neoznámila, nedošlo ke zvýšení počtu obyvatel v lokalitě, resp. v bezprostředním sousedství rodinného domu žalobce. Jednání žalované tedy nemělo vliv ani na počet osob žijících v jeho sousedství ani na množství automobilů parkujících tamtéž, přičemž od těchto skutečností odvozuje žalobce údajný vznik škody spočívající ve snížení tržní hodnoty jeho domu.
Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku dovolatele nevyhověl (neexistence příčinné souvislosti), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu ani při posuzování otázky, zda jednání žalované představuje úmyslné porušení dobrých mravů. Odpovědnost za úmyslné jednání proti dobrým mravům se vztahuje na případy výkonu práva, který je však prováděn způsobem, jenž směřuje k poškození jiného a stává se tak vlastně zneužitím práva. Jednání, které směřuje k uskutečnění výsledku, jenž je zákonem předpokládán, je jednáním dovoleným i v případě, že jeho vedlejším následkem je případný vznik újmy jiného. Pokud však někdo vykonává své právo způsobem, který záměrně poškozuje jiného, jde o šikanózní výkon práva, a tedy o jednání proti dobrým mravům, kdy výkon práva se stává toliko prostředkem k poškození jiného. Povaha této odpovědnosti spočívá v tom, že jednání proti dobrým mravům má vedle morálního odsouzení za následek též občanskoprávní odpovědnost, jsou-li dány její předpoklady. Občanský zákoník se omezuje na sankcionování nejzávažnějších jednání proti dobrým mravům, a to jen jednání úmyslných, přičemž zavinění škůdce se nepresumuje, a důkazní břemeno ve sporu leží na poškozeném (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1235, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3834/2010). Jak dovodila rozhodovací praxe dovolacího soudu, aplikace §424 obč. zák. nevyžaduje porušení právní povinnosti, zahrnuje případy oprávněného výkonu práva, který záměrně poškozuje jiného, nedosahuje intenzity protiprávnosti, ale je v rozporu s dobrými mravy. Pokud škůdce vykonává své právo způsobem poškozujícím jiného a vede k nepřiměřeným důsledkům, jde o tzv. šikanozní výkon práva. Úmyslné jednání proti dobrým mravům, jež má za následek vznik škody, je předpokladem odpovědnosti za škodu podle §424 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 20071, sp. zn. 25 Cdo 874/2005).
Ve skutečnosti, že žalovaná přistoupila k rozdělení některých domů na bytové jednotky v rozporu s tím, co bylo uvedeno v původní prezentaci jejího projektu, a žalobce o tom neinformovala, nelze spatřovat úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy. Námitkami dovolatele, že žalovaná úmyslně vyvolala prodlení s uzavřením kupní smlouvy, zamezila mu tím stát se účastníkem stavebního řízení a s prodejem některých okolních jednotek čekala, až uplynou prekluzivní lhůty k přezkumu správních rozhodnutí vydaných stavebním úřadem, se dovolací soud nemohl zabývat, protože jimi dovolatel zpochybňuje správnost zjištěného skutkového stavu, buduje vlastní právní hodnocení na základě jiného skutkového stavu, než byl zjištěn soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Takové námitky nepředstavují způsobilý dovolací důvod.
Tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí ani vady řízení nepředstavují zákonné dovolací důvody, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 14 180 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 17 521 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu