ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.650.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 650/2020-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) V. P., narozená XY, bytem XY, a b) J. P., narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Petrem Hamplem, Ph.D., advokátem se sídlem Nivnická 388/12, Ostrava, proti žalované: ORESTA spol. s r. o. , se sídlem U Třešňovky 1795/2, Praha 8, IČO 00540676, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 149/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, č. j. 3 Co 122/2018-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 3 Co 122/2018-217, potvrdil rozsudek ze dne 30. 4. 2018, č. j. 37 C 149/2013-178, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neshledal důvodným nárok na ochranu osobnosti žalobců, práva na jejich rodinný život podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), do něhož mělo být zasaženo úmrtím jejich nezletilého syna dne 15. 8. 2010, neboť nebylo prokázáno, že by příčinou úmrtí bylo porušení povinností žalované při realizaci stavby, které bylo podle žalobců představováno zbudováním jímky na dešťovou vodu v rozporu s projektovou dokumentací, stavebním povolením i pokyny výrobce. Podle zjištění soudů obou stupňů byl čtyřletý syn žalobců ponechán bez dozoru na jejich pozemku u rozestavěného, nezkolaudovaného domu matky žalobkyně a posléze byl nalezen utonulý v plastové podzemní nádrži na dešťovou vodu, kterou nainstalovala žalovaná, přičemž neporušené plastové víko nádrže se nacházelo odložené stranou od revizního otvoru nádrže. Okolnosti, za nichž nezletilý do nádrže spadl, nebyly objasněny, jeho pádu nebyl nikdo přítomen. V době tragédie neměl nikdo mít přístup na staveniště. Žalobci byli v trestním řízení pravomocně odsouzeni za zanedbání povinné péče o nezletilého, jejich žaloba proti žalované o náhradu škody vzniklé usmrcením osoby blízké a o náklady pohřbu byla zamítnuta, neboť soudy v obou řízeních dospěly k závěru, že úmrtí syna zavinili žalobci, kteří nad ním nevykonávali dostatečný dozor, umožnili mu (spolu s matkou žalobkyně, která byla stavebníkem) pohyb po staveništi, kam neměl mít v té době nikdo přístup. Odvolací soud neshledal příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a úmrtím syna žalobců, a proto ani důvod k tomu, aby se jim žalovaná omluvila za to, „že v důsledku její činnosti a zanedbání jejích povinností došlo k úmrtí syna žalobců“ a zaplatila každému z nich finanční zadostiučinění 5.000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém rozsahu dovoláním. Namítli, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury při posouzení otázky, zda je vyloučena odpovědnost zhotovitele za provedení díla v rozporu se smlouvou a právními předpisy, byla-li škoda způsobena jeho činností či opomenutím jen částečně, zda příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a škodou musí být postavena najisto a nepostačuje vysoká míra pravděpodobnosti (napadený rozsudek pokládají za rozporný s usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 41/2017). Žalobci se také dovolávali rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 832/2016, podle něhož není vyloučena odpovědnost zhotovitele za škodu vzniklou jeho činností i za situace, že zásadně za škodu odpovídá stavebník. Za dosud judikatorně neřešenou pokládají otázku, zda je vyloučena odpovědnost zhotovitele za škodu vzniklou realizací díla, pokud předmět díla v době vzniku škody nebyl ještě zkolaudován. Okolnost, že stavba v době tragédie nebyla zkolaudována, nemůže žalovanou zbavit odpovědnosti za vznik škody na staveništi. Žalobci zdůraznili, že pokud by na jejich pozemku nebyla umístěna předmětná plastová nádrž, která tam podle projektu vůbec být neměla, nemohlo by k neštěstí dojít. Konečně odvolacímu soudu vytkli, že vyšel ze závěrů trestního řízení, v němž byli žalobci pravomocně odsouzeni za zanedbání povinné péče o nezletilého, a občanskoprávního řízení, v němž byla zamítnuta jejich žaloba o náhradu škody z téhož skutkového děje pro absenci příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a protiprávním jednáním žalované. Soud měl v tomto řízení sám na základě provedeného dokazování učinit vlastní závěr o skutkových okolnostech, včetně příčinné souvislosti. Pokud tak nepostupoval, porušil právo žalobců na spravedlivý proces. Odkazovali na závěry znaleckého posudku, podle nichž byla jímka umístěna na nevhodném místě, v němž bylo možno očekávat pohyb vozidel, na což jímka nebyla dimenzována, revizní šachta nebyla obetonována a její víko nebylo pochozí. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval vzhledem k datu napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§241 o. s. ř.), avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Soudy obou stupňů vzhledem k datu tvrzeného zásahu do osobnostních práv žalobců správně posoudily uplatněný nárok podle §11 a §13 obč. zák. V souladu s §13 obč. zák. předpokladem odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být dána příčinná souvislost mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněný zásah do práva na rodinný život představuje úmrtí blízké osoby, došlo-li k němu v důsledku protiprávního jednání škůdce. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem újmy jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti je dána pouze tehdy, je-li újma podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události, přičemž základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je právě objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2999/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce či právem kvalifikované okolnosti, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodní události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodní následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4683/2016, publikovaný pod C 16525 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, či usnesení téhož soudu ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2468/2019).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, jež dovolacímu přezkumu podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají, mimo jiné vyplývá, že plastová nádrž byla na pozemku žalobců zabudována na konkrétní místo s vědomím stavebníka, způsob, jímž se nezletilý dostal do jímky, nebyl prokázán, nicméně podle fotodokumentace policie se neporušené víko revizního otvoru v době neštěstí nacházelo odložené stranou, což nenasvědčuje tomu, že by se pod nezletilým propadlo nedostatečně zajištěné nebo nepevné víko nebo by se tak stalo v důsledku porušení jímky. Nebyla prokázána souvislost mezi pádem nezletilého do jímky a jejím vadným umístěním či provedením v rozporu se stavebními předpisy, respektive nedostatečným poučením žalobců o jejím užívání, a nelze uzavřít, že samo zabudování jímky žalovanou do pozemku žalobců (byť v rozporu s projektem i stavebním povolením a na nevhodné místo) představovalo právně relevantní, podstatnou a bezprostřední příčinu vzniku škody. Za příčinu pádu nezletilého do jímky podle odvolacího soudu nelze označit některé z pochybení žalované při její instalaci. Namítají-li žalobci, že podle znaleckého posudku nebyla jímka vhodná pro zatížení vozidly a nebyla opatřena betonovou výztuží a víko revizní šachty nebylo pochozí, pak přehlíží, že žádná z těchto závad nevedla k pádu dítěte do jímky, a to ani podle jejich tvrzení. Dospěl-li odvolací soud za tohoto skutkového stavu věci k závěru, že mezi počínáním žalované a vznikem újmy na osobnostních právech žalobců není dán vztah příčinné souvislosti, rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Odkaz žalobců na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 41/2017, je nepřípadný, neboť odkazovaná rozhodnutí se týkají důkazního břemene poškozených ve sporech o náhradu škody na zdraví způsobené zdravotnickým zařízením, a situace, v níž je pro žalobce obtížné prokázat svá tvrzení o pochybení žalovaného zejména pro absenci či neúplnost zdravotních záznamů. Napadené rozhodnutí není v rozporu ani se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 832/2016, neboť není založeno na názoru, že zhotovitel nemůže být odpovědný za škodu vzniklou jeho činností a měl by za ni odpovídat jen stavebník, ale na závěru, že zhotovitel (zde žalovaná) neodpovídá za škodu, která nevznikla v příčinné souvislosti s jeho činností, respektive jeho pochybením. Důvodná není ani námitka žalobců ohledně procesu zjišťování skutkových okolností soudy obou stupňů. Z obsahu spisu vyplývá, že oba soudy mimo vlastního dokazování provedly dokazování listinami obsaženými v trestním spise i ve spise vedeném o nároku žalobců na náhradu škody, z nichž učinily vlastní závěry o skutkovém stavu věci. Konečně otázka, zda „je vyloučena odpovědnost zhotovitele za škodu vzniklou realizací díla, pokud předmět díla v době vzniku škody nebyl ještě zkolaudován“, je pro posouzení dané věci bez významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na ní nezávisí – soudy obou stupňů neuzavřely, že by žalovaná nebyla odpovědnou proto, že předmět díla v době vzniku škody nebyl kolaudován, ale především neměly za to, že by škoda vznikla realizací díla. Otázku souladu provedení díla se stavebními předpisy proto nepokládaly za právně významnou.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu