ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3890.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3890/2019-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně AKUTERM SKLO a.s. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 808/66, IČO: 26031817, zastoupené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti žalované TEMR METAL s.r.o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Novohradská 746/15, IČO: 48204382, zastoupené Mgr. Petrou Walderovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu prostor sloužících k podnikání, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 102/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. září 2019, č. j. 22 Co 987/2019-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Mgr. Petry Walderové, advokátky se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. dubna 2019, č. j. 14 C 102/2018-73, určil, že je neoprávněná výpověď žalované ze dne 29. října 2018 z nájmu založeného žalobkyni smlouvou o nájmu ze dne 15. února 2001; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. září 2019, č. j. 22 Co 987/2019-109, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila) není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
S dovolatelkou se lze sice ztotožnit v názoru, že zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti
– že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení, popř. svědků (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1853/2009, z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1279/2011, či z 29. května 2019, sp. zn. 29 Cdo 123/2018). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, avšak pouze za předpokladu, že odvolací soud je sám zopakoval (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že v odvolacím řízení nedoznal zjištěný skutkový stav změn; naopak odvolací soud ze soudem prvního stupně zjištěných skutečností vycházel, ovšem na jejich podkladě dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci – tedy k závěru, že z pouhého (následného) nekonání dovolatelky nelze usoudit na schválení překročení zástupčího oprávnění zástupce ve smyslu §440 odst. 1 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“) za situace, kdy Dodatek č. 13 k uzavřené nájemní smlouvě podepsal toliko jeden člen představenstva, přestože podle způsobu jednání za společnost uvedeného v obchodním rejstříku jej měli podepsat (všichni) tři členové představenstva. Nejde tudíž o odlišná skutková zjištění, k nimž by odvolací soud dospěl (bez zopakování dokazování), nýbrž o revizi právního posouzení. Zbývá dodat, že v těchto případech odvolací soud naopak může posoudit právní význam skutečností zjištěných soudem prvního stupně jinak, aniž by dokazování sám doplnil či opakoval, neboť – jak již bylo řečeno – nejde o zjišťování skutkového stavu, při němž se uplatní zásada přímosti občanského soudního řízení, nýbrž o jiné právní posouzení zjištěného skutkového stavu; postačí, není-li rozhodnutí odvolacího soudu pro účastníky překvapivé, tedy seznámí-li odvolací soud účastníky se svým právním názorem na věc, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, jestliže v dané věci účastníci nemohou takové právní posouzení očekávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. července 2016, sp. zn. 22 Cdo 1132/2016).
Dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu též otázku „zda je možné písemně uzavřenou smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání změnit ústní či konkludentní formou v situaci, kdy smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a ke změně smlouvy dochází v době účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník“ . Na vyřešení takto postavené otázky však napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž uvedenou právní otázku neřešil (a – logicky vzato – ani řešit nemohl), jestliže z výpisu z obchodního rejstříku dovolatelky (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že k právním jednáním, jejichž předmět plnění převyšuje v úhrnu částku 1.000.000,- Kč (o něž jde i v projednávané věci), je zapotřebí podpisů tří členů představenstva; takto vymezený způsob právních jednání totiž sám o sobě implicitně předpokládá jejich písemnou formu. Řešení uvedené právní otázky by tudíž na správnost napadeného rozhodnutí nemohlo mít vliv. V tomto ohledu proto v dovolání nebyl (a ani být nemohl) – způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. – vymezen způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), z čehož současně vyplývá, že byť zde dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované tam citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu), vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), nepřípadně vztáhla k posouzení právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (nespočívá).
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Právě takový nezpůsobilý důvod však dovolatelka též uplatnila, zejména námitkou, že odvolací soud se nevypořádal s její argumentací uplatněnou v odvolacím řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, tedy jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však
– z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (§243 písm. a/ o. s. ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 1. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu