ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2003.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 2003/2019-434
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce M. L. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi , se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka P. s. b. d., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o zaplacení 124.020 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 315/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 62 Co 289/2018-396, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 62 Co 289/2018-396, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2018, č. j. 23 C 315/2009-358, se ruší a věc se postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 4. 2018, č. j. 23 C 315/2009-358, zamítl žalobu o zaplacení 124.020 Kč s úroky z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Jde přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 10. 2010, č. j. 23 C 315/2009-115, včetně potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 62 Co 506/2012-157, zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 4010/2014-213 (a současně vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Následující zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 2017, č. j. 23 C 315/2009-261, zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2017, č. j. 62 Co 246/2017-297, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobce byl od 19. 3. 2004 do 23. 2. 2011 předsedou představenstva P. s. b. d., identifikační číslo osoby XY (dále jen „družstvo“).
2) Žalobce uzavřel s družstvem dne 31. 12. 2003 pracovní smlouvu o vedlejším pracovním poměru, v níž se zavázal vykonávat práci „výkonného manažera“ za mzdu ve výši 10.000 Kč měsíčně. Dne 30. 6. 2005 žalobce s družstvem uzavřel dohodu o ukončení vedlejšího pracovního poměru a „novou“ pracovní smlouvu, v níž se zavázal od 1. 7. 2005 vykonávat v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou práci „výkonného manažera“ v rozsahu 40 hodin týdně za mzdu ve výši 10.000 Kč měsíčně; dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 31. 12. 2007 byla mzda zvýšena na 30.000 Kč měsíčně.
3) Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS XY, zjistil úpadek družstva, prohlásil na jeho majetek konkurs a ustanovil insolvenčním správcem JUDr. Tomáše Pelikána (žalovaného).
4) Žalobce v době po prohlášení konkursu vykonával řadu činností, spočívajících například v analýze účetních dokladů, vyhledávání listin v archivu a pořizování jejich fotokopií, přípravě trestních oznámení a analýze podkladů pro ně, přípravě podkladů pro policii a pro podávání žalob, zjednání pořádku v evidenci členů družstva, výpočtu podílů členů družstva, kontrole bytů, majetku a nahlášených oprav, činnostech směřujících k uzavírání nájemních smluv, analýzách událostí v družstvu či zastupování družstva před soudy. Dále připravoval podklady pro insolvenčního správce, spolupracoval na seznamu přihlášených pohledávek, spolupracoval a komunikoval s právníky či vyřizoval poštu.
5) Žalovaný dal žalobci dne 22. 7. 2009 výpověď z pracovního poměru. Posléze žalovaný dopisem ze dne 21. 8. 2009 žalobci sdělil, že pracovní smlouva je neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem, neboť náplní pracovního poměru nemůže být výkon činnosti člena statutárního orgánu, a vyzval jej k vydání bezdůvodného obohacení získaného z neplatné pracovní smlouvy. Žalobce dopisem ze dne 16. 9. 2009 vydání bezdůvodného obohacení odmítl.
6) Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 24. 11. 2009 domáhá po žalovaném zaplacení 124.020 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplacené mzdy za období od dubna do září 2009, uplatňuje tuto pohledávku jako pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle §169 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
[4] Soud prvního stupně, vycházeje z předchozích kasačních rozsudků odvolacího a Nejvyššího soudu v této věci, uzavřel, že činnosti, které žalobce vykonával v rozhodném období, jsou „podřaditelné pod činnosti člena statutárního orgánu bytového družstva – představenstva“, a pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a družstvem je neplatná.
[5] Žalobci pak nevznikl nárok na zaplacení žalobou uplatněné částky ani z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť činnosti, jež vykonával pro insolvenčního správce, byl povinen vykonávat v souladu s §210 insolvenčního zákona. Jestliže žalobce plnil svoji zákonnou povinnost, nemohl se v důsledku toho žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatit.
[6] Navíc, i kdyby žalobci svědčil nárok z titulu bezdůvodného obohacení, nemohl by jej uplatnit žalobou proti žalovanému v řízení před obecnými soudy; nejde totiž o pohledávku za podstatou ani o pohledávku jí postavenou na roveň ve smyslu §168 a 169 insolvenčního zákona.
[7] Nárok uplatněný žalobcem by mohl představovat pohledávku „za neodměněný výkon funkce předsedy statutárního orgánu“ podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“); ani ta však nemůže být uplatněna jinak než ve „zvláštním režimu insolvenčního zákona“.
[8] Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 62 Co 289/2018-396, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci 124.020 Kč spolu s úrokem z prodlení (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a soudem dovolacím (druhý výrok).
[9] Odvolací soud – poukazuje na závěry formulované v nálezech Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněném pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 35/2019“) – nejprve vysvětlil, že nemůže plně respektovat právní názor vyslovený ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4010/2014, podle něhož je pracovní smlouva ze dne 30. 6. 2005, ve znění dodatku, neplatným právním úkonem.
[10] Podle odvolacího soudu jde o nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák., na základě níž se žalobce zavázal vykonával pro družstvo sjednané činnosti za sjednanou odměnu. Byť nejde o pracovní smlouvu, zakládá žalobci právo na zaplacení sjednané odměny; žalobcem požadovaná částka 20.670 Kč přitom odpovídá sjednané hrubé odměně 30.000 Kč měsíčně.
[11] Odvolací soud sice přisvědčil soudu prvního stupně v názoru, podle něhož byl žalobce povinen poskytnout žalovanému součinnost v souladu s §210 insolvenčního zákona; to však podle odvolacího soudu neznamená, že člen statutárního orgánu dlužníka „bude tyto povinnosti vykonávat bezplatně“.
[12] Odvolací soud pro úplnost doplnil, že smlouvu ze dne 30. 6. 2005 nepovažuje za smlouvu manažerskou, jež by upravovala vztah mezi žalobcem a družstvem při plnění povinností člena představenstva, a proto projednávaná věc nespadá do věcné příslušnosti krajských soudů. Nejde ani o spor v insolvenčním řízení, k jehož projednání by byl příslušný v prvním stupni krajský soud podle §7a insolvenčního zákona.
II. Dovolání
[13] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
[14] Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na posouzení otázky platnosti pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2005 (již odvolací soud vyřešil v rozporu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4010/2014, přijatým v projednávané věci), a dále na řešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky výkladu §210 insolvenčního zákona.
[15] Dovolatel – maje napadené rozhodnutí za překvapivé – odvolacímu soudu vytýká, že z jeho rozhodnutí není zřejmé, na základě jakého právního titulu přiznal žalobci nárok na zaplacení 124.020 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud totiž na jedné straně uzavřel, že žalobci jím uplatněný nárok přísluší na základě platné smlouvy ze dne 30. 6. 2005, ale současně dovodil, že žalobce má na uvedenou částku nárok z titulu bezdůvodného obohacení.
[16] Smlouva ze dne 30. 6. 2005 je neplatná nejen z důvodu uvedeného v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale také pro rozpor s §66 odst. 2 obch. zák., neboť její uzavření od počátku sledovalo obcházení zákona. Navíc, i kdyby nebyla neplatná z tohoto důvodu, nebyla schválena členskou schůzí, což podle dovolatele zakládá její absolutní neplatnost. V tom se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, včetně R 35/2019.
[17] Jde-li o výklad §210 insolvenčního zákona, dovolatel zdůrazňuje, že jde primárně o povinnost insolvenčního dlužníka. Jako absurdní odmítá názor, že by dlužník, který si přivodil úpadek, měl být za plnění povinností dle označeného ustanovení „honorován, byť ve formě bezdůvodného obohacení“. Dovolatel si u žalobce neobjednal žádná plnění nad rámec jeho povinností dle §210 insolvenčního zákona; pokud žalobce takové činnosti vykonával, činil tak nikoliv pro dovolatele, a nemohl mu proto vzniknout vůči dovolateli nárok na žádné „protiplnění“. Ostatně, i kdyby takový nárok žalobci vznikl, nemohl by být uplatněn žalobou před obecnými soudy, ale toliko speciálním postupem podle §203 a 203a insolvenčního zákona.
[18] Dovolatel dále poukazuje na to, že žalobou uplatněnou částku žalobci již zaplatil na základě předchozího rozhodnutí v této věci, které bylo následně zrušeno. Nyní v jiném řízení požaduje navrácení této zaplacené částky jako bezdůvodného obohacení; řízení je v současné době přerušeno.
III. Přípustnost dovolání
[19] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[20] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. k zodpovězení otázky, zda žalobci vznikl nárok na odměnu podle „pracovní“ smlouvy ze dne 30. 6. 2005, již odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
[21] S ohledem na okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník [srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a §775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)]. Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena dne 30. 6. 2005 a žalobce se domáhá poskytnutí „mzdy“ za činnosti prováděné v období od dubna do září 2009, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný obchodní zákoník ve znění před účinností zákona č. 351/2011 Sb., jímž bylo do obchodního zákoníku včleněno ustanovení §66d.
[22] Podle §66 odst. 2 obch. zák. vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy. Smlouva o výkonu funkce musí mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou nebo písemně všemi společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně.
[23] Podle §66 odst. 3 obch. zák. jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce.
[24] Nejvyšší soud v (odvolacím soudem citovaném) R 35/2019 vysvětlil, že:
1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.
2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení §2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce.
3) Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu.
4) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v §66 odst. 2 větě první obch. zák., podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.
5) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem (resp. s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a zákonem o obchodních korporacích) a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.
6) Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného §66 odst. 2 obch. zák., resp. ustanovením §59 odst. 1 z. o. k.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace) jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.
7) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.
[25] K popsaným závěrům se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněném pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2020“), rozsudcích ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4482/2018, anebo v usnesení ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1018/2018. Uvedené závěry se prosadí obdobně i za účinnosti zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (srov. rozsudek sp. zn. 27 Cdo 4482/2018).
[26] V projednávané věci Nejvyšší soud již v předchozím kasačním rozsudku (sp. zn. 21 Cdo 4010/2014) vysvětlil, že činnosti, jež měl žalobce jako „výkonný manažer“ podle smlouvy ze dne 30. 6. 2005 vykonávat, spadaly do náplně funkce člena představenstva družstva. K obdobným závěrům dále srov. i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 4482/2018, přijatý ve věci téhož dovolatele po vydání napadeného rozhodnutí.
[27] Odvolací soud sice z uvedeného závěru vyšel (jinak by nemohl dovodit, že smlouva ze dne 30. 6. 2005 nezaložila pracovněprávní vztah, ale je nepojmenovanou smlouvou podle §51 obč. zák.), nicméně pominul, že nárok na odměnu by podle této smlouvy mohl žalobci vzniknout pouze za předpokladu, že byla schválena členskou schůzí družstva (srov. §260, §66 odst. 2 a např. R 24/2020, odst. 41). Jestliže se nezabýval tím, zda členská schůze družstva smlouvu schválila, je jeho právní posouzení již z tohoto důvodu neúplné, a tudíž nesprávné.
[28] Nehledě k řečenému odvolací soud přehlédl, že pohledávka uplatněná žalobcem, představující nárok na odměnu člena představenstva družstva (dlužníka) za výkon funkce v období po prohlášení konkursu na majetek družstva, není ani pracovněprávní pohledávkou ve smyslu §169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, ani jinou pohledávkou, již by bylo možné kvalifikovat jako pohledávku za podstatou či pohledávku jí postavenou na roveň podle §168 a 169 označeného zákona [§168 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona a contrario] a jejíhož splnění by se žalobce mohl domáhat žalobou podanou proti insolvenčnímu správci podle §203 insolvenčního zákona.
[29] Jakkoliv odvolací soud přiznal žalobci jím uplatněnou pohledávku z titulu odměny podle smlouvy ze dne 30. 6. 2005, a nikoliv z titulu bezdůvodného obohacení (jak namítá dovolatel), Nejvyšší soud – s ohledem na poukaz odvolacího soudu na §210 insolvenčního zákona – dodává, že označené ustanovení nezakládá nárok člena statutárního orgánu dlužníka – právnické osoby na zaplacení odměny vůči insolvenčnímu správci. Ustanovení §210 odst. 1 insolvenčního zákona ukládá dlužníku povinnost poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce, přičemž §210 odst. 2 insolvenčního zákona toliko určuje, který orgán dlužníka, jenž je právnickou osobou, tuto součinnost poskytuje. S výjimkou likvidátora dlužníka jmenovaného soudem a správce podniku (závodu) dlužníka nemají zde uvedené osoby nárok vůči insolvenčnímu správci na odměnu za poskytovanou součinnost [§168 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona a contrario].
[30] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud (srov. např. R 35/2019 a R 24/2020).
[31] Spor ze smlouvy uzavřené mezi členem představenstva družstva a tímto družstvem, jejímž předmětem je úprava vzájemného vztahu při plnění činností spadajících do působnosti představenstva, je sporem mezi družstvem a členem jeho statutárního orgánu, týkajícím se výkonu funkce (člena) statutárního orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§9 odst. 3 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013]. Řečené platí bez ohledu na to, zda je žaloba podána proti družstvu či proti insolvenčnímu správci družstva.
[32] Rozhodl-li ve věci (jako soud prvního stupně) obvodní soud, je řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
[33] Nejvyšší soud proto napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
[34] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
[35] Jelikož dovolatel žalobou uplatněnou pohledávku již zaplatil na základě předchozího (posléze zrušeného) rozhodnutí, vezmou soudy v dalším řízení v úvahu i závěry, jež pro následné rozhodování o uplatněném nároku zformulovaly Nejvyšší i Ústavní soud v judikatuře shrnuté např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020.
[36] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 12. 2020
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu