ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2276.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 2276/2020-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Šukem v právní věci navrhovatele J. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, PSČ 120 00, za účasti C. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou, se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404/15, PSČ 293 01, o neplatnost rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 83/2017, o dovolání společnosti C., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 6 Cmo 316/2019-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Společnost C., je povinna zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Městský soudu v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2019, č. j. 75 Cm 83/2017-94, zamítl návrh na určení, že rozhodnutí jediného společníka vykonávajícího působnost valné hromady společnosti C. (dále jen „společnost“), přijatá dne 27. 12. 2016 pod písmeny A) a B) jsou neplatná (dále jen „rozhodnutí jediného společníka“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2020, č. j. 6 Cmo 316/2019-158, k odvolání navrhovatele rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že rozhodnutí jediného společníka jsou neplatná (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
[4] Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[5] Podle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[6] Dovolatelka k předpokladům přípustnosti dovolání neuvádí ničeho; nespecifikuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání vypočtených v §237 o. s. ř. a ve vztahu k jaké otázce hmotného či procesního práva, na jejímž řešení založil odvolací soud napadené rozhodnutí, považuje za splněný. Za vymezení předpokladů přípustnosti nelze považovat vyjádření dovolatelky, že by Nejvyšší soud měl sjednotit soudní praxi, resp. jednoznačně zaujmout stanovisko.
[7] Dovolatelka měla vzít v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, seznámit se s ní, případně se vůči ní vymezit a promítnout tuto aktivitu do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je podle ní splněna (absence judikatury, rozpor s ustálenou rozhodovací praxí apod.) [k tomu srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16].
[8] Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
[9] K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněná pod čísly 4/2014 a 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (k významu a smyslu požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. zejména odst. 32 až 35 označeného stanoviska).
[10] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
[11] Jelikož dovolání bylo odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval.
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§234f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. 9. 2020
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu