ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.558.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 558/2019-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně E. P. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miloslavem Juračkou, advokátem, se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 4/12, PSČ 460 07, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, a 2) Dřevozpracující závody Frýdlant, státní podnik , se sídlem ve Frýdlantu, Československé armády 413, PSČ 464 01, identifikační číslo osoby 00079570, o vypořádání restitučních nároků, o žalobě pro zmatečnost podané společností TABOO a. s. , identifikační číslo osoby 46708464, se sídlem v Praze 1, Kaprova 52/6, PSČ 110 00, zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, Jánská 864/4, PSČ 460 07, proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 3. 2008, č. j. 36 Co 187/2006 - 600, a ze dne 14. 12. 2009, č. j. 36 Co 187/2006-716, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 36 Co 187/2006, o dovolání společnosti TABOO a. s. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2018, č. j. 4 Co 188/2015-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Společnost TABOO a. s., identifikační číslo osoby 46708464 (dále též jen „společnost“), se žalobou pro zmatečnost domáhá zrušení rozsudků Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 3. 2008, č. j. 36 Co 187/2006 - 600, a ze dne 14. 12. 2009, č. j. 36 Co 187/2006-716, mimo jiné i z důvodu uvedeného v §229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
[2] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 5. 8. 2015, č. j. 36 Co 187/2006 - 43, žalobu pro zmatečnost podanou z důvodu uvedeného v §229 odst. 3 o. s. ř. zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti usnesením ze dne 6. 9. 2018, č. j. 4 Co 188/2015-113, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. až IV.).
[4] Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelce nesvědčí právo podat žalobu pro zmatečnost, neboť nebyla účastnicí řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[6] Z té se podává, že žalobu pro zmatečnost může podat jen ten účastník (původního řízení), kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně (odvolacího soudu) plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu. Případnou újmu na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska, tedy, řečeno jinak, z pohledu dopadu (výsledků a důsledků) rozhodnutí do práv účastníka řízení. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí a která se v novém rozhodnutí věci již neprojeví (nemůže projevit).
[7] Srov. za mnohá rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2179/2002, ze dne 26. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1273/2011, ze dne 27. 11. 2014, sen. zn. 29 NSCR 114/2014, ze dne 31. 5. 2016, sen. zn. 21 ICdo 82/2014, ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2504/2017, či ze dne 9. 10. 2015, sen. zn. 21 ICdo 17/2015, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 3799/15.
[8] V poměrech projednávané věci dovolatelka (vůči níž nebyl restituční nárok uplatněn) účastnicí (původního) řízení nebyla (ač s ní tak soud prvního stupně po určitou dobu nesprávně jednal), napadené rozsudky jí neukládají žádnou povinnost a ani jinak nezasahují do jejích práv. Názor dovolatelky, podle něhož byla po určitou dobu vlastnicí nemovitostí dotčených restitučním nárokem, není správný (viz §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 7. 12. 1992, nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 112/99, a ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 571/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004, ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1061/2005, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4342/2007, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 130/2014).
[9] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu