ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1370.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1370/2020-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: R. K., nar. XY, bytem XY, adresa pro doručení: XY, zastoupený JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, proti žalovanému: Jihočeský kraj, IČ 70890650 , se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 75/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2019, č. j. 5 Co 809/2019-72, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2019, č. j. 16 C 75/2018-48, kterým byla zamítnuta žaloba o vydání obrazu Českobudějovické madony a mincí specifikovaných v Zápisu o převzetí numismatické sbírky ze dne 19. 1. 1967 a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda se lze cestou vlastnické (reivindikační) žaloby domáhat vydání movitých věcí převzatých z hlediska restitučního zákonodárství v rozhodném období státem ze společného majetku manželů (právních předchůdců žalobce) na základě pravomocného rozhodnutí soudu odsuzujícího jednoho z nich k trestu propadnutí majetku. Měl za to, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní závěr, dle něhož mohla-li osoba, jejíž věci převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, žádat o jejich vydání dle restitučních předpisů, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle předpisů obecných, a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 o. s. ř.; to platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedené pravidlo se přitom uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se totiž rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za určitých skutkových okolností, zejména když neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, ovšem nelze mít za to, že by se žalobce postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09). Jestliže však naproti tomu stát fakticky převzal věci do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí či uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na vydání věci (srov. usnesení Nějvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016, proti němuž směřující ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 2763/18, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost).
Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že vlastnická (reivindikační) žaloba v posuzovaném případě obchází smysl a účel restitučního zákonodárství, když movité věci, jejichž vydání se žalobce domáhá, byly státem v rozhodném období odňaty na základě pravomocného rozhodnutí soudu ukládajícího trest propadnutí majetku, jež nebylo odklizeno ani v devadesátých letech dvacátého století (viz usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 9. 12. 1994, sp. zn. 2 TZ 36/93), respektive, nemělo-li by být jejich odnětí státem ve vztahu k manželce odsouzeného pokryto uvedeným nabývacím titulem (jak argumentuje dovolatel), došlo k jejich odnětí bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), aniž k nim žalující dovolatel či jeho právní předchůdce uplatnil nárok dle restitučního předpisu, nikterak se tím od výše citované judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. V situaci, kdy měl stát dotčené movité věci v době běhu lhůt k uplatnění restitučního nároku zjevně ve své – nikým nezpochybňované – držbě (v držení Jihočeského muzea v Českých Budějovicích) přitom dovolateli, respektive jeho právním předchůdcům, muselo být zřejmé, že se jejich vydání může domáhat toliko prostřednictvím restitučních předpisů, pročež již není na místě poskytovat mu právní ochranu cestou vlastnické (reivindikační) žaloby.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelem předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaný se práva na náhradu nákladů dovolacího řízení vzdal.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 7. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu