ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1562.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1562/2020-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) E. K. , narozeného dne XY, bytem XY, a b) M. K. , narozené dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Františkem Marťánem, advokátem se sídlem v Brně, Renneská třída 412/34, proti žalovanému P. S. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1922/3, o zaplacení částky 108.217 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 254 C 23/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2019, č. j. 21 Co 58/2019-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Brně výrokem I. rozsudku ze dne 8. 10. 2019, č. j. 21 Co 58/2019-166, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2018, č. j. 254 C 23/2017-102, ve výroku I. (jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům „společně a nerozdílně“ částku 108.217 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 4. 2017 do zaplacení) potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b), oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech řízení před soudem prvního stupně 37.187 Kč k rukám jejich zástupce; dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.668 Kč k rukám jeho zástupce (výrok III.) a že ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Předmětem tohoto řízení je žalobou uplatněný nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému v období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016, kdy proti vůli žalobců bydlel v bytě XY na adrese XY, který je v jejich vlastnictví (jeho vlastníky se stali na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 14. 4. 2010 s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 7. 5. 2010), spočívajícího v tom, že žalobci za něj zaplatili úhrady za služby spojené s užíváním tohoto bytu ve výši 84.015 Kč a příspěvek na správu domu a pozemku ve výši 24.175 Kč, jak jim tyto částky vyúčtovalo Stavební bytové družstvo Družba, a které jim žalovaný nevydal ani po jejich výzvě.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), neboť proti části tohoto výroku, jímž odvolací soud potvrdil část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o platební povinnosti žalovaného ohledně částky 84.015 Kč s příslušenstvím, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, a ve zbývající potvrzující části ohledně částky 24.175 Kč není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Otázka procesního práva formulovaná žalovaným, „zda je soud v občanském soudním řízení vázán tím, jak předběžnou otázku rozhodnou pro toto řízení posoudil v jiném řízení jiný soud toliko v odůvodnění svého rozhodnutí (také jako otázku předběžnou), a která tak nebyla jiným soudem vyřešena ve výroku rozhodnutí tohoto jiného soudu“, při jejímž se řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
K této otázce dovolatel zdůraznil, že „usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 95/2018-1104, 8 Cmo 96/2018 (ve znění opravného usnesení), byl návrh na určení, že je žalobce členem SBD Družba a nájemcem předmětného bytu, zamítnut, tímto usnesením však nebylo rozhodnuto, komu náleží členská práva a povinnosti vztahující se k předmětnému bytu a kdo je nájemcem předmětného bytu, a stejně tak tímto rozhodnutím nebylo rozhodnuto ani tak, že žalobce není členem bytového družstva Družba, ani že není nájemcem předmětného družstevního bytu. Tímto usnesením pak nebylo rozhodnuto ani o tom, že by žalobci byli vlastníky předmětného bytu. Výrok tohoto rozhodnutí tedy neobsahuje žádný text, který by závazně řešil právní otázku, kdo je členem SBD Družba a nájemcem předmětného bytu, ani otázku, že by tímto členem bytového družstva a nájemcem předmětného bytu žalovaný nebyl, a už vůbec výrok tohoto rozhodnutí neuvádí, že by žalobci byli vlastníky předmětného bytu“.
Oproti mínění dovolatele však totožná právní otázka se stejnými argumenty žalovaného byla již řešena, a to v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 465/2020, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce proti zamítavému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2019, č. j. 15 Co 45/2019-467 [v řízení o určení vlastnictví, v němž se žalobce P. S. žalobou domáhal proti žalovaným 1) DRUŽBA, stavební bytové družstvo, 2) E. K. a 3) M. K. určení, že žalovaní 2) a 3) nejsou vlastníky označené bytové jednotky a že vlastníkem označené bytové jednotky je žalovaný 1)]. V tomto usnesení, od jehož závěrů není důvod odchýlit se ani v této věci, poukázal Nejvyšší soud na jeho usnesení ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 940/2017, v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již řešena v jiném soudním sporu (o plnění z této smlouvy) mezi týmiž účastníky, je nezbytné, aby se soud v pozdějším řízení zabýval otázkou případné aplikace §159a o. s. ř., avšak nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení předmětné právní otázky (§159a odst. 4 o. s. ř.). Dále dovolací soud v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že v §159a odst. 4 o. s. ř. je sice rozsah závaznosti zmíněných subjektů explicitně spojován s výrokem pravomocného rozsudku, ovšem v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba (v předmětném znění žalobního petitu) zamítá, je nezbytné tento výrok posuzovat (interpretovat) ve spojitosti s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku.
Jestliže tedy pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 95/2018, 8 Cmo 96/2018-1104, ve znění opravného usnesení, byl zamítnut návrh žalobce na určení, že je členem SBD Družba a nájemcem předmětného bytu, na něž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) poukázal (dovolání žalobce proti tomuto usnesení bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2120/2019, odmítnuto, jak je dovolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti), pak jeho právním názorem, že tímto usnesením Vrchního soudu je soud podle §159a odst. 4 o. s. ř. vázán, a „nemůže otázku členství žalovaného v družstvu a jeho určení jako nájemce předmětného bytu“ posuzovat sám, a to ani jako otázku předběžnou, se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak neodchýlil, a to ani od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, na nějž dovolatel odkázal, neboť shora uvedená judikatura řeší právě otázku výkladu závaznosti rozhodnutí v situaci, kdy výrok rozhodnutí pouze vyjadřuje, že se žaloba (ve znění žalobního petitu) zamítá, přičemž nosné důvody byly vyloženy v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
Dovolatelem dále formulovaná otázka hmotného práva, „zda lze za bezdůvodné obohacení spočívající v užívání bytu bez právního důvodu, resp. za bezdůvodné obohacení spočívající v požívání služeb spojených s užíváním bytu, považovat i částku, kterou vlastník bytu platí správci bytového domu jako příspěvek na správu domu a pozemku“, která dle jeho názoru nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nemůže založit přípustnost dovolání proto, že se vztahuje k části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž v části výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 24.175 Kč s příslušenstvím, kterou žalobci zaplatili Stavebnímu bytovému družstvu Družba jako příspěvek na správu domu a pozemku, jak jim ji toto družstvo vyúčtovalo; jedná se tudíž o nárok samostatný, i když o něm bylo rozhodnuto (spolu s částkou 84.015 Kč s příslušenstvím) jedním výrokem rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proti této části výroku I. rozsudku odvolacího soudu je však vyloučena §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dle kterého platí, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Předkládá-li dovolatel dovolacímu soudu k řešení dále jednak otázku procesního práva, „zda soud může ve svém meritorním rozhodnutí rozhodnout o jiném předmětu řízení, než jaký žalující strana vymezí v žalobě“, při jejímž řešení se odvolací soud dle jeho mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a to např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1547/2017), dále otázku hmotného práva, „zda nájemné za užívání bytu zahrnuje i úhrady za plnění spojená s užíváním bytu (služby), anebo zda se v případě nájemného a úhrad za služby jedná o dva samostatné nároky“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a to rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2121/2006, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4836/2007, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2240/2007, a ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4515/2017), jakož i otázku hmotného práva „kdo je vlastníkem předmětného bytu, a kdo je vlastníkem členských práv a povinností týkajících se předmětného bytu“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 61/99, usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2288/2010, a ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, a rozsudku ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5147/2009), pak tyto otázky formulované dovolatelem přípustnost dovolání nezakládají, a to proto, že na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, jelikož je neřešil (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, podle jehož závěru dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti formuluje otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
V daném kontextu neobstojí ani námitka dovolatele, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví garantovaného článkem §11 odst. 1 Listiny základních práv tím, že „rozhodl o jiném předmětu řízení, než jak byl vymezen v žalobě, a to i přesto, že na to účastníky řízení, a konkrétně pak žalovaného, předem vůbec neupozornil“, a že „proto neměl možnost uplatnit proti tomuto postupu odvolacího soudu jakoukoli obranu a nemohl v rámci tohoto řízení v tomto směru přednést ani jakoukoli argumentaci, která by odvolací soud upozornila na to, že tento postup odvolacího soudu je nesprávný a nezákonný“. Je totiž třeba poukázat na tu část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pokud uvedl, že „zde převážná část žalované částky (84.015 Kč) tvoří přeúčtování spotřeby médií, tedy faktické spotřeby, a pouze 24.175 Kč částky, které žalobci zaplatili družstvu jako správci jako příspěvek na správu domu a pozemku“. Použil-li odvolací soud v další části odůvodnění jeho rozhodnutí v souvislosti s výší bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému v uvedeném období slovní spojení „obvyklé ceny nájemného“ či až „do výše obvyklého nájemného“, jde sice o vyjádření nepřiléhavé, resp. nadbytečné, nelze z něj ovšem dovozovat, že „rozhodl o jiném předmětu řízení, než jak byl vymezen v žalobě“, a že by tím došlo k porušení práva žalovaného na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví zaručených Listinou základních práv a svobod. Skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv.
Pokud pak dovolatel namítá, že k porušení těchto práv odvolacím soudem došlo i tím, že nezohlednil jeho platby v celkové výši 34.801 Kč, které za služby poskytnuté s užíváním označeného bytu zaplatil družstvu SBD Družba, že družstvo mu tuto částku nevrátilo a že v tomto rozsahu se na úkor žalobců bezdůvodně neobohatil, pak je třeba především připomenout skutkové zjištění soudů obou stupňů, že v období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 platili úhrady za služby spojené s užíváním bytu jak žalobci, tak i žalovaný, družstvo však započítávalo jen platby od žalobců, jakožto vlastníků bytu, a platby zaplacené žalovaným nijak nezaúčtovávalo, ani je nezahrnulo do ročního vyúčtování služeb spotřebovaných v předmětném bytě, a částku 34.801 Kč jen deponuje, z čehož dovodily, že jde výlučně o vztah mezi družstvem a žalovaným. Kromě toho se jeví vhodným uvést, že výtka dovolatele týkající se porušení jeho ústavně zaručených práv ze strany odvolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání také proto, že dovolatel ohledně ní nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu