ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.5147.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 5147/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce V. B. , zastoupeného JUDr. Milanem Frišmanem, advokátem se sídlem v Písku, Budovcova 2530, proti žalovaným 1/ M. B. , a 2/ D. B. , zastoupeným Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 302/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. července 2009, č. j. 6 Co 1476/2009-54, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. února 2009, č. j. 4 C 302/2008-35, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizený předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku „byt č. 1, o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím, v budově č. p. 1146 v J. ulici v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že Jiří Jelínek (člen Lidového bytového družstva se sídlem v Českých Budějovicích /dále jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“/ a nájemce předmětného bytu) jako převodce a žalovaná jako nabyvatelka uzavřeli dne 18. dubna 2007 písemnou smlouvu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „předmětná smlouva“, resp. „smlouva“), že předmětná smlouva obsahovala ujednání, že převodce převádí na nabyvatelku „členský podíl v bytovém družstvu se všemi právy a povinnostmi“ , „všechna svá členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu, zejména právo nájmu předmětného bytu“ , jakož „i celé základní vnitřní vybavení bytu“ , že smluvní strany ve smlouvě mimo jiné prohlásily, že „všechny pohledávky plynoucí z převodu členského podílu a členských práv a povinností jsou vzájemně vyrovnané a … po podpisu této Smlouvy o převodu neuplatní v budoucnu ani jedna ze stran žádné další nároky vůči straně druhé“ , a že bytové družstvo předmětnou smlouvu obdrželo dne 31. prosince 2007. Vzal také za zjištěno, že bytové družstvo jako pronajímatel a žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 16. dubna 2008 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 16. dubna 2008“) a že usnesením ze dne 30. dubna 2008, č. j. 15 D 488/2007-34, Okresní soud v Písku potvrdil žalobci jako jedinému dědici nabytí dědictví po zůstaviteli Jiřím Jelínkovi (zemřelém dne 6. prosince 2007), a to i nabytí práv a povinností vyplývajících z členství zůstavitele v bytovém družstvu (vážící se k předmětnému bytu), včetně zůstatku členského podílu.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 29 Cdo 1402/99 (dále též jen „citovaný rozsudek“) – především dovodil, že dohoda o převodu členských práv a povinností (dohoda podle §230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy – dále jen „obch. zák.“) není v obchodním zákoníku upravena jako smluvní typ, a proto ji lze považovat za smlouvu nepojmenovanou. Dále rovněž dovodil, že podle §269 odst. 2 obch. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako smluvní typ. S poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1933/2000 a sp. zn. 26 Cdo 1114/2003 zdůraznil, že dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je dvoustranný hmotněprávní úkon a že neobsahuje-li obchodní zákoník obecná ustanovení o právních úkonech, musí splňovat obecné náležitosti právního úkonu podle §34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „obč. zák.“); za této situace se při jejím uzavírání uplatní obecná ustanovení občanského zákoníku o uzavírání smluv. Vycházeje z uvedených právních názorů dovodil, že předmětná smlouva splňuje náležitosti právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., neboť jsou v ní jednoznačně určeny smluvní strany, vůle J. J. převést veškerá členská práva a povinnosti (členský podíl) v bytovém družstvu na žalovanou a dohoda o tom, že pohledávky plynoucí z tohoto převodu jsou vzájemně vyrovnané. V této souvislosti poznamenal, že pokud účastníci předmětné smlouvy prohlásili, že jejich vzájemné pohledávky jsou vyrovnány, nelze trvat na tom (a po právních laicích požadovat), aby ve smlouvě bylo uvedeno rovněž určení hodnoty převáděného členského podílu a způsob vyrovnání účastníků tohoto převodu, jak dovodil Nejvyšší soud České republiky v citovaném rozsudku. Za této situace konstatoval, že předmětná smlouva byla uzavřena platně a jejím předložením bytovému družstvu dne 31. prosince 2007 přešla na žalovanou práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu, které s ní (a se žalovaným) pak bylo oprávněno uzavřít ohledně předmětného bytu nájemní smlouvu. Uzavřel, že smrtí zůstavitele Jiřího Jelínka proto nemohl jeho členský podíl v bytovém družstvu (ani nájem předmětného bytu) přejít na žalobce jako jeho jediného dědice a že z tohoto důvodu není žalobce aktivně věcně legitimován k podání žaloby o vyklizení předmětného bytu. Dodal, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že Okresní soud v Písku usnesením ze dne 30. dubna 2008, č. j. 15 D 488/2007-34, žalobci pravomocně potvrdil nabytí práv a povinností spojených s členstvím zůstavitele v bytovém družstvu; v této souvislosti poznamenal, že pravomocné usnesení o projednání dědictví je závazné – v rozsahu jeho závaznosti pro účastníky dědického řízení – pro všechny orgány (tedy i pro soud) jen „v otázce, jak jím byl řešen vztah mezi účastníky řízení o dědictví“ (žalovaní však účastníky dědického řízení nebyli).
K odvolání žalobce Krajský soud v českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. července 2009, č. j. 6 Co 1476/2009-54, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – poté, co zopakoval důkaz přečtením předmětné smlouvy – vyšel ve skutečnosti ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (byť uvedl, že z provedených důkazů činí odlišná zjištění), avšak na jeho základě dospěl k jiným právním závěrům. Především dovodil, že byť obsah dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu není v obchodním zákoníku upraven, je zapotřebí – s ohledem na povahu této dohody – mít za to, že jejím nezbytným (minimálním) obsahem bude určení práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, určení hodnoty družstevního podílu, stanovení úplatnosti či bezplatnosti převodu a dohoda o vzájemném vypořádání. V této souvislosti poukázal na již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 29 Cdo 1402/99. Uzavřel, že jelikož v předmětné smlouvě není určena hodnota družstevního podílu, není v ní stanovena úplatnost či bezplatnost převodu členských práv a povinností a neobsahuje ani dohodu o vzájemném vypořádání účastníků tohoto převodu, nedohodly se strany smlouvy na minimálním (nezbytném) obsahu dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém podle §229 a 230 obch. zák.; proto takováto dohoda mezi nimi nevznikla (nebyla uzavřena). Dodal, že v důsledku toho nemůže být platná ani nájemní smlouva ze dne 16. dubna 2008. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na vyklizení předmětného bytu vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. V dovolání především uvedli, že předmětnou smlouvou „se nabyvatel … zavázal uhradit družstvu veškeré pohledávky a závazky, které by družstvo jinak uplatňovalo proti převodci“ , a „stanovený poplatek za provedení změn v členské evidenci“ a že účastníci smlouvy „prohlásili, že ke dni její účinnosti dochází i k vypořádání členského podílu mezi nimi“ . Dále namítli, že pokud účastníci předmětné smlouvy prohlásili, že všechny pohledávky plynoucí z převodu členských práv a povinností jsou vzájemně vyrovnané, „de facto konstatovali, že jim byla známa hodnota družstevního podílu“ . Je tedy podle jejich mínění irelevantní, zda mělo jít o smlouvu úplatnou či bezúplatnou. Vyjádřili přesvědčení, že jedinými podstatnými a nutnými náležitostmi dohody o převodu členských práv a povinností jsou „řádná identifikace bytu a dohoda o způsobu vyrovnání zůstatku členského podílu“ a že uvedené náležitosti jsou v předmětné smlouvě zcela určitým způsobem vymezeny. Měli za to, že tím účastníci smlouvy dostatečně určili předmět svých závazků ve smyslu §269 odst. 2 obch. zák. Podle jejich názoru proto odvolací soud rozhodl v rozporu se zákonem (čímž současně porušil jejich základní /vlastnické/ právo plynoucí z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jestliže zejména s odkazem na citovaný rozsudek dovodil, že nezbytným (minimálním) obsahem dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je určení práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, určení hodnoty družstevního podílu, stanovení úplatnosti či bezúplatnosti převodu a dohoda o vzájemném vypořádání. V této souvislosti navíc – s poukazem na nález Ústavního soudu České republiky uveřejněný pod č. 123/1996 Sb. (správně Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) – zdůraznili, že soud je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky při svém rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, a nikoliv rozhodnutím soudů v jednotlivých věcech, jež nejsou obecně závazná. Odvolacímu soudu rovněž vytkli, že předmětnou smlouvu nevykládal s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran, a že tudíž nesprávně aplikoval ustanovení §266 obch. zák. Dále namítli, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž je na to upozornil postupem podle §118a o. s. ř., čímž porušil jejich právo na spravedlivý proces. V této souvislosti poznamenali, že odvolací soud se v důsledku toho nevypořádal „se všemi případnými odvolacími námitkami“ , jež by vznesli, pokud by je v rámci předvídatelnosti rozhodnutí seznámil se svým právním názorem vztahujícím se k neuzavření dohody o převodu členských práv a povinností. Konečně namítli, že odvolací soud se nezabýval nejen otázkou aktivní věcné legitimace žalobce, nýbrž ani otázkou naléhavého právního zájmu, a nakonec ani tím, zda ze strany žalobce nejde, zejména s ohledem na §159a odst. 1 o. s. ř., o „případný kalkul s využitím dědického řízení“ ; podle jejich mínění je totiž zřejmé, že zůstavitel hodlal převodem členských práv a povinností znemožnit příbuzným, kteří se o něj vůbec nestarali, „nabytí“ předmětného bytu. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatelé namítli, a proto Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska namítaných vad řízení podřaditelných pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky je soudní rozhodnutí překvapivé tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu i tehdy, jestliže se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotil jinak, aniž je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy řečeno, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů vycházejících z těchto skutkových zjištění, a rozhodl sám bez jakéhokoli dokazování, aniž jakýmkoli způsobem umožnil účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci (srov. nálezy a usnesení Ústavního soudu České republiky ve věcech sp. zn. IV. ÚS 544/98, III. ÚS 93/99, a I. ÚS 113/02, uveřejněné ve sv. 15 na straně 75, ve sv. 14 na straně 161 a ve sv. 27 na straně 213 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak přijal – na tomtéž skutkovém základě – odlišné právní závěry při posouzení věci podle §229 a 230 obch. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž zjištěný obsah předmětné smlouvy kvalifikoval jako nedostačující pro účinný převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na žalovanou. Jestliže se oba soudy zabývaly – na stejném skutkovém základě – posouzením otázky, na jakých (minimálních) náležitostech se musí shodnout strany dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, aby takováto dohoda vůbec vznikla, nelze na překvapivost napadeného rozhodnutí usuzovat pouze z toho, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že je v tomto ohledu zapotřebí trvat (vedle určení převáděných práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu) rovněž na určení hodnoty družstevního podílu, stanovení úplatnosti či bezplatnosti převodu a na dohodě o vzájemném vypořádání, tj. na náležitostech, které podle odvolacího soudu předmětná smlouva postrádala. Napadené rozhodnutí nelze tedy považovat za překvapivé a vykazující znaky libovůle ve shora uvedeném smyslu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněného pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/). Pro úplnost zbývá dodat, že postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li dosavadní tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i pro případný jiný právní názor soudu (jak tomu bylo v projednávaném případě), není třeba účastníky poučovat podle §118a odst. 2 o. s. ř. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v projednávané věci nevyšlo z provedených důkazů najevo, že převodem členských práv a povinností na žalovanou sledoval převodce (Jiří Jelínek) znemožnění „nabytí“ předmětného bytu příbuzným, kteří se o něj vůbec nestarali. Tyto okolnosti dovolatelé nově tvrdili až v dovolání. Tím uplatnili tzv. „skutkové novoty“, avšak přehlédli, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). Proto dovolací soud nemohl přihlížet ke zmíněným skutkovým tvrzením, z nichž dovolatelé usuzovali na „případný kalkul ( žalobce ) s využitím dědického řízení“ .
Navíc z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé brojili právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky, zda předmětná smlouva splňuje nezbytné (minimální) náležitosti dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu podle §229 a 230 obch. zák. Jinak řečeno nesouhlasili se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabídli vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení věci podle citovaných ustanovení.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o. s. ř. (ve spojení s §211 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obecné výkladové pravidlo právních úkonů je obsaženo v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., podle něhož je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). U právního úkonu učiněného v písemné formě je právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v písemném textu; záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu nebo odlišné od záměrů v něm zachycených, jsou právně bezvýznamné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný pod č. C 1075 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Vedle tohoto obecného výkladového principu existují ještě některé zvláštní modifikující výkladové principy. Ty jsou zakotveny jak přímo v samotném občanském zákoníku (srov. např. §55 odst. 3 obč. zák.), tak také ve zvláštních soukromoprávních předpisech (§266 obch. zák.). Platí, že takto stanovený zvláštní výkladový princip má přednost před obecným výkladovým principem, tj. že obecný výkladový princip se u zvláštních soukromoprávních vztahů uplatní pouze podpůrně (subsidiárně).
Uvedené teze se v poměrech dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu učiněné v písemné formě prosadí tak, že pro výklad projevu vůle smluvních stran vtělený do smlouvy bude rozhodující její písemný text. Odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat, že při zkoumání obsahu předmětné smlouvy nepřihlédl k následnému chování smluvních stran (neboť povaha dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu to totiž nepřipouštěla) a tedy že nesprávně aplikoval §266 obch. zák. Ostatně dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu spisu – v průběhu řízení před soudy obou stupňů ani netvrdili (natož prokázali) žádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na obsah předmětné smlouvy z pohledu následného chování smluvních stran.
Podle §269 odst. 2 obch. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako smluvní typ. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není. V tomto ustanovení je stanoven minimální obsah tzv. nepojmenované smlouvy a pokud by se smluvní strany nedohodly na takovémto obsahu, jednalo by se o úkon, který nevznikl, nikoliv o úkon neplatný.
V již citovaném rozsudku ze dne 7. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/99 (uveřejněném pod C 168 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud České republiky dovodil, že dohoda o převodu členských práv a povinností podle §229 a 230 obch. zák. není v obchodním zákoníku upravena jako smluvní typ (obsah této dohody není tedy v obchodním zákoníku upraven), a proto je ji nutno považovat za smlouvu nepojmenovanou. V případě dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je nutné z povahy této dohody mít za to, že nezbytným (minimálním) obsahem dohody bude určení práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, určení hodnoty družstevního podílu, stanovení úplatnosti či bezplatnosti převodu a dohoda o vzájemném vypořádání. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 2397/2004, a nemá důvodu (a to ani přes dovolací námitku uplatněnou s odkazem na čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a §159a odst. 1 o.s.ř.) se od nich odklánět ani v projednávané věci. K těmto právním názorům dovolací soud doplňuje, že na požadavku, aby z obsahu dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu bylo jednoznačně patrno, zda má povahu smlouvy úplatné či bezúplatné, je třeba trvat v každém případě. Je tomu tak proto, že s rozdílnou povahou citované dohody (ve smyslu její /bez/úplatnosti) se pojí různé nároky převodce členských práv a povinností. V případě smlouvy úplatné má převodce právo na úhradu hodnoty převáděného družstevního podílu, která pak logicky musí být v dohodě o převodu členských práv a povinností vyjádřena, a to společně s uvedením způsobu jejího vypořádání mezi účastníky tohoto převodu. Naproti tomu, je-li smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu bezúplatná, má takový převod charakter darování, a převodce se proto může domáhat (jen) vrácení daru (členských práv a povinností) analogicky podle ustanovení §630 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2007, sp. zn. 29 Odo 266/2005, uveřejněný pod č. 9 v sešitě č. 1 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě (podle zjištěného skutkového stavu, který se dovolatelům nepodařilo zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) předmětná smlouva obsahovala ujednání, že převodce převádí na nabyvatelku členský podíl v bytovém družstvu, všechna členská práva a povinnosti, zejména právo nájmu předmětného bytu, jakož i celé základní vnitřní vybavení bytu; to vše s tím, že „všechny pohledávky plynoucí z převodu členského podílu a členských práv a povinností jsou vzájemně vyrovnané a … po podpisu této Smlouvy o převodu neuplatní v budoucnu ani jedna ze stran žádné další nároky vůči straně druhé“ . Z uvedených skutkových zjištění vyplývá, že předmětná smlouva sice obsahovala vymezení převáděných členských práv a povinností (mělo jít o všechna členská práva a povinnosti), avšak nebylo z ní jednoznačně patrno, zda samotný (zamýšlený) převod družstevního podílu měl být realizován za úplatu či bezúplatně (slovní spojení „pohledávky plynoucí z převodu členského podílu … jsou vzájemně vyrovnané“ totiž připouští obojí výklad; ostatně úplatnost či bezúplatnost převodu družstevního podílu /členských práv a povinností/ jako takového nevyplývá ani z dovolateli předestřeného obsahu předmětné smlouvy citovaného na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí). Za této situace odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že účastníci předmětné smlouvy se nedohodli na minimálním (nezbytném) obsahu dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu podle §229 a 230 obch. zák., a proto mezi nimi takováto dohoda nevznikla (nebyla uzavřena). Jelikož předmětná smlouva z tohoto důvodu nemůže být způsobilým titulem pro nabytí družstevního podílu, nemohl se odvolací soud v naznačených souvislostech dopustit porušení základního (vlastnického) práva dovolatelky plynoucího z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Je-li napadené rozhodnutí založeno na shora uvedeném (správném) právním názoru, z něhož odvolací soud vyvodil, že nájemní smlouva ze dne 16. dubna 2008 je neplatná, a bylo-li z tohoto důvodu vyhověno žalobě, kterou se žalobce jako jediný dědic Jiřího Jelínka (člena bytového družstva a nájemce /družstevního/ bytu) domáhal vyklizení předmětného bytu, spočívá napadený rozsudek rovněž na právním názoru (byť nikoliv výslovném), že žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován. Nelze tudíž hovořit o tom, že se odvolací soud otázkou aktivní věcné legitimace nezabýval. Přitom správnost řešení uvedené otázky nebyla v dovolání (ničím) zpochybněna.
Zbývá – ve vztahu k dovolací námitce, že odvolací soud se nezabýval ani otázkou naléhavého právního zájmu – poznamenat, že splnění podmínky naléhavého právního zájmu je předpokladem věcného projednání žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 písm. c/ o. s. ř.), avšak nikoli také žaloby o splnění povinnosti ve smyslu §80 písm. b/ o. s. ř., o níž jde v posuzovaném případě.
Lze uzavřít, že rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobci nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu