ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1724.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1724/2020-806
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně TECHNIA, a. s. , se sídlem v Ostravě-Přívozu, Slovenská 1085/1a, IČO 45192502, zastoupené Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, proti žalovanému Spotřebnímu družstvu Jednota Kadaň , se sídlem v Kadani, ul. B. Němcové 70, IČ 000 32 051, zastoupenému JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem v Kadani, Jana Švermy 1696, o zaplacení 3.023.233,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 C 217/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. února 2020, č. j. 9 Co 345/2017-706, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.004 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Burečka, advokáta se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Chomutově (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 5. 5. 2017, č. j. 20 C 217/2007-538, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 7. 2017, č. j. 20 C 217/2007-561, uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci částku 201.244 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 155.319 Kč ve výši 2 % ročně od 17. 11. 2004 do zaplacení a z částky 45.925 Kč ve výši 7,75 % ročně od 3. 3. 2011 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 2.821.989,50 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 2.437.487,50 Kč ve výši 2 % ročně od 17. 11. 2004 do zaplacení a z částky 384.502 Kč ve výši 7,75 % ročně od 3. 3. 2011 do zaplacení zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že žalobce je povinen uhradit na náhradě nákladů řízení žalovanému 52.038 Kč (výrok III.) a státu 14.091 Kč (výrok IV.) a že žalovaný je povinen uhradit státu na nákladech řízení 1.060,50 Kč (výrok V.).
K odvolání žalobce [směřujícímu výslovně proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně „co do částky 903.954 Kč s úrokem z prodlení, odpovídající výši bezdůvodného obohacení za užívání nebytového prostoru žalovaným v částce dle znaleckého posudku č. 4/4043/14 za období od 27. 10. 2000 do 10. 11. 2005, spolu s příslušenstvím, tj. úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 702.425 Kč od 17. 11. 2004 do zaplacení (za prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení za užívání nebytového prostoru v období od 27. 10. 2000 do 30. 9. 2004) a ve výši 7,75 % ročně z částky 201.529 Kč od 3. 3. 2011 do zaplacení (za prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení za užívání nebytového prostoru v období od 1. 10. 2004 do 10. 11. 2005) a proti výrokům III. a IV.“] a k odvolání žalovaného (proti výroku I. tohoto rozsudku) Krajský soud v Ústí nad Labem výrokem I. rozsudku ze dne 6. 9. 2018, č. j. 9 Co 345/2017-612, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 12. 2018, č. j. 9 Co 345/2017-632, rozsudek soudu prvního stupně: a) ve výroku I. změnil tak, že se žaloba zamítá do částky 132.729 Kč s úrokem z prodlení, jinak jej do částky 68.515 Kč s úrokem z prodlení z částky 22.590 Kč ve výši 2% ročně počínaje od 17. 11. 2004 do zaplacení a z částky 45.925 Kč ve výši 7,75 % ročně počínaje od 3. 3. 2011 do zaplacení potvrdil, a b) v napadené části výroku II. jej potvrdil; dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 99.322 Kč k rukám advokáta JUDr. Bedřicha Hájka (výrok II.), že žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Chomutově náklady, které stát platil, ve výši 14.803 Kč (výrok III.), a že žalovaný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Chomutově náklady, které stát platil, ve výši 348 Kč (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku přitom konstatoval, že „výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v nenapadené části co do částky 1.918.035,50 Kč s příslušenstvím nabyl samostatně právní moci“.
Na základě dovolání podaného žalobkyní Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 28 Cdo 2327/2019-665, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2018, č. j. 9 Co 345/2017-612, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 12. 2018, č. j. 9 Co 345/2017-632, ve výroku I. bodu a), jímž byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 5. 2017, č. j. 20 C 217/2007-538, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 7. 2017, č. j. 20 C 217/2007-561, tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 132.729 Kč s úrokem z prodlení, ve výroku I. bodu b), jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., vyjma odvoláním nenapadené části o zamítnutí žaloby co do částky 1.918.035,50 Kč s příslušenstvím, potvrzen, a dále ve výrocích II. III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a o nákladech státu, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu odmítnuto.
Krajský soud v Ústí nad Labem znovu rozhodl rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 9 Co 345/2017-706, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v přezkoumávané části a) v rozsahu, v němž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 45.100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % z částky 45.100 Kč od 17. 11. 2004 do zaplacení, potvrdil, b) v rozsahu, v němž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 54.733,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % z částky 54.733,86 Kč od 17. 11. 2004 do zaplacení, jej změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, c) v rozsahu, v němž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni další částku 32.895,14 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 32.895,14 Kč ve výši 2 % ročně od 17. 11. 2004 do zaplacení, jej zrušil (výrok I.), ve výroku II. v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta pro částku 903.954 Kč s příslušenstvím, jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 903.954 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % z částky 702.425 Kč od 17. 11. 2004 do zaplacení a ve výši 7,75 % z částky 201.529 Kč od 3. 3. 2011 do zaplacení (výrok II.); dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 21.767,49 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Bedřicha Hájka (výrok III.), že žalobkyně je dále povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Chomutově náklady, které stát platil, ve výši 10.051,50 Kč (výrok IV.) a že žalovaný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Chomutově náklady, které stát platil, ve výši 5.100 Kč (výrok V.).
Odvolací soud vázán závaznými právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v jeho kasačním rozhodnutí, které odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zopakoval, dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně (jež se stala vlastnicí pohledávky ve výši 3.023.233,50 Kč vůči žalovanému z titulu bezesmluvního užívání žalovaným pozemku parc. č. 5717 v k. ú. Chomutov, na němž se nachází stavba prodejny v jeho vlastnictví, a nebytového prostoru v budově č. p. 4261 v Chomutově, a to na základě smlouvy o postoupení této pohledávky zapsané do konkursní podstaty úpadce HOLDING CHOMUTOV a. s. uzavřené mezi správkyní konkursní podstaty tohoto úpadce a společností PORTER, s. r. o. dne 16. 3. 2009, kterážto společnost zanikla fúzí se žalobkyní ke dni 23. 5. 2014) na vydání náhrady za bezdůvodné obohacení je v rozsahu vyhovujících výroků jeho rozsudku za dobu od 27. 10. 2000 do 10. 11. 2005, kdy žalovaný nebytový prostor v domě č. p. 4261 v Chomutově a pozemek parc. č. 5717 v k. ú. Chomutov bezesmluvně užíval, důvodná, včetně požadovaného příslušenství, že tento nárok žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, a nepřisvědčil ani námitce žalovaného uplatněné v odvolacím řízení o jím tvrzeném vydržení práva věcného břemene bezúplatného užívání nebytového prostoru „za situace, kdy žalovaný z uzavřených hospodářských smluv dovozoval a tvrdil jeho spoluvlastnické právo k objektu Z1, v němž se nebytový prostor nachází, a nikoliv právo odpovídající věcnému břemeni“. Při určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému vyšel dovolací soud ze znaleckého posudku vyžádaného soudem prvního stupně a z výslechu znalce, přičemž zohlednil skutečnost, že žalobkyni byla již pravomocně v daném řízení přiznána náhrada za bezdůvodné obohacení v důsledku bezesmluvního užívání pozemku žalovaným za období od 27. 10. 2002 do 10. 11. 2005 ve výši 68.515 Kč s příslušenstvím.
Proti výroku I. a) a výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu jím tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost dovozuje z toho, že 1) „otázka hmotného práva, která se vztahuje k podílovému spoluvlastnictví na zhotovené budově družstva a státu za účinnosti hospodářského zákoníku“, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (v tomto ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v této věci sp. zn. 28 Cdo 2327/2019 a na rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 22 Cdo 1041/2001), že 2) „u otázky hmotného práva, která se vztahuje k možnosti rozdělit věc ve spoluvlastnictví do více samostatných věcí v právním smyslu“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 296/2002, sp. zn. 28 Cdo 3390/2007 a 28 Cdo 4765/2007), že 3) „u otázky hmotného práva, která se týká výkladu a aplikace obecně závazných právních předpisů“, se odvolací soud odchýlil od nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14 a sp. zn. I. ÚS 2736/07, že 4) „u otázky hmotného práva, která se týká účinků zpětvzetí žaloby na vyloučení majetku z konkursní podstaty co do nevyvratitelné právní domněnky o oprávněnosti soupisu“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázal na rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 521/2010, sp. zn. 29 Odo 394/2002 a sp. zn. 29 Cdo 1003/2009), že 5) „u otázky hmotného práva, která se týká oprávnění správkyně konkursní podstaty k plodům a užitkům z věci sepsané do KP“, se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, že 6) „u otázky hmotného práva, která se týká délky promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení z užívání nemovitosti“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 472/2003, správně 32 Odo 472/2003), že 7) „u otázky hmotného práva, která se týká nemožnosti požadovat vydání bezdůvodného obohacení po oprávněném držiteli“, se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3343/2016. Dále dovolatel navrhl, aby dovolací soud otázku řešenou v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2327/2019 v této věci, zda článkem II. smlouvy o užívání „objektu Z1 -120 bytových jednotek a distribuce v Chomutově - střed“ uzavřené mezi Válcovnami trub a železárnami, n. p., Chomutov, žalovaným a dalšími třemi subjekty, dne 14. 7. 1973, bylo žalovanému založeno (bezplatné) užívací právo k nebytovému prostoru v domě č. p. 4261 v rozhodné době, kdy jako jeho výlučný vlastník byl v katastru nemovitostí zapsán úpadce, posoudil jinak. Pokud by odvolací soud (správně dovolací soud) „u některých otázek hmotného nebo procesního práva neshledal dovolací přípustnost“, pak dovolatel sdělil, že je „uvádí jako jiné vady řízení na základě §242 odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu buď změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá, nebo aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a aby odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Žalobkyně se v obsáhlém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovaným), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Rozsudek odvolacího soudu je totiž v řešení dovolatelem nastíněných otázek pod body ad 1) až ad 6) zcela v souladu se závaznými právními názory Nejvyššího soudu, které v této věci již dříve vyslovil v rozsudku ze dne 31. 10. 2019, č. j. 28 Cdo 2327/2019-665, jež odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku zopakoval, při svém rozhodnutí z nich beze zbytku vycházel a od žádného rozhodnutí dovolacího soudu, na něž dovolatel odkázal, se neodchýlil. Argumentace dovolatele není ve skutečnosti ničím jiným, než polemikou právě se závěry uvedenými v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit; lze tudíž zcela odkázat na jeho podrobné odůvodnění a na právní názory v něm vyslovené, které se opírají o ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a které je nadbytečné znovu (potřetí) opakovat. Ostatně dovolání žalovaného ani neobsahuje řádné vymezení dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť v něm neuvedl právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné, a nevyložil v něm, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (k tomu srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Mimo to je nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu (jak v dovolání činí žalovaný), než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Pokud pak jde o „otázku“ nastíněnou dovolatelem pod bodem ad 7), poukazuje dovolací soud na to, že jeho argumentace k této „otázce“ je jednak zcela zmatečná [když na jednu stranu konstatoval, že „k námitce vydržení práva užívat nebytový prostor uvedl odvolací soud v bodě 43 toliko, že ji nepovažuje za důvodnou“, na druhé straně však uvádí, že „žalovaný měl při užívání budovy bez čp/če na pozemku p. č. 5717 postavení oprávněného držitele (držitel práva užívat prodejnu) z titulu smlouvy o užívání objektu Z1 Chomutov ze dne 14. 7. 1973“, a dále, že „žalobce nemohl požadovat bezdůvodné obohacení za užívání pozemku p. č. 5717 pod budovou bez čp/če, když uvedenou budovu měl jako majoritní vlastník v podílovém spoluvlastnictví s žalovaným a dle smlouvy o užívání objektu Z1 Chomutov ze dne 14. 7. 1973 měl užívací právo k prodejně potravin žalovaný“], a kromě toho touto argumentací zpochybňuje skutkové závěry soudů obou stupňů, jakož i právní názory Nejvyššího soudu vyslovené v jeho kasačním rozsudku ze dne 31. 10. 2019, č. j. 28 Cdo 2327/2019-665, jež vyústily v závěr, že žalovaný v rozhodném období užíval jak pozemek parc. č. 5717 v k. ú. Chomutov, na němž se nachází stavba prodejny v jeho vlastnictví, tak nebytový prostor v budově č. p. 4261 v Chomutově bez jakéhokoli právního důvodu. Ani „otázka“ pod bodem ad 7) tudíž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, Nejvyšší soud již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jenž sdílí osud dovolání (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu