ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1944.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1944/2020-546
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně H. B. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze -Vinohradech, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 119/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2019, č. j. 27 Co 66/2019-490, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.680,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 12. 12. 2019, č. j. 27 Co 66/2019-490, rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 11. 2018, č. j. 14 C 119/2018-292, ve výroku I. v uvedeném rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu vyjmenovaných pozemků či jejich částí, pro částečné zpětvzetí žaloby zrušil a řízení v tomto rozsahu řízení zastavil, výrokem II. ve zbylém rozsahu jej ve výroku I. změnil pouze tak, že pozemek parc. č. XY, zapsaný na LV č. XY pro kat. území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, nahrazuje částí tohoto pozemku o výměře 2.156 m 2 , oddělenou geometrickým plánem č. 199-75/2019, ověřeným M. A. dne 10. 11. 2019, odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, dne 21. 11. 2019, označenou podle nového stavu jako parc. č. XY, pozemek parc. č. XY, zapsaný na LV č. XY pro kat. území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, nahrazuje částí tohoto pozemku o výměře 17.017 m 2 , oddělenou geometrickým plánem č. 6228-76/2019, ověřeným M. A. dne 20. 11. 2019, odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, dne 22. 11. 2019, označenou podle nového stavu jako parc. č. XY, pozemek parc. č. XY, zapsaný na LV č. XY pro kat. území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, nahrazuje částí tohoto pozemku o výměře 14.129 m 2 , oddělenou geometrickým plánem č. 6228-76/2019, ověřeným M. A. dne 20. 11. 2019, odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY dne 22. 11. 2019, označenou podle nového stavu jako parc. č. XY, pozemek parc. č. XY, zapsaný na LV č. XY pro kat. území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, nahrazuje částí tohoto pozemku o výměře 8.903 m 2 , oddělenou geometrickým plánem č. 6228-76/2019, ověřeným M. A. dne 20. 11. 2019, odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, dne 22. 11. 2019, označenou podle nového stavu jako parc. č. XY, s tím, že geometrický plán č. 199-75/2019 ověřený M. A. dne 10. 11. 2019, odsouhlasený Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY dne 21. 11. 2019, a geometrický plán č. 6228-76/2019, ověřený M. A. dne 20. 11. 2019, odsouhlasený Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, dne 22. 11. 2019, jsou nedílnou součástí této smlouvy a přílohou tohoto rozsudku, přičemž touto smlouvou je vypořádán nárok žalobkyně ve výši 462.213,40 Kč, jinak jej ve výroku I. potvrdil; dále rozhodl, že ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalované se neukládá povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Příbrami částku 2.000 Kč (výrok II.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 83.895 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 88.766 Kč, vše k rukám zástupce žalobkyně (výroky IV. a V.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je dědičkou po oprávněné osobě dle §4 zákona o půdě, že o jejích restitučních nárocích na vydání původních pozemků bylo rozhodnuto v letech 1994 až 2002 tak, že nebyly pro zákonné překážky vydány (§11a odst. 1 zákona o půdě), že žalobkyně se v letech 2012-2015 aktivně účastnila veřejných nabídek pozemků, že dosud byl uspokojen nárok žalobkyně ve výši 201.020,60 Kč, že (mezi účastníky nesporná) hodnota nároku žalobkyně po přecenění v roce 2019 činí 1.802.714,70 Kč a že žalobkyní požadované náhradní pozemky jsou ve vlastnictví žalované s právem hospodaření Státního pozemkového úřadu. Vzhledem k námitkám žalované ohledně nevhodnosti těchto pozemků k převodu vyžádal odvolací soud označené geometrické plány k oddělení částí nárokovaných pozemků a pokud jde o jejich charakter, stav a hodnotu, pak ze znaleckých posudků znalce Ing. Zdeňka Bureše ze dne 23. 11. 2019 a ze dne 23. 11. 2019 zjistil, že pozemek parc. č. XY v kat. území XY je situován v zastavěném území, že je využíván jako zahrada a neudržovaný ovocný sad a že jeho hodnota činí 24.897,50 Kč, že pozemek parc. č. XY v XY je situován v zastavěném území, je využíván jako pole a je oceněn částkou 58.102 Kč, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je situován taktéž v zastavěném území, využíván je jako pole a je oceněn částkou 46.952 Kč a že pozemek parc. č. XY v témže kat. území má hodnotu 28.438,40 Kč. Dále odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem znalkyně Daniely Raškové ze dne 10. 1. 2019, č. 3510/2019, předloženým žalovanou, ohledně ocenění pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v kat. území XY, z nějž plyne, že jako zahrady mají hodnotu 1.292.686,8 Kč, jakož i výslechem této znalkyně, a revizním znaleckým posudkem znalkyně prof. Ing. Renáty Schneiderové Heraldové, Ph.D., včetně dodatku č. 1, předloženým žalobkyní, a výslechem znalkyně, která dospěla k závěru, že tyto pozemky nelze ocenit dle §14 odst. 1 vyhlášky č. 316/1990 Sb. jako zahrady, neboť pouze malá část pozemku parc. č. XY je užívána jako součást užitkové zahrady bez staveb, větší část pozemků je porostlá neudržovanými stromy (s pravděpodobnou zápornou hodnotou) a že zbývající jeho část je užívána jako louka, že cena pozemku parc. č. XY činí 36.116,10 Kč a pozemku parc. č. XY (včetně trvalých porostů) částku 83.790 Kč a že na těchto pozemcích nelze umisťovat stavby určené k bydlení či rekreaci. Ohledně ceny pozemků v k. ú. XY vyšel odvolací soud z revizního znaleckého posudku, neboť jej považoval za logicky odůvodněný a korespondující zjištěnému skutkovému stavu, zejména územnímu plánu města XY [z nějž vyplývá, že obecná charakteristika území je upřesněna vymezením konkrétního určení a (ne)přípustností jeho využití (do něj zařazených pozemků), kde je zřízení zahrad výslovně omezeno na zahrady u rodinných domů, které se však na předmětných pozemcích nenacházejí (ani rekreační ani určené k bydlení, přičemž tento plán navíc v předmětném území označuje jako nepřípustné využití umisťování staveb určených k bydlení či rekreaci ani zřizování samostatných zahrad bez funkční souvislosti se stavbou], a dále proto, že tzv. zahrádky se nacházejí pouze na malé části jednoho z pozemků a nejsou funkčně spojeny se stavbou. Za tohoto stavu dovodil, že je nutno vyjít ze závěru revizního znaleckého posudku, že tyto pozemky nelze ocenit jako pozemky stavební či určené k zastavění ani jako zahrady, jak to učinila znalkyně Rašková. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na nesprávné ocenění nevydaných pozemku jako nestavebních a setrvávání na tomto stanovisku částečně i během odvolacího řízení, došlo k mnohaletému prodlení žalované, a její postup lze hodnotit jako svévolný a liknavý, v důsledku čehož nebylo možné po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách pozemků. Ohledně vhodnosti žalobkyní nárokovaných pozemků vyšel odvolací soud ze shodného tvrzení účastníků, že pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY a XY v kat. území XY, parc. č. XY v kat. území XY a parc. č. XY v kat. území XY jsou „převoditelné“. Převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY jakožto náhradního, pak nebrání žalovanou tvrzená výluka uvedená v §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, neboť se na něm žádné stavby nenacházejí, pozemek nespadá do území označeného územním plánem jako „RZ - rekreace a zahrádkové osady“, a nebylo zjištěno, že by zde dříve byla zřízena trvalá zahrádková osada územním rozhodnutím anebo že by se na něm nacházela osada fakticky zřízená před 1. 10. 1976 (nájemní a pachtovní smlouvy, na jejichž základě soukromé osoby používají části pozemku k provozování drobné zemědělské činnosti, byly uzavřeny v letech 2004 - 2017); ostatně žalovaná, která tvrdila, že se na tomto pozemku nachází zahrádková kolonie, ani přes poučení soudu nenavrhla relevantní důkazy. Odvolací soud uzavřel, že činí-li hodnota náhradních pozemků v době vydání jeho rozhodnutí celkem 462.213,40 Kč, pak za situace, kdy restituční nárok žalobkyně byl uspokojen v částce 201.020,60 Kč, nemůže převodem požadovaných náhradních pozemků na žalobkyni dojít k překročení jejího restitučního nároku v nesporné minimální výši 1.802.714,70 Kč.
Proti výrokům II., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má ve smyslu §237 o. s. ř. za přípustné k řešení otázek hmotného a procesního práva, a to:
1) „splnění podmínek pro změnu rozhodnutí odvolacím soudem v případě, kdy soud I. stupně neučinil zásadně významná skutková zjištění pro vydání prvostupňového rozsudku, když namísto rozsáhlého dokazování a činění specifických procesních úkonů měl odvolací soud vadný prvostupňový rozsudek zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu;
2) „zda lze ocenit zahrady nacházející se v plochách sídelní zeleně jako zahrady ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
K otázce ad 1) dovolatelka namítá, že odvolací soud se procesním postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „rozsahu provádění dokazování skutkově významných skutečností pro rozhodnutí ve věci samé“, neboť ohledně převoditelnosti náhradních pozemků bylo prakticky prováděno až v odvolacím řízení, že až v tomto řízení byl předložen oponentní znalecký posudek k ceně pozemků v k. ú. XY na částku 11x nižší a že odvolací soud chybně konstatoval, že před soudem prvního stupně bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu, ačkoli měl vadný rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, nikoliv provádět dokazování v rozporu s §213 odst. 4 o. s. ř., se zásadou dvojinstančnosti řízení a s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 284/2003, ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2089/2003, ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 32 Odo 339/2004, ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 452/2006, a na usnesení téhož soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, a ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3426/2016). „Odvolací soud tak v odvolacím řízení nedodržel procesní postup předvídaný OSŘ“.
K otázce ad 2) pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nesprávně vypořádal s tím, jakým způsobem posoudit povahu části požadovaných pozemků v k. ú. XY ve vztahu k jejich ocenění podle oceňovací vyhlášky, přestože jsou na nich zřízeny zahrady a nacházejí se v plochách sídelní zeleně - zeleň soukromá a vyhrazená (ZS), jež nevylučují zřizování zahrad, takže měly být oceněny jako zahrady podle §14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (tj. jako v jí předloženém znaleckém posudku). Má za to, že odvolací soud nesprávně vycházel z toho, že územní plán města XY vylučuje zřizování samostatných zahrad bez funkčních souvislostí s přiléhajícími stavbami, což však nemá oporu v provedeném dokazování, když označené pozemky jsou funkčně využívány způsobem odpovídajícím charakteristice ploch územního plánu a jsou zatíženy nájemními vztahy třetích osob.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a dále aby odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku.
Žalobkyně se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o věci samé není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání (§237 až 238a) jen oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K otázce procesního práva formulované dovolatelkou ad 1), kterou se rozhodovací praxe dovolacího soudu již zabývala a z níž plyne, že postup odvolacího soudu nebyl s judikatorními závěry Nejvyššího soudu v rozporu.
Podle §213 odst. 1 až 4 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na jehož základě soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011).
I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu přijímány již zcela konstantně (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3323/2008, nebo ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013). Ostatně samotné ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. považuje judikatura dovolacího soudu za právní normu s relativně neurčitou hypotézou, a bude tak záležet především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1453/2010).
Jestliže tedy odvolací soud postupoval ve shodě s §213 odst. 4 o. s. ř., nemůže jeho postup zakládat porušení zásady dvojinstančnosti, kterou akcentuje dovolatelka. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, vysvětlil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, jestliže mu §213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle §220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelky) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).“ V rozsudku ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že „dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., v němž se projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením.“
Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i judikatura Ústavního soudu (tento právní názor je uveden například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01).
V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, pak Nejvyšší soud souhrnně vyložil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Navíc §213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a usnesení téhož soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013)“.
S ohledem na výše uvedené jsou tak námitky dovolatelky, že dokazování ohledně převoditelnosti požadovaných pozemků bylo prakticky celé prováděno až u odvolacího soudu, či že až v odvolacím řízení byly provedeny výslechy znalkyň za účelem zjištění hodnoty náhradních pozemků, zcela liché, přičemž namítá-li, že „odvolací soud v odvolacím řízení nedodržel procesní postup předvídaný OSŘ“, pak jde o uplatnění jí tvrzených vad řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
K otázce ad 2):
Samotné zjišťování ceny nemovité věci a její určení dle cenového předpisu je otázkou zejména skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si pak zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§127 odst. 1 o. s. ř. a §127a o. s. ř.). Byl-li v tomto směru v daném řízení předložen žalovanou znalecký posudek a žalobkyní revizní znalecký posudek, podléhají i takové důkazy hodnocení podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř., tedy nikoliv co do odborných závěrů ve smyslu jejich správnosti, nýbrž z pohledu přesvědčivosti posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logického odůvodnění znaleckého nálezu, a jejich souladu s ostatními důkazy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nutno podotknout, že hodnocení znaleckých posudků odvolacím soudem, jež byly v dané věci za účelem zjištění charakteru a ceny pozemků v kat. území XY k důkazu účastníky předloženy, nevykazuje žádné deficity, když se zabýval souladem těchto znaleckých posudků s dalším provedeným důkazem (vyjádřením Městského úřadu XY, odbor výstavby a životního prostředí, ze dne 22. 11. 2019), jakož i jejich vztahem k relevantní právní úpravě, přičemž přesvědčivě vyložil, proč vycházel právě z revizního znaleckého posudku znalkyně prof. Renáty Schneiderové Heraldové, Ph.D., jeho dodatku, a z výslechu této znalkyně, jež pozemky ocenila jako trvalé travní porosty dle §14 odst. 4 vyhlášky č. 316/1990 Sb. (oba pozemky jsou jako trvalé travní porosty vedeny i v katastru nemovitostí), a nikoliv ze znaleckého posudku znalkyně Daniely Raškové, předloženého žalovanou, jež předmětné pozemky ocenila jako zahrady dle §14 odst. 1 vyhlášky č. 316/1990 Sb.
Otázka dovolatelky formulovaná pod bodem ad 2) a námitky k ní přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť vycházejí z jiného skutkového stavu (že žalobkyní nárokované pozemky v kat. území XY jsou „zahrady nacházející se v plochách sídelní zeleně“), než jak byl v dané věci odvolacím soudem zjištěn. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazu zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3897/2018).
Přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. odmítl.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání žalované, nebylo již samostatně rozhodováno o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí (§243 o. s. ř.), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu