ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3252.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3252/2020-599
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, za účasti hlavního města Prahy , identifikační číslo osoby: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o vydání náhradních pozemků, event. zaplacení částky 46 813 881,40 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 135/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, č. j. 28 Co 456/2014, 28 Co 35/2016-557, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem a vedlejším účastníkem se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává žádnému z nich.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 2. 2014, č. j. 42 C 135/2007-338 (ve znění opravného usnesení ze dne 14. 5. 2015, č. j. 42 C 135/2007-389, a doplňujícího usnesení ze dne 14. 7. 2015, č. j. 42 C 135/2007-391), jímž byla zamítnuta žaloba požadující uložení povinnosti žalované „převést na žalobce bezúplatně pozemek parc. XY v k. ú. XY, obec XY jako pozemek náhradní, nebo jiný pozemek na území XY ve vlastnictví České republiky a správě Státního pozemkového úřadu, který je vhodný k uspokojení restituční pohledávky, případně zaplacení částky ve výši 46.813.881,40 Kč, a to buď z titulu restituční náhrady, anebo jako náhradu škody“; dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále i jen jako „dovolatel“), jenž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že při řešení otázky, zda jím současně uplatňovaný nárok na náhradu škody promlčen je či není, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje zejm. na Nejvyšším soudem v dané věci dříve vydaný rozsudek ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2064/2018) a že současně dovolacím soudem již vyřešená otázka, vznikla-li žalobci škoda jako důsledek toho, že mu předmětný pozemek nebyl žalovanou převeden do vlastnictví, má být posouzena jinak. Přitom dovolatel argumentuje i tím, že pozemek měl získat do svého vlastnictví „na základě dvoustranného právního úkonu“ a jelikož žalovaná závazek porušila (vlastnické právo nepřevedla), jeho majetek se nerozmnožil a vznikla mu škoda korespondující hodnotě zmíněného pozemku. Dosavadní judikatorní názory označuje žalobce za překonané a požaduje jejich přehodnocení. Kritizuje i odvolacím soudem současně učiněný závěr ohledně určení počátku (subjektivní) promlčecí doby (jenž klade až k září r. 2019), dovozuje pak, že jím uplatněný nárok na náhradu škody promlčen není.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je primárně založen na závěru, konformním s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jež byla aprobována i Ústavním soudem), jíž byl opakovaně vysloven závěr, že toliko ve skutečnosti, že oprávněná osoba (disponující s nárokem na převod jiného zemědělského pozemku ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nenabyla vlastnické právo k nárokovanému pozemku (jako náhradnímu), nelze spatřovat vznik škody (ať již v podobě škody skutečné či ušlého zisku), odpovídající ceně pozemku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1738/2017 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2731/18; a dále přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2680/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2302/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1024/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 652/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 234/2007).
Nejvyšší soud – za nezměněných poměrů – neshledává důvody k přehodnocení shora uvedených judikatorních závěrů (jimž konvenuje právní posouzení věci odvolacím soudem), zvláště pak v situaci, kdy obecnými soudy přijaté řešení (právní posouzení) obstálo i při kvazimeritorním přezkumu v rovině ústavněprávní [viz shora odkazované usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2731/18), když ani argumentace dovolatele k tomu neskýtá žádný prostor.
Sluší se zopakovat, že v situaci, kdy restituční nárok žalobce nebyl vypořádán převodem vybraného pozemku, zůstal mu v příslušném rozsahu zachován a mohl být (a také byl) uspokojen právě vyplacením finanční náhrady (nárok na ní mu byl již dříve přiznán v tomto řízení a jeho výši dovolatel nezpochybňuje).
Dovozuje-li dovolatel vznik škody na své straně z okolnosti, že žalovaná (dle jeho tvrzení) porušila smluvní povinnost převést pozemek do jeho vlastnictví (dovolávaje se přitom – poněkud nepřípadně – ustanovení „§420a tehdy platného občanského zákoníku“, tedy ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností, dále pak cituje i ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu dle §420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013), jde o argumentaci zjevně se zakládající na jiném než odvolacím soudem zjištěném skutkovém stavu a na zpochybnění výsledků soudy provedeného dokazování, kdy takto uplatněnou argumentaci ani nelze podřadit způsobilému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud mj. vyložil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jímž Ústavní soud aproboval závěr, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud podle účinné procesní úpravy povolán není).
Přitom ani sám žalobce nikterak nekonkretizuje, o jaké smluvní ujednání (z nějž by plynula žalované právní povinnost k uzavření převodní smlouvy ve vztahu k předmětnému pozemku) mělo by jít a žádné skutečnosti v tomto směru v řízení nevyšly najevo. Míní-li snad žalobce tímto „závazkem“ dokument označený jako „Návrh převodu pozemků ve vlastnictví státu“ ze dne 26. 2. 1998, sluší se připomenout, že zmiňovaný návrh měl být toliko podkladem pro jednání komise pro převody pozemků, nikoliv smlouvou o převodu vlastnického práva předmětného pozemku do vlastnictví žalobce, či snad smlouvou o smlouvě budoucí (jak se žalobce snaží v dovolání podsouvat).
S ohledem na výše uvedené konkluze, podle nichž – jako souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit – obstojí závěr odvolacího soudu o absenci předpokladu vzniku škody (skutečné či ušlého zisku), je bezpředmětnou další dovolatelem uplatněná argumentace vztahující se k otázce, zda jím (evidentně nedůvodně) uplatněné právo na náhradu škody je či není promlčené. Na řešení toto otázky již proto napadené rozhodnutí ani nezávisí a dovolání tak ve smyslu §237 o. s. ř. přípustným nečinní.
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech odvolacího řízení (uvádí-li dovolatel, že „svým dovoláním napadá poslední z rozsudků odvolacího soudu“, z čehož se podává, že jej napadá v celém rozsahu), je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady žalované představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu). Vedlejšímu účastníku na straně žalované (hl. m. Praha) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 11. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu