ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3341.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3341/2019-301
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce B. F. , narozeného XY, bytem XY (okres XY), zastoupeného JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Čechticích, nám. Dr. Tyrše 56, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR , identifikační číslo osoby 659 93 390, se sídlem v Praze 4, Nusle, Na Pankráci 546/56, zastoupenému JUDr. Martinem Klimplem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, o zaplacení částky 253 302 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 289/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, č. j. 35 Co 113/2019-251, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, č. j. 35 Co 113/2019-251, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 1. 2019, č. j. 30 C 289/2015-206, se zrušují , a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. 35 Co 113/2019-251, Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 1. 2019, č. j. 30 C 289/2015-206, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 253 302 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 4. 10. 2013 do zaplacení, spolu s určenou náhradou nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
V soudy rozhodované věci se žalobce domáhá zaplacení peněžité náhrady za užívání specifikovaných částí pozemků parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (dále jen jako „předmětné pozemky“, či „pozemky“) ve svém vlastnictví, jež žalovaný původně užíval na základě uzavřené smlouvy o nájmu, avšak v užívání pokračoval i po skončení nájmu (zde jde o třetí čtvrtletí roku 2013; dále i jen jako „rozhodné období“).
Dle zjištění obou soudů nájemní smlouva na předmětné pozemky (v níž na straně pronajímatele vystupoval právní předchůdce žalobce) byla uzavřena na dobu určitou „od 1. 1. 2005 nejpozději do 31. 12. 2009“. Žalovaný pozemky užíval v souvislosti s výstavbou silničního okruhu a nájemní smlouvou se současně zavázal zajistit provedení rekultivace užíváním dotčených částí pozemků (jejich uvedení do původního stavu); pro případ nesplnění tohoto závazku nájemce strany sjednaly závazek k prodloužení nájmu o dobu potřebnou k provedení rekultivace.
Na základě provedeného dokazování měly oba soudy za spolehlivě zjištěné, že žalovaný specifikované části předmětných pozemků po skončení nájmu, včetně žalobou vymezeného rozhodného období, reálně užíval [kdy vycházely nejen z nesporné skutečnosti, že se na pozemcích nacházely stavby ve vlastnictví žalovaného, nýbrž také z rozhodnutí Úřadu městské části Praha 16 (odboru výstavby, dopravy a životního prostředí; úseku výstavby) ze dne 25. 8. 2017, č. j. 011490/17/OŽP, jímž bylo žalovanému nařízeno odstranění staveb a terénních úprav mimo jiné na předmětných pozemcích, a dále z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 9. 2013, č. j. 21 C 12/2013-56, jímž byla žalovanému uložena povinnost předmětné pozemky vyklidit, přičemž poukázaly i na skutečnost, že sám žalovaný v předmětném řízení o vyklizení uvedl, že došlo k prodloužení nájemní smlouvy; na základě posledně uvedeného rozhodnutí byla pak zahájena i exekuce o splnění povinnosti vyklidit předmětné pozemky].
Podle závěru odvolacího soudu získal žalovaný užíváním předmětných pozemků, které již nebylo podloženo právním důvodem, na úkor žalobce coby vlastníka bezdůvodné obohacení (§451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“). Peněžitou náhradu (§458 odst. 1 obč. zák.) za užívaní soudy určily ve výši obvyklého nájemného v daném místě a čase (zjištěného znaleckým dokazováním), navýšeného dále i o náhradu za daň z přidané hodnoty (DPH) z přiznaného plnění, neboť žalobce je plátcem DPH a daň zahrnul do svého vyúčtování daně z přidané hodnoty za třetí čtvrtletí roku 2013. Odvolací soud v uvedeném směru odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 7 Afs 124/2016, v němž dle jeho názoru šlo o podobnou situaci jako v posuzované věci, kdy vztahy mezi účastníky byly původně upraveny smluvně (od smlouvy bylo později odstoupeno), přičemž z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se podává, že i bezdůvodné obohacení podléhá dani z přidané hodnoty (která má univerzální povahu). Současně odvolací soud odmítl závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014 (dle nějž požadavek na navýšení peněžité náhrady z bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním cizí nemovité věci – nebytových prostor, o daň z přidané hodnoty nemá oporu v právních předpisech).
Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podal dovolání žalovaný (dále jen jako „dovolatel“), jenž spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v naplnění hned několika hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř.; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Předně namítá, že mu na úkor žalobce nevznikl žádný majetkový prospěch, jenž představuje základní předpoklad bezdůvodného obohacení, jelikož v žalobou vymezeném období (třetí čtvrtletí roku 2013) již předmětné pozemky neužíval, když stavba tunelu, za jejímž účelem si pozemky pronajal, byla dokončena ještě před rokem 2010 a nájemní smlouva byla žalobcem vypovězena ke dni 31. 12. 2012. Odkazuje na jiné řízení mezi účastníky, v němž soudy na základě skutkového zjištění o nedostatečně provedené rekultivaci pozemku žalovaným dospěly k závěru, že žalobci přísluší nanejvýše právo na náhradu škody, když žalovaný popsaným způsobem neužíval pozemky v žalobcově vlastnictví a nevzniklo mu bezdůvodné obohacení. Užívání pozemků dle názoru dovolatele ani nebylo v řízení před soudy nižších stupňů spolehlivě prokázáno,
je-li tento závěr v posuzované věci založen toliko na zjištění, že žalovaný neodstranil dočasné stavby a stavební materiál. Dovolatel odkazuje na rozhodovací praxi a literaturu (jejíž závěry považuje za aplikovatelné v posuzované věci), dle níž je pronajímatel povinen převzít i věc poškozenou nebo nadměrně opotřebenou s tím, že mu pak vzniká právo domáhat se náhrady této škody; dovozuje, že žalobce proto byl povinen převzít i nedostatečně rekultivované pozemky.
I kdyby v posuzované věci měl žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení, to by podle dovolatele nevzniklo v rozsahu, v jakém byly předmětné pozemky užívány dle nájemní smlouvy, nýbrž toliko v rozsahu fakticky užívané plochy, na které se nacházejí dočasné stavby žalovaného (opět odkazuje na jiné řízení mezi účastníky). Dále namítá, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se rozsah bezdůvodného obohacení odvíjí od prospěchu obohaceného, nikoliv od újmy ochuzeného, což odvolací soud zcela pominul, uzavřel-li, že žalovaný užíval v žalovaném období předmětné pozemky v celém původním rozsahu dle nájemní smlouvy.
Konečně, dovolatel brojí též proti navýšení žalobci přiznané náhrady za bezdůvodné obohacení o daň z přidané hodnoty, kdy namítá, že nájem nemovité věci je zásadně od této daně osvobozen, přičemž užívání pozemků bez právního důvodu svou podstatou odpovídá nájmu nemovité věci. Zpochybňuje, že by bylo možno prosté užívání pozemků bez právního důvodu kvalifikovat jako poskytování služby, jež by bylo předmětem daně z přidané hodnoty. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu považuje za nepřípadný, namítaje, že tehdy šlo o specifickou a skutkově zcela odlišnou situaci, kdy byla žádána náhrada za provedení díla po odstoupení od smlouvy o dílo poté, kdy bylo sjednané dílo již takřka v plném rozsahu provedeno. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl přitom opakovaně vysloven názor, že náhrada za bezdůvodné obohacení dani z přidané hodnoty zásadně nepodléhá.
Dovolatel ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu „změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ruší“, anebo rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného, popřípadě zamítnutí jako nedůvodného. V prvé řadě zdůraznil, že jiné mezi účastníky vedené řízení, na jehož výsledky dovolatel soustavně odkazuje, je skutkově zcela jiné povahy, kdy žalovaný na jinou část jednoho z předmětných pozemků umístil bez souhlasu žalobce stavbu požárního vodovodu; naproti tomu v posuzované věci měl žalovaný v rozhodném období na předmětných pozemcích stavby a vyhýbal se jejich odstranění. I právní posouzení věci odvolacím soudem žalobce považuje za přiléhavé a odmítá i argumentaci dovolatele stran navýšení peněžité náhrady i o daň z přidané hodnoty; dovozuje, že zákon o dani z přidané hodnoty nelze aplikovat na bezdůvodné obohacení tak, jako by šlo o nájem, že předmětem daně je vše, co není výslovně osvobozeno a že dovolatelem odkazovaná rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahuje se k neaktuálnímu znění zákona o dani z přidané hodnoty.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka kvantifikace peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané užíváním cizí věci bez právního důvodu), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v rozsahu dotčeném dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy, dosavadními právními předpisy (srov. část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb.), tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jež může spočívat mimo jiné i v užívání cizí věci bez patřičného právního titulu k tomu opravňujícího. Uživateli tak vzniká majetkový prospěch, jejž je povinen vydat (§451 obč. zák.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je sjednocena v závěru, že obohacení na úkor majitele pozemku (jenž je v realizaci svých práv omezen skutečností, že se zde nachází věc ve vlastnictví jiného) se dostává právě tomu subjektu, který je majitelem takto bez náležitého oprávnění umístěné věci, a to již ze samotného titulu vlastnického práva k ní, tedy bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4051/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1056/2012).
Ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu byl pak formulován a odůvodněn i ten závěr, že užíváním předmětu nájmu po jeho skončení je ve smyslu §676 odst. 2 obč. zák. i nevyklizení předmětu nájmu nájemcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2471/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4109/2018). Proto obstojí i závěr, že se bývalý nájemce (bez ohledu na způsob ukončení nájmu) na úkor bývalého pronajímatele obohacuje v rozsahu celého předmětu nájmu až do splnění své povinnosti předmět nájmu vyklidit (srov. přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2455/2011).
Ten závěr soudů nižších stupňů, že se žalovaný na úkor žalobce v rozhodném období obohacoval užíváním předmětných pozemků, je tedy souladný s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je-li toto právní posouzení založeno na skutkových zjištěních, že po skončení nájmu žalovaný pozemky nevyklidil a nadále na nich měl umístěny stavby; dovolatelem akcentovaná skutečnost, že podpůrně odvolací soud poukázal též na nesplnění povinnosti žalovaného rekultivovat předmětné pozemky, zde není až tak významná.
Odkazy dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 33 Cdo 4321/2013 a sp. zn. 26 Cdo 2636/2017“ jsou nepřípadné, řeší-li uvedená rozhodnutí otázku vzniku práva na náhradu škody za pozemky vyklizené, ovšem nájemci nadměrně opotřebené, kdežto v posuzované věci jde o pozemky žalovaným nevyklizené (odkazovaná rozhodnutí nejsou založena ani na zjištění, že by na dotčených pozemcích byly umístěny cizí věci – šlo vesměs o odpad a terénní úpravy). Nepřípadný je i odkaz na rozhodnutí „sp. zn. 28 Cdo 1239/2017“ vydané ve skutkově zcela odlišné věci, v níž nebylo prokázáno další užívání věcí (skleníků) bývalým nájemcem po skončení nájmu.
Zpochybňuje-li pak žalovaný samotná skutková zjištění o tom, že předmětné pozemky v žalobou vymezeném období vskutku užíval, nevystihují jeho námitky jediný způsobilý dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena i v závěru, že plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci, jehož se obohacenému (zde žalovanému) dostane, není tento schopen in natura vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou ve smyslu §458 odst. 1 in fine obč. zák. Výše peněžité náhrady musí pak vycházet z finančního ocenění prospěchu, který vznikl obohacené osobě, jež takto realizovala uživatelská oprávnění k cizí věci, aniž by za to platila úhradu a aniž by se tedy její majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, kdy majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, jíž by byl nájemce povinen plnit podle platné nájemní smlouvy a kdy se proto výše náhrady poměřuje právě s hladinou obvyklého nájemného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 208/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3748/2014). Je tomu tak proto, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanoveních §451 a §454 obč. zák.; výše plnění za užívání cizí věci (nemovitosti) bez právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše, co sám získal, nikoliv od újmy ochuzeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4334/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015).
S těmito závěry se ovšem právní posouzení věci odvolacím soudem v dané věci zřetelně rozchází, jestliže peněžitá náhrada není odvozována toliko od prospěchu obohaceného a poměřována hladinou obvyklého nájemného (zjištěného znaleckým dokazováním), nýbrž je do ní (nadto nikoliv zcela případně) promítáno i hledisko případné daňové povinnosti obohaceného (okolnost, že žalobce z nárokované částky odvedl státu daň z přidané hodnoty; v tomto rozsahu se ovšem žalovaný reálně nikterak neobohatil).
Požadavek na navýšení peněžité náhrady z bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětných pozemků žalovaným bez právního důvodu o daň z přidané hodnoty přitom nemá oporu v právních předpisech. Tento závěr, k němuž dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014, je bezpochyby přenositelný i do poměrů posuzované věci, neboť i dle relevantních ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2013, rozhodném pro posuzovanou věc, byl nájem nemovitých věcí zásadně osvobozen od daně z přidané hodnoty (srov. §51 odst. 1 písm. f/ a §56 odst. 3 zákona) s tím, že plátcům bylo umožněno se rozhodnout, že se tato daň uplatňuje také u nájmu nemovitých věcí (srov. §56 odst. 4 zákona).
Kromě relevantní právní úpravy pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014, akcentoval i skutečnost, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení „není přímo závislá na tom, co si účastníci dohodli“. Obdobný závěr pak formuloval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 7 Afs 124/2016, na který odkazují soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích, kdy za rozhodující, zda náhrada za bezdůvodné obohacení vzniklé odstoupením od smlouvy o dílo, je předmětem daně z přidané hodnoty, považoval skutečnost, že takto přiznaná náhrada se odvíjela od ceny díla sjednané ve smlouvě a přiznaná částka tak fakticky představovala odměnu za provedenou práci a „nebyla kompenzací újmy na straně stěžovatele, ani ekvivalentem obohacení na straně objednatele“. Nejvyšší správní soud ovšem neformuluje obecné závěry stran toho, zda náhrada za bezdůvodné obohacení je, nebo není předmětem daně z přidané hodnoty, když naopak uvádí, že ve vztazích z bezdůvodného obohacení „obvykle neexistuje žádné dodání zboží za úplatu, poskytnutí služby za úplatu ani pořízení zboží z jiného členského státu za úplatu uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti nebo právnickou osobou nepovinnou k dani, či nového dopravního prostředku z jiného členského státu za úplatu osobou nepovinnou k dani“.
V posuzované věci se žalobci přiznaná peněžitá náhrada neodvíjí od smluvně sjednaného nájemného, nýbrž od (znalecky zjištěné) výše obvyklého nájemného v daném čase a místě; nelze zde proto mechanicky aplikovat závěry formulované Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí sp. zn. 7 Afs 124/2016, kde navíc bylo předmětné plnění poskytnuté na základě smlouvy a bezdůvodným obohacením se stalo až po zániku smlouvy odstoupením (v okamžiku, kdy byla smlouva téměř splněna). Oproti tomu totiž užívání předmětných pozemků žalovaným bez právního důvodu a proti vůli žalobce (který se domáhal jejich vyklizení), o něž jde v posuzované věci, nelze považovat za „poskytnutí služby za úplatu“.
Uvedené závěry týkající se řešení otázky, lze-li majetkový prospěch (poměřovaný obvyklým nájemným) navýšit o daň z přidané hodnoty, nebyly popřeny ani pozdější judikaturou dovolacího soudu, z níž lze pak zmínit zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, v němž se dovolací soud vyslovil ke specifické otázce zjišťování obvyklého nájemného porovnávací metodou při kvantifikaci bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí věci, uzavíraje, že i v tomto směru je v zásadě relevantní nájemné sjednávané v porovnávaných smlouvách, ať již v sobě zahrnuje daň z přidané hodnoty (fakultativně uplatněnou plátcem DPH vůči jinému plátci; §56a odst. 3 zákona č. 235/3004 Sb.) či nikoliv; s tou výjimkou, že je-li aplikována porovnávací metoda ke zjištění obvyklého nájemného coby měřítka prospěchu uživatele věci, jenž je plátcem daně z přidané hodnoty a věc užívá v rámci své ekonomické činnosti za podmínek zakládajících nárok na odpočet daně dle §72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., je v porovnávaných nájemních smlouvách, v nichž je platba nájemného sjednána s daní z přidané hodnoty, zapotřebí od této daně odhlédnout.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o samotné určení výše peněžité náhrady za žalovanému vzniklé bezdůvodné obohacení užíváním pozemků žalobce bez právního důvodu – správné není. Uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl tudíž naplněn.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu