ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3345.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3345/2020-651
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Správy Pražského hradu , identifikační číslo osoby: 493 66 076, se sídlem v Praze 1, Hradčany, Hrad I. nádvoří 1, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti P. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 297/12, o vlastnictví oprávněné osoby a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 34/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 29 Co 438/2019-626, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem ze dne 18. 4. 2016, č. j. 24 Co 79/2013-372, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2012, č. j. 60 C 34/2008-222, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 10. 2012, č. j. 60 C 34/2008-229, jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 29. 8. 2008, č. PÚ 6666/92/2, rozhodnutím, že paní M. H. (jejímž procesním nástupcem je P. V.) není vlastnicí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY.
Po povolení obnovy řízení (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 4. 2017, č. j. 60 C 34/2008-494, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018, č. j. 24 Co 119/2017-551), Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 7. 2019, č. j. 60 C 34/2008-597, návrh na změnu shora označeného rozsudku zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Usnesením ze dne 21. 5. 2020, č. j. 29 Co 438/2019-626, Městský soud v Praze (dále i jen jako „odvolací soud“) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 7. 2019, č. j. 60 C 34/2008-597, potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Usnesení odvolacího soudu bylo žalobkyni (jí zvolenému zástupci z řad advokátů) doručeno dne 12. 6. 2020.
Naposled označené usnesení odvolacího soudu napadá žalobkyně (dále i jen jako „dovolatelka“) dovoláním (podaným dne 12. 8. 2020, tedy poslední den zákonem stanovené dvouměsíční lhůty; §240 odst. 1 o. s. ř.). Stran vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. cituje (v bodě 3. dovolání) dvě ze zákonem uvedených hledisek (že „napadené rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno, a/ závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; b/ při řešení otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“); po ohlášení dovolacího důvodu (v bodech 4. a 5.) a v závěru učiněném dovolacím návrhu avizuje, že „toto dovolání bude doplněno ve lhůtě 30 dnů“.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje způsobilé uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) – srov. §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání – srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o jakou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sen. zn. 29 NSCR 64/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 185/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2472/2019].
K zákonnému požadavku uvést, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), způsobu jeho naplnění a jeho vazbě k ochraně základních práv a svobod, dále srovnej i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18.
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, jestliže v ní dovolatelka – ač již při podání dovolání obligatorně zastoupena advokátem – ve vztahu k této náležitosti dovolání toliko příkladmo cituje dvě z kritérií přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (že „napadené rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno, a/ závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; b/ při řešení otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“), aniž by však z dovolání (posuzováno potud i z obsahového hlediska) bylo patrno, jakou otázku hmotného nebo procesního práva má za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popřípadě jakou otázku (hmotného nebo procesního práva) považuje za vyřešenou odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ (jíž nezmiňuje ani v rovině obecné, natož pak ve vztahu ke konkrétním rozhodnutím) se odvolacím soudem přijaté řešení odchyluje.
Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a není tedy naplněn již tím, že dovolatel uvede důvod dovolání (shodně i shora odkazované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39. odůvodnění). Ovšem ani co do vymezení dovolacího důvodu (jímž je dovolací soud při dovolacím přezkumu vázán; srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.) dovolatelka – jsouc zastoupena advokátem – zákonem stanovené povinnosti bezezbytku nedostála (k tomu srov. i ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., dle nějž se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení). Uvádí-li v dovolání (ve vztahu ke hmotněprávnímu posouzení), že za nesprávné považuje „posouzení podmínek vydání vyvlastněných pozemků v rámci restitučního řízení, jak jsou stanoveny platnou právní úpravou a ustálenou judikaturou“, jde o vymezení zcela vágní a nadto neúplné, z nějž není patrno, posouzení kterých „podmínek“ (stanovených právními předpisy či – v dovolání nespecifikovanou – judikaturou) má dovolatelka za nesprávné a v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá.
Již zcela nad rámec nosných důvodů tohoto rozhodnutí (jímž se dovolání odmítá pro jeho vady) dovolací soud uvádí, že ani další námitky dovolateky (uvedené pod písm. b/ – d/ v bodě 5. dovolání – akceptování důkazů učiněných po koncentraci řízení, nepřezkoumatelnost rozhodnutí a jeho vydání bez nařízení jednání) nevystihují kvalifikované otázky hmotného či procesního práva, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, nýbrž jde o námitky vystihující vady řízení, k nimž však dovolací soud – jde-li o zmatečnosti či jiné vady ohrožující správnost rozhodnutí – přihlíží (až) tehdy, jde-li o dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2918/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5198/2014). Dovolatelkou zvlášť akcentovaná námitka, že odvolací soud ve věci rozhodl v rozporu se zákonem bez nařízení jednání, vystihuje zmatečnostní vadu dle §229 odst. 3 o. s. ř., k jejíž nápravě – již s účinností od 1. 1. 2001 – slouží žaloba pro zmatečnost a tato námitka také nepředstavuje způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1632/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2119/2016).
Směřuje-li snad dovolání i proti části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (uvádí-li se v dovolání, že jím žalobkyně napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu, tj. co do výroku I i výroku II“), ve vztahu k této části výroku postrádá již jakoukoliv argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dle §241a odst. 2 o. s. ř.
O obligatorní náležitosti je možné dovolání doplnit jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§241b odst. 3, věta první, o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatelku poučit a k doplnění dovolání ji vyzvat – srov. §243b o. s. ř. (ve znění od 1. 1. 2013), dle něhož ustanovení §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3494/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2394/2015; z judikatury Ústavního soudu pak přiměřeně nález ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20. odůvodnění; obdobně i stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Marným uplynutím lhůty k podání dovolání se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1514/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2379/2015). Znamená to mimo jiné, že k případnému opožděnému doplnění dovolání o obligatorní náležitosti nelze přihlédnout (viz např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 656/20).
Nejvyšší soud proto nemohl zohlednit doplnění dovolání, jež dovolatelka učinila v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě dne 9. 9. 2020 (jestliže zákonem stanovená – dvouměsíční – lhůta k podání dovolání ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř. uplynula dne 12. 8. 2020).
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že soud prvního stupně vyzval dovolatelku usnesením ze dne 1. 9. 2020, č. j. 60 C 34/2008-634 (jež bylo téhož dne doručeno jejímu zástupci) k doplnění dovolání v jím současně určené (pětidenní) soudcovské lhůtě (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2137/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1374/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1589/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3526/2017; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 3354/11). To i proto, že k výzvě došlo až po uplynutí zákonem stanovené propadné lhůty, pročež dovolatelce tak nemohla být uvedeným postupem soudu způsobena jakákoli újma v jejích procesních právech, nehledě na to, že doplnění dovolání učinila bez respektu ke lhůtě soudem takto určené [jejíž konec by připadl na neděli 6. 9. 2020 a jejímž posledním dnem tak bylo pondělí 7. 9. 2020 (srov. §57 odst. 2 o. s. ř.), přičemž doplnění dovolání bylo podáno až o dva dny později]. Proto se v posuzované věci neprosadí ani ty závěry nálezové judikatury Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11; ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3157/14; ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 363/15; ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3740/15, či ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 976/17), jež poskytuje ochranu tomu účastníku, jenž učinil doplnění dovolání po uplynutí zákonem stanovené lhůty v důsledku chybného poučení o lhůtě k doplnění dovolání, jehož se mu dostalo ze strany soudu v průběhu trvání této lhůty. O takovou situaci v nyní posuzované věci nejde.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a náklady, jež v dovolacím řízení vznikly oprávněnému P. V. v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání (které nebylo lze věcně projednat již pro vady dovolání), nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a z bodu 1. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 12. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu