ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3359.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3359/2019-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovanému Povodí Vltavy, státnímu podniku, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, identifikační číslo osoby: 70889953, zastoupenému JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 159/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2019, č. j. 19 Co 339/2018-302, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám jeho zástupkyně, JUDr. Ivany Syrůčkové, advokátky se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 7. 2018, č. j. 14 C 159/2017-217, zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle spočívající v uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 142/2 – vodní plocha v katastrálním území Voltýřov, obec Klučenice, vymezeného v geometrickém plánu ze dne 1. 6. 2018, č. 456-1/2018, pro rozdělení pozemku parc. č. 142, vyhotoveného Českou geodetickou s. r. o. – dále „předmětný pozemek“ (výrok I.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit České republice, na účet Okresního soudu v Příbrami, náklady řízení státu ve výši 15.276,- Kč (výrok II.) a žalovanému náklady řízení ve výši 600,- Kč (výrok III.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků (odvolání žalovaného směřovalo toliko proti výroku o nákladech řízení III.) rozsudkem ze dne 2. 5. 2019, č. j. 19 Co 339/2018-302, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že České republice – Okresnímu soudu v Příbrami se právo na náhradu nákladů řízení ve výši 15.276,- Kč nepřiznává (výrok I.) a ve výroku III. změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 21.509,- Kč; jinak ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 13.915,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud aproboval závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jenž restituční nárok uplatnil řádně a včas ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. u povinné osoby. Žalovaný je povinnou osobou podle ustanovení §4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., předmětný pozemek je tvořen vodní plochou, tj. jde o nezemědělskou nemovitost ve smyslu ustanovení §2 písm. b) a contr. zákona č. 428/2012 Sb. a oprávněné osobě byl odňat v rozhodném období (§1 zákona č. 428/2012 Sb.) za okolností uvedených v ustanovení §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud se sice neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětný pozemek nejde vydat, neboť se jedná o pozemek zastavěný (je pozemkem dotčeným stavbou vodního díla Orlík), nicméně ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že vydání předmětného pozemku církevní právnické osobě brání nesplnění podmínky obsažené v ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., tj. že by byla dána funkční souvislost nárokovaného pozemku s jinými pozemky, které již žalobce vlastní. Odvolací soud odkázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu (prostřednictvím jednotlivých rozhodnutí v odůvodnění rozsudku specifikovaných) a po promítnutí judikatorních závěrů do poměrů projednávané věci, že mezi lesními pozemky žalobci vydanými a pozemkem předmětným historicky nebyla a ani v současné době není dána funkční souvztažnost v tom smyslu, že by pozemek předmětný byl nezbytný pro lepší hospodářské využití pozemků žalobcem již vlastněných. Odvolací soud poukázal na mnohotvárný charakter hospodaření na lesních pozemcích, jež se nevyčerpává pouhou těžbou dřeva, k jehož transportu po vodní cestě by měl předmětný pozemek sloužit, a uvedl, že splavování dřeva po vodní cestě je jen jednou z možných variant dopravy vytěženého dřeva, přičemž nemůže být pochyb o tom, že k zajištění přístupu těžební techniky do lesa musí mít zajištěn žalobce přístup jiným vhodným způsobem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [prezentované dovolatelem citovanými závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017 (tento rozsudek byl publikován pod číslem 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 112/2018; citovaná rozhodnutí, jakož i dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ] při řešení otázky splnění zákonné podmínky funkční souvislosti pro vydání věci církevní právnické osobě ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Dále má za to, že dovolání je přípustné pro porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, přičemž s tímto důvodem přípustnosti dovolání spojuje i Ústavním soudem traktovaný případ uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, spočívající v porušení základních práv a svobod. Ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení podmínky vtělené do ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. žalobce široce skutkově argumentuje specifickou lokací a profilem pozemků již vydaných a pozemku předmětného. Ze svažitosti terénu přiléhajícího k vodnímu dílu Orlík v daném místě dovozuje jediný možný způsob transportu vytěženého dřeva, a to pomocí vlečení směrem dolů k vodní hladině. Vydáním předmětného pozemku by, dle úsudku dovolatele, došlo k podstatnému zvýšení užitné hodnoty již vydaného většího lesního pozemku, přičemž současně dovozuje, že bez vydání předmětného pozemku je hospodářské využití lesního pozemku v podstatě nemožné, nehledě k tomu, že dovolateli by byl znemožněn přístup k vodní cestě, tj. veřejné komunikaci. Kritizuje interpretaci ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jako nepřiměřeně restriktivní. V důsledku takového výkladu by se pak citované ustanovení stalo obsolentním. Porušení základního práva (práva na spravedlivý proces) žalobce dovozuje z procesních vad, jichž se dopustily soudy obou stupňů, tím, že nevzaly v úvahu tvrzení žalobce a ani jeho důkazní návrhy (výslechem svědka H. přitom mohly být objasněny okolnosti vážící se k hospodaření na vydaném lesním pozemku) a nepřihlédly k restitučním zásadám a zásadám občanského soudního řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud buď rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu vyhovění žalobě, anebo rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření označil dovolání žalobce za nepřípustné, přičemž má za to, že se odvolací soud při aplikaci ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a výkladu pojmu „funkční souvislost“ v poměrech projednávané věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (prezentované ve vyjádření specifikovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu) nijak neodchýlil. Má za to, že sousední pozemky ve vlastnictví žalobce (pozemky parc. č. 953/2 a parc. č. 141/1 v katastrálním území Voltýřov) jsou samostatně využitelné bez současného společného využití pozemku předmětného a naopak. Dále žalovaný připomněl, že možné hospodářské využití předmětného pozemku pro účely, jež v dovolání popsal žalobce, je více než hypotetické, neboť i předmětný pozemek je v příkrém svahu nad hladinou vodního díla. V poměrech aplikace ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nesouhlasil rovněž s argumentací žalobce, že vydáním předmětného pozemku by došlo ke zvýšení užitné hodnoty pozemku žalobcem již vlastněného. Je přitom přesvědčen, že naplnění funkční souvislosti má zajistit, aby užívání majetku již oprávněné osobě vydaného, popřípadě toho, jenž má být ještě vydán, nebylo podstatně ztíženo, popřípadě zcela znemožněno. Na konto námitky žalobce o možné obsolentnosti ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (v případě restriktivního výkladu citovaného ustanovení provedeného odvolacím soudem) žalovaný odkázal na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3504/2018. Ve vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. 5. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl v dále uvedeném rozsahu uplatněn zákonem aprobovaný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem vymezené právní otázky [naplnění předpokladů pro vydání nemovité věci oprávněné osobě povinnou osobou podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, z něhož vycházejí i dovolatelem označená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 112/2018, neodchýlil, přičemž Nejvyšší soud současně neshledal přesvědčivé důvody, pro které by tato otázka měla být posouzena jinak. Sluší se podotknout, že obecně formulované závěry k výkladu pojmu „funkční souvislost“ coby podmínky pro vydání církevního majetku oprávněné osobě povinnými osobami uvedenými v ustanovení §4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. přijaté v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu soudy obou stupňů zohlednily – na rozdíl od mínění dovolatele - i v poměrech projednávané věci. Navíc platí, že formulace určitých závěrů v jednotlivých soudních rozhodnutích je podmíněna existencí jedinečných skutkových okolností posuzovaného případu, což jejich přenositelnost do poměrů jiné věci limituje. Plná přenositelnost závěru o určité právní otázce je tak možná pouze tehdy, shodují-li se věc dříve rozhodnutá a aktuálně posuzovaná v podstatných prvcích zjištěného skutkového stavu. Dovolací soud rovněž nepřehlédl, že v dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, byl podán výklad ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. způsobem, k němuž se v přítomné právní věci přichýlil i odvolací soud. Naplnění funkční souvislosti v případě posuzovaném v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 112/2018, pak bylo založeno na existující souvztažnosti pozemku a stavby, které historicky tvořily (společně s dalšími pozemky a stavbami) jeden ucelený areál.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitá věc je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se nejednalo o souvislost funkční, ale spotřební. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017].
S ohledem na právě uvedené připomenutí stále relevantních závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze za funkční souvislost nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. považovat v poměrech projednávané věci stav souvztažnosti pozemku předmětného (nově vytvořený pozemek parc. č. 142/2) a pozemků již ve vlastnictví žalobce (zejména pozemků parc. č. 141/1 a parc. č. 147/1 sousedících s pozemkem předmětným). Nehledě na skutečnost, že v nalézacím řízení nebyla uplatněna nezbytná souvztažnost mezi pozemkem předmětným a pozemky již vydanými (ve smyslu potřebnosti pozemků vydaných pro užívání pozemku předmětného tak, aby jeho hospodářské využití nebylo podstatně ztíženo nebo dokonce znemožněno), odvolací soud zcela přiléhavě vysvětlil důvody, pro které není v poměrech projednávané věci naplněna ani souvztažnost mezi pozemkem předmětným a pozemky vydanými (ve smyslu potřebnosti pozemků předmětného pro užívání pozemků vydaných tak, aby jejich hospodářské využití nebylo podstatně ztíženo nebo dokonce znemožněno). Nelze tak za nepřiměřený označit závěr odvolacího soudu, že nevydání předmětného pozemku by mělo mít vliv na kvalitu hospodářského využití pozemků již vydaných, a to nejen ve světle relevantních úvah odvolacího soudu o mnohotvárnosti hospodaření s lesní plochou, ale i s přihlédnutím k tomu, že zákonem (a judikaturou) požadovaná funkční souvislost má umožnit vydání takové věci, aby ve spojení s jinou věcí nedošlo u jedné či druhé, popřípadě obou, ke ztrátě, popřípadě k podstatnému snížení, její užitné hodnoty. Podmínka funkční souvislosti tak není spojena s lepším (efektivnějším) využitím věci již vydané. Navíc nelze přehlédnout, že dovolací námitky se v právě uvedeném směru soustřeďují na argumentaci ryze skutkového charakteru, což ovšem v uvedeném rozsahu vylučuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Zpochybněním právního posouzení věci totiž nejsou námitky založené na rozporování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem. Rovněž platí, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). Nelze tedy přiznat právní relevanci dovolacím námitkám žalobce založeným na kritice správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu o zjištěné absenci funkční souvztažnosti pozemku předmětného a pozemků již žalobcem vlastněných.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka porušení práva na spravedlivý proces odůvodněná argumentací o vadách dokazování před soudy obou stupňů, jež nepřihlédly k tvrzením a důkazním návrhům žalobce. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv. Žalobcem uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Nad rámec uvedeného se jeví vhodným uvést, že výtka dovolatele týkající se porušení jeho ústavně zaručeného práva ze strany odvolacího soudu a soudu prvního stupně nemůže založit přípustnost dovolání také proto, že dovolatel ohledně ní nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej bod 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. a jež je, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Sluší se v této souvislosti uvést, že v označeném stanovisku pléna Ústavního soudu byl překonán dřívější názor Ústavního soudu, že námitkou, jejíž podstatou je porušení základních práv a svobod, je řádně uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (námitka porušení základních práv a svobod nemůže být uplatněna jako důvod přípustnosti dovolání a současně jako dovolací důvod – srovnej opětovně bod 39. odůvodnění plenárního stanoviska Ústavního soudu).
Nevýznamnými se pak v projednávané věci jeví i výtky dovolatele stran ústavněprávního rozměru zásahu do jeho práv zapříčiněného přehnaně restriktivním výkladem zákona č. 428/2012 Sb., neboť k újmě na jejích základních právech Na ně totiž bezesporu nelze usuzovat pouze z toho, že soud při respektování zákonné úpravy a v souladu s náhledem zastávaným judikaturou Nejvyššího soudu jím uplatňovanému restitučnímu požadavku nevyhověl. Nejvyšší soud si je dobře vědom, že restituční předpisy je třeba vykládat ve světle jejich účelu a smyslu, jímž je alespoň částečné zmírnění křivd napáchaných nedemokratickým režimem, a že v řízeních podle restitučních zákonů musí soudy postupovat v souladu se zákonnými zájmy oprávněných osob (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09). Ani poukaz dovolatele na imperativ výkladu respektujícího restituční povahu věci ovšem jiné posouzení otázky funkční souvislosti v poměrech projednávané věci, a tedy přípustnost dovolání, neodůvodňuje, neboť ani ten neumožňuje soudům překročit meze restituce stanovené zákonodárcem – zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, kterou církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srovnej již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, jakož i nález Ústavního soudu ze dne ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 10/13, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 883/2016). Širší výklad pojmu „funkční souvislost“, než jak byl podán a zevrubně odůvodněn v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, by v konečném důsledku představoval modifikaci restitučních mezí stanovených zákonodárcem.
Pokud dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o nákladech odvolacího řízení III., dále ve vztahu k měnícímu výroku I. (o nákladech řízení státu) a části výroku II., v níž bylo rozhodováno o nákladech prvostupňového řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 4. 2. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu