ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3444.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3444/2019-578
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. A. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 119/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. března 2019, č. j. 19 Co 357/2019-460, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 9 C 119/2018-421, zastavil řízení v části týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.), zamítl návrh, aby byla žalovaná povinna uzavřít se žalobcem dohodu o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok II.) a nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok III.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 32.804,31 Kč (výrok IV.).
K odvolání žalované proti výrokům III. a IV. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 19 Co 357/2019-460, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil (výrok I.) a ve výroku IV. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým a svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Dále konstatovaly, že vedení vodovodu ve vlastnictví třetí osoby přes požadovaný pozemek nezakládá překážku vydání nárokovaného pozemku. Jelikož hodnota žalobcem vybraného náhradního pozemku, jenž je ve vlastnictví státu a jehož vydání nebrání žádná zákonem stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, nahradily rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání blíže specifikovanými rozhodnutími), a dále pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že ve vztahu k předmětnému pozemku byla v projednávané věci založena překážka litispendence ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. z důvodu dříve zahájeného a dosud probíhajícího řízení vedeného Okresním soudem v Českém Krumlově
pod sp. zn. 9 C 384/2017, a tudíž pro meritorní rozhodnutí v nyní posuzované kauze nebyly splněny podmínky řízení ve smyslu ustanovení §103 o. s. ř. Současně je přesvědčena o nevhodnosti předmětného pozemku k převodu žalobci jako pozemku náhradního, jelikož přes nárokovaný pozemek vede vodovodní řad ve vlastnictví třetí osoby, což by mohlo způsobovat problémy při hospodaření na předmětném pozemku, respektive jeho nezařaditelnost do veřejné nabídky pozemků podle zákona o půdě. Dále dovolatelka vznáší - dle jejího mínění - dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, a to, v jaké výši dochází k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby při převodu pozemku na základě smlouvy uzavřené v souladu s výsledky veřejné nabídky vyhlašované žalovanou dle ustanovení §11a zákona o půdě v případě, že ve veřejné nabídce požádá o převod téhož pozemku více oprávněných osob, neboť má za to, že odvolací soud nesprávně vyšel z ocenění pozemku podle znaleckého posudku oceňujícího pozemek pro účely jeho zařazení do veřejné nabídky a nikoli z ceny pozemku uvedené v převodní smlouvě. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání označil rozsudek odvolacího soudu za správný. Uvedl, že překážka litispendence není dána, neboť usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 8. 2019, č. j. 9 C 384/2017-468, ve spojení s opravným usnesením ze dne 9. 9. 2019, č. j. 9 C 384/2017-472, bylo uvedené řízení ve vztahu k předmětnému pozemku zastaveno, přičemž skutečnost, že předmětný pozemek nadále není předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 9 C 384/2017 je zřejmá již z usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 2. 2018, č. j. 9 C 384/2017-204, jímž byla připuštěna změna žaloby. Zdůraznil rovněž, že disponuje dosud neuspokojeným restitučním nárokem ve výši, jež umožňuje převést předmětný pozemek do jeho vlastnictví. K žalovanou tvrzené nevhodnosti předmětného pozemku k převodu žalobci pak dodává, že v řízení nebyla zjištěna překážka vydání předmětného pozemku oprávněné osobě. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009,
sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný i na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , a judikaturu na něj navazující), jež reflektuje i předchozí nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 – označené nálezy jsou přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), byl formulován a odůvodněn závěr, že při liknavém, svévolném či diskriminujícím postupu žalované [resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srovnej §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 503/2012 Sb.“)] při uspokojování nároku na převod jiného vhodného pozemku za pozemky, jež nebylo lze vydat oprávněné osobě pro některou ze zákonem stanovených překážek, se oprávněná osoba může domáhat převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky.
Uvedenou rozhodovací praxí však nebyly popřeny ty závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělské pozemky oprávněné osobě za nevydané pozemky požaduje, aby šlo o pozemky k převodu „vhodné“, tedy pozemky, jež by byly – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým kritériem je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Námitkám dovolatelky, podle nichž žalobce bude nucen řešit při hospodaření s předmětným pozemkem „jiné problémy, a to v souvislosti s obecním vodovodem“, nelze přitakat. Nad rámec výše citované judikatury, v níž ani tato dovolatelkou uváděná tvrzení nenacházejí sebemenší oporu, lze v obecné rovině uvést, že dovolatelka zřejmě záměrně přehlíží, že zemědělsky využívané pozemky jsou mnohdy dotčeny právě i vedením vodovodního řadu či kanalizace pod povrchem takových pozemků, a přesto jsou jejich vlastníky (příp. pachtýři) dlouhodobě a zcela bez problémů zemědělsky využívány, přičemž jimi nejsou ani nijak omezeni v dispozicích s takovými pozemky. Sluší se rovněž zdůraznit, že ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nezapovídá převod pozemku jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) z důvodu jeho zastavěnosti, jde-li o stavbu umístěnou pod povrchem země. Také ustanovení §6 odst. 1 písm. b), bod 4 zákona č. 503/2012 Sb. stanoví výjimku ze zákazu převoditelnosti zemědělských pozemků v případě, že se na pozemku nachází již existující technická infrastruktura. Posledně zmíněnou argumentaci dovolatelky lze tak označit za čistě účelovou.
Pokud má dovolatelka dále za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na právní otázce dosud neřešené [v jaké výši dochází k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby při převodu pozemku na základě smlouvy uzavřené podle výsledků veřejné nabídky vyhlašované žalovanou dle ustanovení §11a zákona o půdě v případě, že ve veřejné nabídce požádá o převod téhož pozemku více oprávněných osob], pak ani v této části není dovolání přípustné. Přípustnosti dovolání nelze přisvědčit již jen proto, že nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení §237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Nebyla-li totiž, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších instancí, v řízení jakkoli zpochybněna hodnota předmětného pozemku odpovídající částce 56.799,- Kč a ani hodnota dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce nejméně
ve výši 613.809,30 Kč (hodnota dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, z níž vycházel odvolací soud, ponížená o žalovanou rozporovaný rozdíl v uspokojení žalobce prostřednictvím veřejných nabídek), pak je pro posouzení důvodnosti žalobcem uplatněného nároku na vydání předmětného pozemku zcela nevýznamné přesné vyčíslení hodnoty pozemků, jež byly v minulosti převedeny do vlastnictví žalobce na základě veřejných nabídek.
Dovolací námitkou, podle níž soudy nižších stupňů věc projednaly a rozhodly o ní, přestože takovému postupu bránila překážka litispendence (se zřetelem k dříve zahájenému soudnímu řízení, ve kterém se žalobce domáhal vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, přičemž ve vztahu k tomuto pozemku nebylo dané řízení v době rozhodnutí soudů nižších stupňů dosud skončeno), pak dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení §229 odst. 2 písm. a) o. s. ř., která však není způsobilým dovolacím důvodem (k prověření její existence slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení přípustnost dovolání tudíž založit nelze. K uvedené námitce dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSCR 134/2015).
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto usnesení Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího
(§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 1. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu