ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3569.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3569/2019-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce O. Ž. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nežárská 613, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o 958.885 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 138 EC 81/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2019, č. j. 13 Co 8/2019-344, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 10. 2018, č. j. 138 EC 81/2011-311, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném shora uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), a uložil žalobci povinnost náhrady nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud ve věci rozhodoval v pořadí již třetím rozsudkem, přičemž jeho dřívější rozhodnutí (rozsudky ze dne 31. 7. 2012, č. j. 138 EC 81/2011-44, a ze dne 14. 10. 2014, č. j. 138 EC 81/2011-138) byla spolu s rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2013, č. j. 13 Co 40/2013-75, a ze dne 6. 5. 2015, č. j. 13 Co 125/2015-203, zrušena rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, č. j. 28 Cdo 2691/2013-106, a ze dne 3. 1. 2017, č. j. 28 Cdo 5186/2015-232. Žalobce požadoval vydání bezdůvodného obohacení za užívání svých v žalobě specifikovaných pozemků v období 1. 10. 2010 až 31. 12. 2010, na nichž je umístěn zemní val ve vlastnictví žalovaného. V řízení bylo zjištěno, že žalobce je vlastníkem dotčených pozemků, jež získal v restituci, a že se na nich (jakož i na některých sousedních pozemcích) nachází zemní val uvnitř tvořený komunálním odpadem, jenž byl vystavěn na základě stavebního povolení následovaného kolaudačním rozhodnutím umožňujícím jeho užívání. Soud prvního stupně se, vázán právními názory vyjádřenými v kasačních rozsudcích Nejvyššího soudu, zabýval otázkou, jedná-li se v případě předmětného valu o stavbu podle §119 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pročež výzvou ve smyslu §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), obsahující poučení o následcích jejího nesplnění, vybídl žalobce k doplnění tvrzení, z nichž dovozuje, že jde o stavbu ve smyslu občanského práva. Poněvadž žalobce reagoval až po stanovené lhůtě, aniž by uvedl důvod svého opožděného podání, přistoupil obvodní soud k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobce i žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 13 Co 8/2019-344, ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení je změnil co do jejich výše, jinak je i zde potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud vyjádřil nesouhlas s postupem obvodního soudu stran výzvy ve smyslu §118a o. s. ř., již označil za nemístnou, neboť otázka, která měla být doplněnými skutečnostmi objasněna, je problémem právním. K samotnému závěru o charakteru valu, z něhož mají příslušné právní konkluze soudu vycházet, pak žalobce již navrhl celou řadu důkazů, na něž soud prvního stupně rezignoval. Přistoupil proto k zopakování provedených důkazů a současně k doplnění dokazování ve smyslu §213 o. s. ř. Odvolací soud připomenul aktuální judikaturu k povaze zemního valu (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1627/2018, jakož i na ně navazující judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu), z níž vyplývá, že se nejedná o samostatnou věc v právním smyslu, pročež dovodil, že v posuzované kauze není dán důvod k vydání bezdůvodného obohacení, a zamítavé rozhodnutí soudu první instance potvrdil.
Proti tomuto rozsudku brojí dovoláním žalobce, maje je za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe. Zejména nesouhlasí se závěry o (ne)samostatnosti stavby zemního valu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 namítá, že zásadním hlediskem pro sporovanou konkluzi je rovněž význam tělesa. Posuzovaný val plní funkci protihlukovou a současně je skládkou komunálního odpadu. Nadto vyzdvihuje jeho zřetelnou rozeznatelnost od okolního pozemku a současně s poukazem na judikaturu připomíná, že vyřešení právní otázky, jedná-li se o samostatnou stavbu, bude vždy záviset na uvážení soudu. V rámci něho je zapotřebí zohlednit veškeré specifické okolnosti každé kauzy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 165/2004 a sp. zn. 3 Cdon 265/96). V řešeném případě pak odvolací soud nepřihlédl k průběhu stavebního řízení, jež se časově překrývalo s řízením restitučním, rozsáhlé projektové dokumentaci, kolaudačnímu rozhodnutí, jakož ani ke skutečnosti, že žalobce, byť již vlastník pozemku, nebyl účastníkem kolaudačního řízení. Dovolatel dále upozorňuje, že žalovaný val zahrnuje do svého účetnictví, eviduje jej jako ekologickou zátěž a současně vykupuje pozemky jiných vlastníků, jež jsou jím také zasaženy, čímž vypořádává své vztahy s jejich majiteli. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1143/2014 a sp. zn. 3 Cz 3/90 poukazuje na fakt, že součást věci se vyznačuje svou neoddělitelností od věci primární, jež se projevuje tím, že její oddělení vede ke znehodnocení hlavní věci. V daném případě by ovšem odstranění zemního valu pozemek neznehodnotilo, ale naopak jeho cenu zvýšilo. Dle judikatury současně nelze opomíjet ani samostatnou hospodářskou funkci objektu (zde protihlukový val a zároveň skládka), v důsledku níž samé dochází k omezení vlastnického práva žalobce, jež je žalovaný, jakožto vlastník valu povinen kompenzovat. Soudy obou instancí tak pochybily, omezily-li své úvahy toliko na zjištění, jedná-li se o samostatnou stavbu, což pak determinovalo závěr o absenci bezdůvodného obohacení.
Dovolatel rovněž namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jež nadto trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, nezhojil-li odvolací soud nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1285/2004) a neprovedl-li v řízení navrhovanou zprávu o znečištění pozemku (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2603/13 a sp. zn. I. ÚS 50/03). Pro shora vylíčené žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit městskému soud k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však za přípustné pokládat nelze.
Ke klíčové otázce, jejíž řešení žalobce napadá, a sice je-li možné zemní val na jeho pozemku považovat za stavbu mající charakter samostatné věci v právním slova smyslu, se Nejvyšší soud již vyjádřil. Ve své rozhodovací praxi, včetně rozhodnutí vydaných dříve v aktuálně posuzované kauze (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2691/2013), stran povahy objektu jako samostatné stavby ve smyslu §119 odst. 2 obč. zák. opakovaně připomenul, že při vymezení obecného pojmu stavby ve smyslu občanského práva, jakožto individuálního předmětu občanskoprávních vztahů, nelze vycházet jen z veřejnoprávních předpisů a jejich účelu, neboť tyto chápou pojem stavby převážně dynamicky, jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu ve smyslu občanského práva je pojem „stavba“ nutné vykládat vždy staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického, a není tedy součástí jiné věci (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018, a v něm jmenovaná rozhodnutí).
Ve sporných případech je pak vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zvláště k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu provedení. Především tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu, může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, nebo dovolatelem citovaný ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, či v dovolání zmiňované usnesení téhož soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004). Otázka, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského práva (tedy zda naplňuje skutkovou podstatu dle §119 odst. 2 obč. zák.) je přitom otázkou právní, nikoliv skutkovou (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010); její vyřešení je však do značné míry závislé na konkrétních faktických okolnostech případu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Charakter určitého výsledku stavební činnosti – je-li součástí pozemku nebo samostatnou věcí, tudíž nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení tak v hraničních případech zůstává na úvaze soudu (srovnej např. žalobcem jmenovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč. 1997, č. 6, dále již výše označené rozsudky sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 a sp. zn. 28 Cdo 816/2018, či další v něm odkazovanou judikaturu). Nejvyššímu soudu pak přísluší přezkoumat možné mezní případy toliko z toho pohledu, zda v nalézacím řízení byla vzata v potaz relevantní kritéria (znaky) a zda nejde o úvahy zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, nebo žalobcem akcentované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).
Shora citované závěry odvolací soud bez výjimky respektoval a rozhodl v souladu s nimi, zohlednil-li konkrétní specifika řešeného případu, jež promítl do svých skutkových zjištění, která nelze pokládat za nepřiměřená. K odklonu ze strany městského soudu při řešení otázky povahy objektu jako samostatné stavby rovněž nedošlo ani ve vztahu k žalobcem citované judikatuře. Ostatně jeho konkluze v tomto směru odpovídají i úsudku soudů v jiných řízeních týkajících se obdobných skutkových okolností – téhož zemního valu (kromě shora jmenovaných viz dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013, a jeho usnesení ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1627/2018).
Závěry odvolacího soudu o povaze zemního valu jako součásti pozemku pak nejsou s to účinně zpochybnit ani námitky dovolatele, že jeho odstraněním by nedošlo ke znehodnocení ve smyslu snížení ceny pozemku, ubírá-li právě val pozemku na hodnotě. Již v žalobcem jmenovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/1992, a v na něj navazujícím shora uvedeném usnesení sp. zn. 22 Cdo 1143/2014, dovolací soud akcentoval, že znehodnocení věci ve smyslu §120 obč. zák. nelze chápat v úzkém slova smyslu, nýbrž je jím vedle faktického znehodnocení, jehož důsledkem zpravidla bývá ztráta peněžní hodnoty, možné rozumět snížení úrovně plnění její funkce, či znehodnocení estetické, tedy změna jejího vzhledu. K citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě svých dalších rozhodnutí (namátkou viz jeho usnesení ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1934/2011, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5337/2015, ve vztahu k nové právní úpravě – zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, jehož obecné vymezení součásti věcí v §505 plně odpovídá §120 obč. zák., pak obdobné Nejvyšší soud uzavřel ve svém usnesení ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017). Pojem znehodnocení věci tedy zjevně není možné chápat izolovaně a toliko negativně jako snížení její ceny, jak ovšem činí dovolatel. Žádanému extenzivnějšímu výkladu se nepříčí úvaha, podle níž se oddělením součásti věci peněžní hodnota pozemku může naopak zvýšit. Předestřenou situaci si lze zpravidla představit, zatěžuje-li původní součást věc v tom smyslu, že jí na tržní ceně ubírá, jako tomu může být v projednávaném sporu, naznačuje-li dovolatel snížení hodnoty pozemku v důsledku uložení komunálního odpadu (podobně srov. např. KOUKAL, P. In LAVICKÝ, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654) . Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 1791).
Je možné částečně přitakat námitkám dovolatele vytýkajícím odvolacímu soudu, omezil-li se toliko na zjištění, zda jde v případě valu o samostatnou stavbu, či nikoliv. Výhrady, jež dovolatel nastiňuje v samotném závěru svého podání a které jsou doprovázeny zmínkou o omezení jeho vlastnického práva, žel postrádají nezbytné náležitosti, jež účinná procesněprávní úprava vyžaduje u dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Žalobce především ve spojení s nastíněnou podrobněji však již nerozebranou otázkou nikterak nevymezuje, v čem spatřuje splnění některého z hledisek přípustnosti předvídaných v §237 o. s. ř.
Zpochybňuje-li konečně dovolatel řádnost odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a upozorňuje-li na jejich údajnou nepřezkoumatelnost, jakož i na pochybení v provádění dokazování, je zapotřebí připomenout, že tato tvrzení představují poukazy na prosté vady řízení, k nimž může dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlížet toliko v případě přípustného dovolání (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4222/2015). Nadto se jedná o výtky nepřípadné. K namítané nepřezkoumatelnosti lze (podobně jako v nedávném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3300/2018) podotknout alespoň tolik, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti uvedenému rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky – podle obsahu odvolání – nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobná kritéria se uplatní při hodnocení přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013). Nazíráno z této perspektivy nelze přehlédnout, že tvrzené deficity prvoinstančního rozsudku neznemožnily žalobci rozvinout efektivní odvolací argumentaci a stejně tak údajné pochybení odvolacího soudu při odůvodňování napadeného rozsudku nezabránilo dovolateli v identifikaci nosných úvah, na nichž spočívá napadený rozsudek, a jejich rozporování. Vzhledem k řečenému proto ani nelze uvažovat o rozporu napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004. K údajnému opomenutí důkazu sluší se pak odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016, v němž bylo s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu akcentováno oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z důkazů provede, a které nikoliv, přičemž tento jeho postup automaticky nepředstavuje vadu řízení, neboť obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména považují-li je za nadbytečné (zde srov. bod 21 rozsudku odvolacího soudu).
Kvalita odůvodnění napadeného rozsudku se pak nepříčí ani tomu, co Nejvyšší soud vyslovil v prozatím svém posledním rozhodnutí v této věci (rozsudku ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5186/2015). Napadá-li snad dovolatel způsob, jímž odvolací soud konkrétní důkazy hodnotil, eventuálně skutkové závěry, k nimž na jejich podkladě dospěl, neuplatňuje svými námitkami jediný způsobilý dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř., za všechny též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Z vylíčeného se podává, že dovolatelem označené problémy odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou. Nepředložil-li žalobce ve svém podání jinou otázku, z níž by bylo možné na přípustnost dovolání usuzovat, nezbylo Nejvyššímu soudu než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 4. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu