ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3861.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3861/2019-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ivo Hamou, advokátem se sídlem v Krnově, nám. Minoritů 89/13, proti žalovaným 1. D. D. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, a 2. E. U. , nar. XY, bytem XY, o 506.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 70/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2019, č. j. 11 Co 270/2018-260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.342 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Dagmar Žilkové.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 38 C 70/2017-191, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 506.000 Kč s tím, že žalovaná 1. je povinna zaplatit zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 506.000 Kč od 1. 7. 2015 do zaplacení a žalovaný 2. zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 506.000 Kč od 2. 11. 2017 do zaplacení (výrok I.), žalobu na zaplacení dalších 52.057 Kč i zbytku příslušenství zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud zjistil, že mezi žalobcem a R. F. byla dne 4. 5. 2012 uzavřena smlouva o dílo, na základě níž měl zhotovitel pro žalobce postavit dům za částku 2.500.000 Kč. Téhož dne žalobce uzavřel se žalovanou č. 1 smlouvu o čerpání peněz na výstavbu rodinného domu, v souladu s níž měla 1. žalovaná přeposílat peníze zhotoviteli podle provedených prací. Na účet 1. žalované bylo žalobcem zaplaceno 1.030.000 Kč a žalovaný č. 2 od žalobce dále v hotovosti převzal částku 300.000 Kč, přičemž bylo prokázáno, že žalobce 2. žalovanému rovněž vyplatil dalších 100.000 Kč. Mezi účastníky nebylo sporu, že ze žalobcem uhrazených prostředků bylo „prostavěno“ 732.057 Kč. Dne 28. 5. 2015 byl vyhotoven zápis mezi zástupcem žalobce, R. F. a 1. žalovanou, v němž bylo uvedeno, že žalobce uhradil žalované č. 1 z titulu záloh na provádění díla částku 1.555.000 Kč. K vrácení byla dohodou stran určena částka 750.000 Kč s tím, že spornou zůstala částka 106.000 Kč představující náklady spojené se zajištěním administrativních záležitostí. Tento zápis soud kvalifikoval jako uznání dluhu ve smyslu §2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jež zakládá vyvratitelnou domněnku existence dluhu. Žalovaná č. 1 však v průběhu řízení prokázala, že na její účet bylo žalobcem vyplaceno pouze 1.030.000 Kč a že žalobci vrátila 191.943 Kč, soud proto ke zmíněnému uznání nepřihlížel a dospěl k závěru, že 1. žalovaná je v souladu s §2913 o. z. zavázána uhradit žalobci částku 506.000 Kč z titulu odpovědnosti za škodu vzniklou porušením smluvní povinnosti vyplácet přijaté částky zhotoviteli R. F., a nikoli E. U., jak ve skutečnosti činila. Žalovaný č. 2 je pak žalobci povinen zaplatit částku 506.000 Kč jednak z titulu porušení smluvní povinnosti (finanční prostředky převzaté od žalobce měl použít na zajištění stavby, ale nečinil tak) a dále coby bezdůvodné obohacení ve smyslu §2991 o. z. Výši přisouzeného plnění určil soud s přihlédnutím k tomu, že mezi oběma žalovanými byl blízký vztah, a ke skutečnosti, že spolu vedli společnou domácnost. Vyšel z obnosu 1.430.000 Kč, vyplaceného v souhrnu žalovaným, od nějž odečetl částku 732.057 Kč prokazatelně čerpanou na výstavbu a částku 191.943 Kč dobrovolně vrácenou žalovanou č. 1.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 2. 2019, č. j. 11 Co 270/2018-260, k odvolání obou žalovaných v rozsahu, v jakém byla 1. žalované uložena povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 506.000 Kč od 1. 7. 2015 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a řízení v této části zastavil (výrok I.), v rozsahu, v němž byla 1. žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 106.000 Kč, rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok II.), ve zbytku výroku I. jej změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 400.000 Kč 1. žalovanou a částky 506.000 Kč s příslušenstvím 2. žalovaným (výrok III.), současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. až VI.). Odvolací soud vzal za zjištěné, že žalobce zaslal částku 1.030.000 Kč na účet 1. žalované. Z této částky bylo 732.057 Kč zaplaceno R. F. v souladu se smlouvou o dílo uzavřenou mezi ním a žalobcem. Žalobce rovněž do května 2012 předal 2. žalovanému v hotovosti částku 300.000 Kč. Bylo dále prokázáno, že v dubnu 2016 žalovaná č. 1 vrátila žalobci částku 191.943 Kč. Ohledně zbývající částky 106.000 Kč tvrdila, že ji předala žalovanému 2. na jeho hotové výdaje podle žalobcova pokynu, toto tvrzení však neprokázala. Zápis ze dne 28. 5. 2015 podle odvolacího soudu není „právně účinným“ uznáním dluhu, neboť správnost této listiny vyvrací zjištění, že žalobce nad rámec částky 1.030.000 Kč na bankovní účet žalované 1. nic dalšího neposkytl (žalovaná 1. tedy prokázala, že obsah textu na předmětném zápisu odporuje skutečnosti). Smlouva o čerpání peněz na výstavbu rodinného domu ze dne 4. 5. 2012 byla zrušena minimálně konkludentní dohodou účastníků, pročež 1. žalované vzniklo bezdůvodné obohacení z právního důvodu, který odpadl (§2991 o. z.), v rozsahu (nespotřebované a nevrácené) částky 106.000 Kč; ve zbytku byl však požadavek vznesený žalobcem proti žalované 1. nedůvodný. Pokud jde o žalovaného 2., účastníci neprokázali existenci žádného právního důvodu, na základě něhož by mu žalobce částku 300.000 Kč poskytl, soud proto tento přesun majetkových hodnot kvalifikoval jako plnění bez právního důvodu podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalovaný 2. ovšem důvodně vznesl námitku promlčení, jelikož žalobce právo na vydání této částky uplatnil až dne 5. 9. 2017, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. běžící ode dne plnění, jež proběhlo nejpozději v květnu 2012. Žaloba tak musela být proti žalovanému 2. zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které směřuje do jeho výroků III. až VI. a v němž namítá, že se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury v několika právních otázkách. První z těchto otázek se týká posouzení počátku běhu promlčecí doby v případě práva na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce se o tom, že žalovaný 2. obdržel další prostředky nad rámec 300.000 Kč, které mu poskytl v hotovosti a jež byly podle jeho názoru započteny na výdaje použité na stavbu ve výši odsouhlasených 732.057 Kč, dozvěděl až po podání žaloby, a proto navrhl přistoupení žalovaného 2. do řízení. Subjektivní promlčecí doba tak mohla začít běžet až v průběhu aktuálního řízení. Odvolací soud navíc nedovodil, že se žalovaný 2. na úkor žalobce obohatil úmyslně. K tomuto aspektu nebyly provedeny žádné důkazy, a odvolací soud se tak odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2811/2013.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nerespektoval judikaturu při výkladu zápisu ze dne 28. 5. 2015, neboť nezkoumal vůli účastníků ani neprovedl potřebné výslechy svědků a účastníků. Žalobce tvrdí, že jako vhodný způsob výkladu tohoto ujednání „nabídl“ dohodu o narovnání, soud však tento náhled z formalistických důvodů nepřijal s ohledem na výrazy užité stranami dotčeného právního jednání. Odvolací soud tedy postupoval v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 836/2013, neboť nekvalifikoval ujednání účastníků jako dohodu o narovnání, přestože vykazovalo všechny judikatorně ustálené znaky tohoto právního úkonu.
Soudy nižších stupňů také chybně odmítly přijmout konstrukci, dle níž žalovaná 1. nejprve uzavřela dohodu o narovnání a poté v téže listině uznala svůj dluh. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku sp. zn. 33 Odo 507/2001), v uznání dluhu nemusí být identifikován právní důvod uznávané povinnosti (zde dohoda o narovnání). Úvaha, dle níž nelze platně uznat dluh, pokud obsah uznání odporuje skutečnosti, je pak podle dovolatele chybná.
Žalobce odvolacímu soudu rovněž vytýká, že na žalované nahlížel jako na „právně oddělené“ subjekty, přestože fakticky postupovali v součinnosti, v důsledku čehož posvětil jejich podvodné jednání a ignoroval flagrantní porušení smlouvy o čerpání peněz ze strany žalované 1. Konečně namítá, že skutková zjištění, na základě kterých odvolací soud rozhodoval, nemají oporu v provedeném dokazování.
Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu v příslušném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila 1. žalovaná, jež projevila nesouhlas s obsahem daného opravného prostředku a navrhla jeho zamítnutí.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce však přípustné není.
Nejvyššímu soudu podle účinné procesní úpravy přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (§241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli skutkovými (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, a ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018). Námitka, dle níž skutková zjištění odvolacího soudu nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, již od 1. 1. 2013 není způsobilým dovolacím důvodem (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, či ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4429/2018, a srovnej §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012), a tím spíše nemůže založit přípustnost dovolání. Stejně tak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
Skutkový charakter mají přitom podle ustálené judikatury mimo jiné závěry o obsahu právního úkonu a zjišťování, co bylo mezi jeho stranami ujednáno (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1309/2017, či ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2858/2017). Polemizuje-li tedy dovolatel se způsobem, jakým odvolací soud vyložil zápis ze dne 28. 5. 2015, a s tím, že nedovodil vůli uzavřít dohodu o narovnání, jedná se rovněž o kritiku skutkových zjištění, jež nemůže vést k úspěchu předmětného dovolání. V tomto směru nelze ani hovořit o žádném odchýlení se odvolacího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 836/2013, neboť citované rozhodnutí vykládá právní problematiku podstaty a účelu dohody o narovnání, nikterak však neprejudikuje (ani prejudikovat nemůže), zda v konkrétních okolnostech nyní posuzované kauzy byla dohoda o narovnání uzavřena. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že tomu tak nebylo, nelze o žádném rozporu se zmíněným judikátem hovořit. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by odvolací soud svůj výklad založil na formalistickém lpění na užitých jazykových výrazech, jak předestírá dovolatel. Nadto nelze přehlédnout, že ani sám žalobce interpretaci zápisu z 28. 5. 2015 jako dohody o narovnání v průběhu odvolacího řízení neprosazoval s velkou mírou jistoty, uvedl-li ve svém vyjádření ze dne 24. 8. 2018 (na č. l. 238) toliko, že „je samozřejmě otázka, zda se tedy jedná o dohodu o narovnání nebo vyhodnotit, co vlastně účastníci právně chtěli projevit“.
Co se týče argumentace dovolatele vztahující se k promlčení uplatněného práva, je předně třeba uvést, že odvolací soud založil své rozhodnutí ve vztahu ke 2. žalovanému na závěru o uplynutí objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák., nikoli subjektivní promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák. Otázka, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení, je přitom pro počátek a běh objektivní promlčecí doby nevýznamná, a námitky žalobce, jež se k tomu problému vztahují, tudíž nijak neohrožují správnost napadeného rozsudku. Případná úmyslnost nabytí bezdůvodného obohacení žalovaným 2. by mohla mít pro řešení posuzovaného sporu význam, jedná se však o problém skutkové povahy, jenž dovolacímu přezkumu nepodléhá (k tomu viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2825/2016, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018); ostatně dovolatel formuluje své polemické úvahy týkající se daného aspektu věci ve zřetelně skutkovém duchu, namítá-li nedostatečnou důkazní oporu závěrů odvolacího soudu, zejména neprovedení účastnického výslechu 2. žalovaného. Rozpor výkladu právního pojmu úmyslu s judikaturou dovolacího soudu (včetně dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013) pak z napadeného rozsudku neplyne.
Namítá-li žalobce nesoulad rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, v otázce nutnosti vyjádření důvodu uznávaného závazku v textu listiny o uznání, je třeba podotknout, že právní posouzení věci odvolacím soudem (navzdory poněkud nevhodně zvoleným výrazům) není založeno na myšlence, že by předmětný závazek nemohl být (a nebyl) žalovanou 1. uznán, ale že vyvratitelná domněnka existence závazku v dané výši založená tímto uznáním byla v souladu s §133 o. s. ř. vyvrácena důkazem o existenci závazku ve výši odlišné, tedy důkazem opaku, což je úvaha, jež je v přinejmenším v obecné rovině s rozhodovací praxí dovolací instance konformní (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4036/2011, a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1469/2012). Ani v tomto směru tak nelze uvažovat o odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Kritické úvahy žalobce ohledně majetkového propojení obou žalovaných a „posvěcení“ jejich podvodného jednání pak dovolatel nepromítá do žádné otázky ve smyslu §237 o. s. ř., ale ani do srozumitelně formulovaného dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. (tj. do pregnantní kritiky právního posouzení věci odvolacím soudem a vyložení důvodů jeho nesprávnosti).
S ohledem na dosud uvedené dovolací soud nemohl než přikročit k odmítnutí žalobcem podaného dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované 1. v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.900 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná 1. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.342 Kč. Žalovanému 2. pak v daném řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 5. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu