ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.612.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 612/2020-528
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské , identifikační číslo osoby 004 06 546, se sídlem v Opavě, Beethovenova 235/1, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) obci Ryžoviště , identifikační číslo osoby 002 96 325, se sídlem v Ryžovišti, nám. Míru 105, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 193/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2019, č. j. 57 Co 74/2019-508, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. října 2018, č. j. 12 C 193/2015-465, jímž byla zamítnuta žaloba [podaná s odkazem na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] na určení, že první žalovaná (Česká republika) je vlastnicí ve výroku označených pozemků parc. č. 825, parc. č. st. 214 (jehož součástí je stavba č. p. 282), parc. č. 172, parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 (jehož součástí je stavba č. p. 140) a parc. č. 170 v katastrálním území Ryžoviště, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
V případě pozemků parc. č. st. 214 a parc. č. 172 v k.ú. Ryžoviště odvolací soud uzavírá, že žalobkyně nebyla ani po část rozhodného období (§1 zákona č. 428/2012 Sb.) jejich vlastníkem, neboť dle v řízení učiněných zjištění vlastnické právo k těmto nemovitostem bylo vloženo (a přešlo) ve prospěch druhé žalované (obce Ryžoviště) již dne 7. 3. 1940; ohledně těchto nemovitostí tedy žalobkyně není oprávněnou osobou (§3 zákona č. 428/2012 Sb.) a není tudíž ani aktivně legitimována k požadovanému určení vlastnického práva státu podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
Ve vztahu k pozemkům parc. č. 825, parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 a parc. č. 170 v k. ú. Ryžoviště (dále jen „předmětné pozemky“), jež v roce 1956 Náboženská matice darovala Československému státu, podle odvolacího soudu žalobkyně věcnou legitimaci k podání určovací žaloby nepostrádá (byla-li původním vlastníkem těchto pozemků a přešly-li na stát v rozhodném období). Tyto předmětné pozemky ovšem za splnění podmínek §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“) přešly k 24. 5. 1991 (den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) z vlastnictví státu do vlastnictví druhé žalované, obce Ryžoviště, na čemž – pokračuje odvolací soud – nemohlo nic změnit ani ustanovení §29 (později přijatého) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen jako „zákon č. 229/1991 Sb.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroku I, podala dovolání žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (citujíc zejm. z judikatury Ústavního soudu). Za nesprávný označuje dovolatelka především závěr odvolacího soudu o tom, že u označených pozemků nebyla jejich vlastníkem alespoň po část rozhodného období (§1 zákona č. 428/2012 Sb.), kritzujíc dále i posouzení, že vlastnické právo k předmětným pozemkům mohlo na druhou žalovanou (obec Ryžoviště) přejít podle zákona č. 172/1991 Sb. K tomu namítá porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného §29 zákona č. 229/1991 Sb. (či §3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech. Ze znění §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze vyvozovat důsledky ohledně rozsahu majetku, jenž měl v předcházejícím období přejít do vlastnictví obcí či krajů [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017 (ústavní stížnost církevní právnické osoby proti němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17), a dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16].
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v tom závěru, že pokud obec splňovala podmínky pro přechod majetku dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991 (kdy tento předpis nabyl účinnosti), přešel dotčený majetek na obec ex lege , přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod č. 34/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016). Omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (bez zřetele na to, došlo-li k němu předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány §29 zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo vposledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v §4 tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (viz již shora citované rozsudky sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, rozsudek sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a usnesení sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, jakož i nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, publikovaný pod č. 132/2010 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález pléna Ústavního ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Napadeným rozhodnutím se odvolací soud od shora vzpomenuté ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu nikterak neodchýlil, uzavřel-li že předmětné pozemky (za splnění podmínek §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) přešly k 24. 5. 1991 z vlastnictví státu do vlastnictví druhé žalované, na čemž nic nezměnilo ani ustanovení §29 (později přijatého) zákona č. 229/1991 Sb., a tedy že za tohoto stavu nemůže být žaloba na určení vlastnického práva státu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. úspěšná.
K argumentaci dovolatelky, že přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na druhou žalovanou (obec Ryžoviště) bránilo ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., kterou dovolatelka opírá i o závěry vyslovené Ústavním soudem v usnesení ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06 a v plenárním nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněném pod č. 242/2010 Sb., sluší se ponejprve poukázat na bod 52 posledně zmiňovaného nálezu, který zmiňuje (nikoli zanedbatelné množství) rozhodnutí Ústavního soudu, dle nichž podle zákona č. 172/1991 Sb. vlastnictví k nemovitostem dotčeným následnými restitucemi (které byly vyvolány např. pozdějším zákonem o půdě) na obce de iure přechází. Současně je třeba zmínit i nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07, v němž byl vysloven závěr, že zvláštním právním předpisem ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. (dle nějž do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu) se rozumí ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., tj. tzv. blokační ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Vztahem restitučních právních předpisů a zákona č. 172/1991 Sb. se taktéž zabýval Nejvyšší soud, jež bezpočtukrát konstatoval, že výklad §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se ustálil v tom směru, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, uveřejněný pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3078/2008). Zvláštním právním předpisem ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. pak není (ani) zákon č. 428/2012 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4773/2014). Tedy ani tato dovolatelkou uplatněná argumentace nepotvrzuje názor o kolizi napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu či s rozhodováním Ústavního soudu.
Zjevně nepřípadný je pak i odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99, jenž se vyslovuje k otázce právních důsledků porušení ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., tedy k absolutní neplatnosti (§39 obč. zák.) smluv uzavřených v rozporu s tímto ustanovením. Dovolatelkou akcentovaný závěr, že obec nemůže své vlastnické právo odvozovat ani podle zákona č. 172/1991 Sb., pokud předmětné pozemky nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce, pak Ústavní soud vyslovil za zcela jiných, specifických skutkových okolností a ve vztahu k majetku, jenž byl konfiskován dle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. a podléhal přídělovému řízení. Nerelevantní je i odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 84/05, jenž řeší jinou právní otázku, totiž představovaly-li obcí tehdy nárokované nemovitosti její tzv. historický majetek ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., zatímco v nyní posuzované věci byly – dle závěru odvolacího soudu – prokazatelně naplněny podmínky přechodu dle §1 zákona č. 172/1991 Sb.
K dalším námitkám dovolatelky sluší se připomenout, že v případě předmětných pozemků (parc. č. 825, parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 a parc. č. 170) odvolací soud v žádném směru neuzavírá, že by snad žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nebyla alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 – §1 zákona č. 428/2012 Sb.) jejich vlastníkem, jak se snad současně naznačuje v dovolání (viz poslední věta bodu 4. „preambule“ dovolání, bod 4. čl. II dovolání, bod 1. čl. III dovolání a na to navazující argumentace obsažená v bodě 1 čl. IV. dovolání). Ve vztahu k předmětným pozemkům odvolací soud nezpochybnil, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb., žalobu ovšem zamítl z jiného důvodu (tedy že došlo k přechodu vlastnického práva dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. neporušujícího blokační ustanovení).
Závěr o absenci věcné legitimace k uplatnění práva (k podání žaloby dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.), rezultující ze zjištění, že žalobkyně nebyla vlastníkem věci (pozemku), ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, alespoň po část rozhodného období, odvolací soud učinil toliko ve vztahu k pozemku parc. č. 172 v k. ú. Ryžoviště (jakož i u pozemku parc. č. st. 214, jehož součástí je stavba č. p. 282 v témže katastrálním území, jenž však žalobkyně výslovně předmětem svého dovolání nečiní), přičemž jde o závěr taktéž souladný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1961/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016). Samotná konkluze o tom, byla-li žalobkyně alespoň po část rozhodného období vlastníkem pozemku parc. č. 172 v k. ú. Ryžoviště, je v tomto případě výsledkem individuálních skutkových zjištění (viz akcentované skutečnosti o převodu vlastnictví k pozemkům ještě před rozhodným obdobím). Námitkám dovolatelky, jež nesou se v rovině kritiky skutkových zjištění, nelze pak v dovolacím řízení přiznat relevatnci. [K revizi úvah soudů nižších stupňů, jež pohybují se v rovině skutkových zjištění, dovolací soud podle účinné procesní úpravy povolán není a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; k tomu srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění)]. Proto ani tyto námitky dovolatelky přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.) založit nemohou.
Konečně, nepřípadná je i argumentace dovolatelky, že se soudy nepřípustně, nad rámec předpokladů dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (jež ovšem přiznává věcnou legitimaci k podání žaloby právě oprávněné osobě) zabývaly „meritem restitučního nároku“, pokud zkoumaly, je-li žalobkyně ve vztahu k předmětnému majetku oprávněnou osobou (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, spolu s další tam citovanou judikaturou).
Za popsaného stavu nejsou důvodné ba ani korektní námitky dovolatelky, že odvolací soud svým rozhodnutím zasáhl do ústavně zaručeného práva dovolatelky vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže – při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu, ovšem i Ústavního soudu – nevyhověl požadavku žalobkyně na vydání předmětného majetku. Ostatně, ve světle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017).
Z výše uvedeného vyplývá, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nebyly.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy ostatním účastníkům (žalovaným) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 4. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu