ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2424.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 2424/2020-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce NOVA leasing, a. s. „v likvidaci“ , se sídlem v Praze 5, Chmelařská 909/2, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 24687332, proti žalovaným 1) K. Č. , narozenému XY, bytem XY, a 2) M. S. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích 169, PSČ 679 76, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 145/2018, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2020, č. j. 2 Cmo 228/2019-154, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 5. prosince 2018, č. j. 55 Cm 145/2018-18, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci směnečný peníz ve výši 900.000 Kč s 6% úrokem od 13. září 2018 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.000 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 45.513 Kč.
[2] Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali oba žalovaní odůvodněné námitky.
[3] V průběhu řízení o námitkách soud prvního stupně usnesením ze dne 17. června 2019, č. j. 55 Cm 145/2018-126, odkazuje na ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), vyhověl návrhu žalobce, aby na jeho místo do řízení vstoupila společnost Infino, a. s., identifikační číslo osoby 28174429 (dále též jen „společnost“).
[4] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalovaných potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
[5] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §107a o. s. ř. a z ustanovení §1103 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – uzavřel, že v projednávané věci byly splněny veškeré předpoklady vyžadované ustanovením §107a o. s. ř. pro vstup nabyvatele práva do řízení na místo dosavadního žalobce, když směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, byla v průběhu řízení u soudu prvního stupně indosována na společnost a společnosti předána, žalobce následně navrhl, aby společnost vstoupila do řízení na jeho místo a společnost se vstupem do řízení vyslovila souhlas.
[6] Přitom zdůraznil, že závěr, podle kterého společnost souhlasila se svým vstupem do řízení na místo dosavadního žalobce, nemůže zpochybnit ani okolnost, že v podání (ze dne 14. února 2019, na č. l. 91 spisu), jímž žalobce navrhl vydat rozhodnutí podle §107a o. s. ř. a jehož součástí je rovněž souhlas společnosti se vstupem do řízení, byla „zjevným nedopatřením“ uvedena spisová značka jiného řízení.
[7] Z obecných a zcela nekonkrétních tvrzení druhé žalované o nesolventnosti společnosti ani z ničeho jiného se pak podle odvolacího soudu nepodává ani to, že by se postavení žalovaných mohlo v důsledku převodu směnky zhoršit. Námitku zneužití procesních práv, k němuž mělo podle druhé žalované dojít podáním návrhu dosavadního žalobce na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř., je proto nutné „odmítnout jako nedůvodnou, ba smyšlenou“.
[8] Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, požadujíce, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
[9] Společnost ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné. Je přesvědčena, že dovolatelé neoznačují ani neformulují žádnou otázku hmotného či procesního práva, jíž by se měl dovolací soud zabývat. Jediným účelem podaného dovolání je tak „obstrukce a oddálení nepříznivých důsledků meritorního rozhodnutí pro žalované“.
[10] Dovolání žalovaných, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (o žádné z rozhodnutí vypočtených v ustanovení §238a o. s. ř. v projednávané věci nejde), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[11] Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
[12] Dovolatelé především namítají, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované např. usnesením ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 32 Cdo 1944/2015), když jim (stejně jako soud prvního stupně) neposkytl dostatečnou lhůtu k vyjádření k návrhu na procesní nástupnictví.
[13] Bez zřetele k tomu, že prostřednictvím uvedené výhrady dovolatelé poukazují jen na údajnou vadu řízení (tedy uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevírali jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením §237 o. s. ř.), není pochyb o tom, že uplatněná dovolací argumentace se zjevně míjí s obsahem předloženého spisu. Oběma dovolatelům byl totiž návrh žalobce podle ustanovení §107a o. s. ř. doručen a nepochybně tak měli možnost se k návrhu na procesní nástupnictví vyjádřit, což ostatně také oba dovolatelé (a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v průběhu odvolacího řízení) učinili. Prostor k vyjádření k návrhu podle §107a o. s. ř. (případně k jeho doplnění) měli dovolatelé více než dostatečný, přičemž s okolnostmi, které soudu sdělili, se soudy také v důvodech svých rozhodnutí řádně vypořádaly.
[14] Dovolání dále nečiní přípustným ani výhrada dovolatelů, podle níž se odvolací soud při rozhodování o návrhu podle §107a o. s. ř. nezabýval [v rozporu s ustanovením §2 o. s. ř. a závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 (jde o rozhodnutí ze dne 27. října 2011, které bylo uveřejněno pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 46/2012“)] možným zneužitím právní úpravy procesního nástupnictví.
[15] Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř., takový postup však přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže). K tomu srov. např. R 46/2012, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013, nebo ze dne 31. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 5689/2016 (uveřejněného pod číslem 92/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v judikatuře Ústavního soudu pak např. nález ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11 (uveřejněný pod číslem 30/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[16] Odvolací soud se v projednávané věci dovolateli namítanými skutečnostmi z pohledu ustanovení §2 o. s. ř. zabýval, přičemž dospěl k závěru, že „nenalezl nic, co by na úrovni jistoty svědčilo pro nějaký nekalý záměr žalobce (…), zejména z ničeho naprosto nevyplývá insolventnost společnosti“. Budiž dodáno, že ani podle přesvědčení Nejvyššího soudu nejsou v poměrech dané věci splněny podmínky pro aplikaci §2 o. s. ř., když dosavadní obsah spisu nenabízí oporu pro závěr, že žalobce návrhem podle §107a o. s. ř. sleduje jen účelové zneužití procesní úpravy procesního nástupnictví.
[17] Ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, jež otevírá otázku přezkoumatelnosti obou rozhodnutí, je rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění
nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění
nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
[18] Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není, když oba soudy dostatečně vysvětlily, proč mají předpoklady pro vyhovění návrhu na procesní nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř. v poměrech projednávané věci za splněné.
[19] Konečně ani Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že součástí návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je rovněž výslovný souhlas společnosti s tím, aby vstoupila do řízení na namísto dosavadního žalobce. I přes zjevnou nesprávnost, jíž se společnost ve vyjádření souhlasu dopustila (probíhající řízení označila nesprávnou spisovou značkou), nelze se zřetelem k dalšímu obsahu podání rozumně uvažovat o tom, že by se měl souhlas společnosti týkat jiné než nyní projednávané věci.
[20] O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu