ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2665.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 2665/2019-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a. s ., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 40 52 26 10, proti žalované I. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 117/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2019, č. j. 12 Cmo 250/2018-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. dubna 2018, č. j. 61 Cm 117/2014-89, ponechal v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. července 2015, čj. 61 Cm 117/2014-17, jímž uložil žalované (I. K.), aby zaplatila žalobkyni (AB ˗ CREDIT a. s.) směnečný peníz 1.500.000,- Kč s 6% úrokem od 28. listopadu 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1/3 % směnečného peníze v částce 5.000,- Kč a náklady řízení ve výši 75.250,- Kč (výrok I.) a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení o námitkách částku 75.250,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 11. srpna 1999 vystavil P. K. (dále též jen „výstavce“) v Teplicích vlastní směnku na směnečnou sumu 1.500.000,- Kč, splatnou dne 27. listopadu 2013, na řad České spořitelny, a. s. (dále jen „remitent“), kterou avalovala žalovaná (dále jen „směnka“). Směnka byla vystavena jako blankosměnka s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti, a to k zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru ze dne 17. února 1999, č. 508-003-99, uzavřené mezi remitentem a výstavcem (dále jen „smlouva o úvěru“). Téhož dne uzavřeli remitent, výstavce a žalovaná smlouvu o vyplňovacím právu směnečném, podle které byl remitent oprávněn využít vyplňovací právo v případě, že se výstavce ocitne v prodlení s plněním závazků (jistiny, úroků, úroků z prodlení a smluvní pokuty) ze smlouvy o úvěru.
Směnka byla postupně rubopisována na Českou konsolidační agenturu a následně na žalobkyni.
2) Do konkursního řízení vedeného na majetek výstavce Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 K 1009/2001 přihlásil remitent pohledávku ze smlouvy o úvěru, která „byla zjištěna správcem“ ve výši 4.346.863,74 Kč; tato pohledávka byla v konkursním řízení uspokojena částkami 869.994,- Kč, 336.037,- Kč a 73.967,- Kč.
Na tomto základě soud prvního stupně ˗ odkazuje na ustanovení čl. I. §10, §11 odst. 1, §13, §28, §30 odst. 1, §31, §31 odst. 1, §47, §48 odst. 1, §77 odst. 3 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, a §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ˗ uzavřel, že se žalované nepodařilo zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu.
Přitom zdůraznil, že směnečná suma je nižší, než dlužná částka z titulu smlouvy o úvěru (snížená o částku, kterou žalobkyně obdržela v konkursu vedeném na majetek výstavce); směnka byla vyplněna v souladu s dohodou o vyplňovacím právu. Námitku, podle níž směnku podepsala pod nátlakem, žalovaná nijak neprokázala.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. února 2019, č. j. 12 Cmo 250/2018-121, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud ˗ vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a odkazuje na ustanovení §175 odst. 4 o. s. ř., jakož i na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ˗ dále jen „R 59/2004“) ˗ ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěrům, podle nichž:
1) Žalovaná ke svému tvrzení o nesvobodném podpisu směnky pod nátlakem neoznačila žádné důkazy (a to ani po poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., které jí poskytl odvolací soud).
2) „Nebylo prokázáno“ ani tvrzení žalované o splnění směnkou zajištěného závazku v konkursním řízení vedeném na majetek výstavce.
3) Žalobkyně byla oprávněna „doplnit a uplatnit zajišťovací směnku“.
Konečně odvolací soud nepřihlížel k (odvolacím) námitkám, podle nichž byla žalobkyně oprávněna směnku vyplnit a uplatnit až poté, kdy v rámci konkursního řízení vedeného na majetek výstavce směnky „nebude pohledávka uspokojena“, když tyto námitky vyhodnotil jako opožděné. Přesto zdůraznil, že judikatura (viz R 59/2004) připouští možnost souběžného „vymáhání“ směnečné i směnkou zajištěné pohledávky.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže ˗ se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu ˗ po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít (podle jeho názoru) význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
Srov. např. rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka.
Viz rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
3) Vyplňovací právo (jehož podstata tkví v oprávnění doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem směnky). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva a jeho rozsahu. Při převodu (nebo přechodu) blankosměnky na jinou osobu právo vyplnit blankosměnku přechází na nabyvatele listiny, přičemž obsah vyplňovacího práva se bez dalšího (tj. pouze v důsledku převodu či přechodu blankosměnky na jinou osobu) změnit nemůže. I po převodu (nebo přechodu) blankosměnky na jinou osobu je tak pro vyplnění chybějících údajů nadále určující pouze obsah uzavřené dohody o vyplnění.
K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněný pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněný pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
4) Věřitel směnkou zajištěné pohledávky je oprávněn uplatnit zajištěnou pohledávku i nárok ze zajišťovací směnky v jakémkoliv pořadí, případně i souběžně.
Viz R 59/2004.
5) Plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky; věřiteli se však (ekonomicky vzato) může dostat jen jediné plnění na úhradu jeho pohledávky.
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 3716/2007, a ze dne 26. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 5999/2017.
Přitom v poměrech projednávané věci nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že směnkou zajištěná pohledávka v rozsahu směnečné sumy nezanikla splněním [viz dovoláním nezpochybněný závěr soudů nižších stupňů, podle něhož výše neuhrazené směnkou zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru převyšovala (i s přihlédnutím k plnění poskytnutému žalobkyni v konkursním řízení vedeném na majetek výstavce) směnečnou sumu (1.500.000,- Kč)].
Zjevné je i to, že směnka byla (poměřováno včas uplatněnými námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu) vyplněna v souladu se smlouvou o vyplňovacím právu (rozuměj za stavu, kdy se výstavce dostal do prodlení s plněním závazků ze smlouvy o úvěru).
Konečně Nejvyšší soud dodává, že za stavu, kdy se odvolací soud možností souběžného „vymáhání“ směnečné i směnkou zajištěné pohledávky (věcně) zabýval, je nevýznamný jeho závěr ohledně opožděnosti námitky žalované v tomto směru.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300,- Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu) za vyjádření k dovolání (ze dne 29. července 2019 ˗ č. l. 151).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuální znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu