ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2667.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 2667/2020-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Gemmelem v právní věci žalobce M. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Táboře, Klokotská 103/13, PSČ 390 01, proti žalovanému M. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Černým, advokátem, se sídlem v Praze, Čimická 717/34, PSČ 182 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 14/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2020, č. j. 2 Cmo 281/2019-338, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 14. ledna 2013 se žalobce (M. M.) domáhal, aby označený soud směnečným platebním rozkazem uložil žalovanému (M. B.) zaplatit žalobci částku 12.800.000,- Kč s 6% úrokem od 1. července 2011 do zaplacení.
K žádosti žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. října 2013, č. j. 33 Cm 14/2013-26, přiznal žalobci „osvobození od soudního poplatku za žalobu“ ve výši 639.000,- Kč, s tím, že poplatková povinnost činí 1.000,- Kč.
Směnečným platebním rozkazem ze dne 17. prosince 2013, č. j. 33 Cm 14/2013-28, Krajský soud v Ústí nad Labem uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci směnečný peníz v částce 12.800.000,- Kč s 6% úrokem od 1. července 2011 do zaplacení a na nákladech řízení částku 121.322,40 Kč; dále žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 639.000,- Kč.
Rozsudkem ze dne 3. března 2015, č. j. 33 Cm 14/2013-66, Krajský soud v Ústí nad Labem ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 16. listopadu 2015, č. j. 5 Cmo 262/2015-87, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. března 2015 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V pořadí druhým rozsudkem ze dne 7. listopadu 2017, č. j. 33 Cm 14/2013-114, Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil směnečný platební rozkaz.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání; následným podáním ze dne 6. února 2018 žalobce k výzvě soudu prvního stupně, aby zaplatil soudní poplatek za odvolání, namítl, že mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a současně (z procesní opatrnosti) požádal o osvobození od soudního poplatku za odvolání.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. května 2018, č. j. 33 Cm 14/2013-224, nepřiznal žalovanému osvobození od soudního poplatku za odvolání; Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 22. ledna 2019, č. j. 5 Cmo 256/2018-288, zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. května 2018 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 8. července 2019, č. j. 33 Cm 14/2013-306, Krajský soud v Ústí nad Labem přiznal žalobci částečné osvobození od soudního poplatku za odvolání proti rozsudku ze dne 7. listopadu 2017 ve výši 99 %, s tím, že poplatková povinnost žalobce činí 6.400,- Kč. Toto usnesení nabylo právní moci 17. července 2019.
Následně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. srpna 2019, č. j. 33 Cm 14/2013-309, vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za odvolání proti rozsudku ze dne 7. listopadu 2017 ve výši 6.400,- Kč, a to ve lhůtě do 15 dnů od doručení tohoto usnesení (s uvedením variabilního symbolu 3322001413); současně poučil žalobce o následcích nezaplacení soudního poplatku, jakož i o tom, že se nepřihlíží k zaplacení poplatku po marném uplynutí této lhůty. Usnesení bylo zástupci žalobce JUDr. Jiřímu Císařovi doručeno dne 8. srpna 2019.
Soudní poplatek za odvolání ve výši 6.400,- Kč zaplatila společnost UNIQUE CARGO LOGISTIC s. r. o. (s uvedením shora zmíněného variabilního symbolu) dne 3. září 2019 (viz č. l. 315). Se stejným variabilním symbolem částku 6.400,- Kč zaplatil dne 9. září 2019 též zástupce žalobce (viz č. l. 318).
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. září 2019, č. j. 33 Cm 14/2013-316, odvolací řízení zastavil podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 20. března 2020, č. j. 2 Cmo 281/2019-338, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. září 2019.
Odvolací soud (mimo jiné) zdůraznil, že poplatková povinnost žalobce za odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. listopadu 2017 se řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. září 2017. Za stavu, kdy soudní poplatek byl zaplacen až po uplynutí lhůty určené k jeho zaplacení usnesením soudu prvního stupně (ze dne 6. srpna 2019), nemohl soud prvního stupně k opožděné platbě soudního poplatku přihlédnout a odvolací řízení po právu zastavil.
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu (ze dne 20. března 2020), které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §243f odst. 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu − §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 a ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15).
Srov. dále též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Přitom již v R 4/2014 Nejvyšší soud ozřejmil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř.
Viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. února 2018, sp. zn. II. ÚS 455/18.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu