ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.3029.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 3029/2018-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Dakarai s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Tiskařská 257/10, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 06196624, proti žalovanému J. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, PSČ 460 01, o zaplacení částky 439 171 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 Cm 2/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2018, č. j. 13 Cmo 34/2017-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. srpna 2017, č. j. 57 Cm 2/2016-158, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci uložil žalovanému J. D. zaplatit původnímu žalobci DEKTRADE a. s. částku 439 171 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení za dobu od 29. června 2016 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – cituje §98 a §99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – konstatoval, že dlužník má zákonnou povinnost podat insolvenční návrh, dozví-li se, že je v úpadku. Odpovědnost osob dle §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, a to s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit za podmínek §99 odst. 3 insolvenčního zákona. Důkazní břemeno o tom, že věřiteli (žalobci) vzniklá škoda dle §99 odst. 2 insolvenčního zákona není v příčinné souvislosti s prokázaným porušením povinnosti dle §98 insolvenčního zákona, je na osobě povinné podat insolvenční návrh (na žalovaném).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že dlužník byl v úpadku (nejpozději) 2. června 2014 a žalovaný měl s ohledem na úpadkovou situaci dlužníka povinnost podat insolvenční návrh již tento den.
Žalovaný tak je osobou, která v rozporu s §98 insolvenčního zákona nepodala insolvenční návrh, a proto odpovídá žalobci za škodu, která spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené žalobcem k uspokojení a částkou, kterou žalobce v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.
Odvolací soud dále uvedl, že žalovaný v řízení neprokázal, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, ani to, že by svou povinnost podat včas insolvenční návrh za dlužníka nesplnil vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na jeho vůli (tj. skutečnostem objektivně existujícím) a které nemohl odvrátit přes veškeré úsilí, které lze na něm požadovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout, neboť podle jeho názoru je napadené rozhodnutí v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (5. dubna 2018) je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
V průběhu dovolacího řízení původní žalobce DEKTRADE a. s. zanikl a jeho právním nástupcem se stala společnost Dakarai s. r. o. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 22. dubna 2020, č. j. 29 Cdo 3029/2018-203, rozhodl, že v dovolacím řízení bude namísto původního žalobce pokračováno se společností Dakarai s. r. o. a na tomto základě s ní dále jednal jako s žalobcem.
K dovolání proti nákladovým výrokům.
Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení v bodě II. výroku, a druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
K dovolání proti části prvního výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl i ve zbylé části podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání argumentem, že jde o věc dovolacím soudem (v posouzení otázek spojených s výkladem §98 a §99 insolvenčního zákona) „neřešenou“. Tak tomu ale zjevně není (ani v době podání dovolání nebylo), neboť dovolací soud se otázkami spojenými s výkladem §98 a §99 insolvenčního zákona ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval.
Srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, uveřejněný pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2020, pod číslem 28, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017(ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. července 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/19) a (k použitelnosti zákonných domněnek dlužníkova úpadku i v poměrech této věci) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S výše označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu je napadené rozhodnutí v souladu.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že žalobce není (nebyl) zatížen důkazním břemenem ohledně prokázání, že v případě včasného podání insolvenčního návrhu by mu žádná škoda nevznikla. Naopak, důkazní břemeno v tomto směru tížilo dovolatele (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4180/2016).
Jedním z hlavních argumentů dovolatele je uzavření dohody o splátkách s jedním z dlužníků (společností SKD Průmstav - stavby a. s., dále jen „společnost S“) pozdějšího insolvenčního dlužníka společnosti E., jejímž byl dovolatel jednatelem, přičemž očekávané plnění z ní dovolatel považuje za důvod, proč by měl být zproštěn odpovědnosti za škodu žalobci dle §99 odst. 3 insolvenčního zákona. Taková námitka však zjevně neobstojí.
Kdyby snad dovolatel chtěl namítat, že nejpozději k 2. červnu 2014 nebyl pozdější insolvenční dlužník v úpadku, tak bez ohledu na to, že dovolatel sám v dovolání připouští, že dlužník v úpadku byl (viz argumentace k „druhotné platební neschopnosti“ na str. 3), navíc nijak netvrdí (natož aby prokazoval), že by tuto pohledávku za společností S byl pozdější insolvenční dlužník schopen využít na úhradu pohledávek všech věřitelů, vůči nimž měl pohledávky více jak 3 měsíce po lhůtě splatnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Kromě toho ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že dle sjednaného splátkového kalendáře měla společnost S platit splátky týdně ve výši 200 000 Kč, přičemž zjevně uhradila pouze o něco málo více než jednu splátku (což plyne z toho, že původní dluh činil 3 875 855,37 Kč a výše dlužníkem přihlášené pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti S činila 3 653 528 Kč, rozdíl tak představuje částka 222 327,37 Kč). Takže s ohledem na výše pohledávek věřitelů (jejichž pohledávky považovaly soudy nižších stupňů za osvědčené pro účely posouzení úpadku), např. byť jen pohledávku společnosti Energo Electric s. r. o., jež byla ve výši 943 278 Kč se splatností 28. prosince 2013, nemohla ani tato obrana zpochybnit závěr, že nejpozději dne 2. června 2014 již byl pozdější insolvenční dlužník v úpadku. Jediná uhrazená splátka společnosti S dlužníku totiž nemohla postačit ani na úhradu části pohledávek jediného věřitele, natož více z nich.
K tomu lze dále uvést, že odůvodňoval-li dovolatel „vyčkávání“ s podáním insolvenčního návrhu uzavřením dohody se společností S, neboť očekával zlepšení finanční situace dlužníka až tak, že by dohoda zvrátila stav úpadku, pak ani tato argumentace na základě zjištěného skutkového stavu nemůže obstát. Mezi uzavřením dohody o splátkách (11. dubnem 2014) a dnem, kdy žalobce dodal dlužníku první zboží, za nějž nedostal zaplaceno (3. červnem 2014), mělo být již uhrazeno 8 splátek v celkové výši 1 600 000 Kč, jak plyne z předmětné dohody (uhrazena byla nejspíše jen jediná) a již v této době měl dovolatel vědět, že pohledávka za společností S je opravdu nedobytná, příp. velmi těžko dobytná. Z důvodu druhotné platební neschopnosti způsobené nehrazením pohledávky ze strany společnosti S na základě předmětné dohody lze připustit, že jde o skutečnost, která nastala nezávisle na vůli dovolatele. Současně však dovolatel zjevně nevynaložil veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat (viz §99 odst. 3 insolvenčního zákona), neboť za ně nelze považovat pouhé vyčkávání na úhradu pohledávky od smluvního partnera (ještě k tomu po minimálně 7 nezaplacených splátkách).
Jestliže by tedy dovolatel podal nejpozději 2. června 2014 insolvenční návrh, což měl učinit dle §98 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, žalobci by škoda nevznikla, neboť by jeho pohledávky nevznikly (dlužníku by zboží nedodal).
Dále dovolatel argumentuje, že se odvolací soud nezabýval tím, že může být odlišný okamžik úpadku dlužníka a momentu, kdy se povinná osoba dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o úpadku osoby dle §98 odst. 1 insolvenčního zákona. Tato otázka taktéž nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nijak nereflektuje skutková zjištění soudů nižších stupňů.
Bylo zjištěno, že dovolatel věděl o finančních problémech již od května 2014 (tomu nasvědčovala i zjištěná opatření ohledně zásahů vůči počtu zaměstnanců a vyplácení jejich mezd včetně povinných odvodů státu, stejně jako skutečnost, že žalovaný začal „dotovat“ činnost dlužníka ze svých prostředků), tedy musel i vědět o splatných závazcích řady věřitelů včetně doby jejich splatnosti. Rozhodně tak dne 2. června 2014 musel vědět nebo se při náležité pečlivosti musel dozvědět, že pozdější insolvenční dlužník je již v úpadku.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto , k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (ze dne 18. července 2018), které nebylo sepsáno advokátem (žalovaný nebyl v dovolacím řízení zastoupen), přičemž žalobce nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 30. 4. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu