ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.4246.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 4246/2018-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně J. H. , narozené XY, bytem XY, proti žalovanému J. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Janíkem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Pivovarská 15, PSČ 261 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 464/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2018, č. j. 2 Cmo 53/2018-300, ve znění usnesení ze dne 7. srpna 2018, č. j. 2 Cmo 53/2018-308, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. srpna 2017, č. j. 49 Cm 464/2012-228, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 23. října 2012, č. j. 49 Cm 464/2012-16, jímž původně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 2.000.000 Kč s 6% úrokem od 1. července 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 6.666 Kč a náhradu nákladů řízení, (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
[2] Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyni nesvědčí právo na plnění ze směnky, jejíhož zaplacení se v daném řízení domáhá (jde o směnku vlastní, jež měla být dle tvrzení žalobkyně vystavena žalovaným dne 19. května 2006, znějící na směnečný peníz 2.000.000 Kč, splatnou 30. června 2012 – dále jen „sporná směnka“). Přitom zejména uzavřel, že:
1/ Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. března 2016, č. j. 4 T 128/2015-496, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. října 2016, č. j. 3 To 397/2016-535, byla žalobkyně uznána vinnou, že padělala platební prostředek (spornou směnku) v úmyslu jej použít jako pravý, čímž spáchala zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, alinea prvá, ve spojení s §238 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, za což jí byl (mimo jiné) uložen trest propadnutí věci (sporné směnky), jakožto věci, které bylo užito ke spáchání trestného činu. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí je pravomocné (dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 3 Tdo 444/2017), stala se sporná směnka vlastnictvím státu a žalobkyně již nadále není aktivně věcně legitimována k vymáhání uplatněné pohledávky.
2/ V projednávané věci je navíc soud vázán výrokem označených rozsudků o vině a trestu, z nichž plyne, že žalobkyně blíže nezjištěným způsobem neoprávněně bez vědomí a souhlasu žalovaného, který trpí praktickou slepotou, zfalšovala, popřípadě neoprávněně zneužila jeho pravý podpis a takto vyhotovila spornou směnku. Tyto skutečnosti ostatně vyplývají rovněž ze soudem prvního stupně provedeného dokazování.
[3] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ve shodě s ním také uzavřel, že žalovaný není ze sporné směnky zavázán. V této souvislosti především zdůraznil, že i kdyby žalovaný spornou směnku skutečně podepsal, jak tvrdila žalobkyně, muselo by se tak stát v souladu s čl. III. §2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, ve formě úředního zápisu, neboť žalovaný trpí nevyléčitelnou chorobou, jejímž důsledkem je praktická slepota.
[5] Za správné měl rovněž úvahy soudu prvního stupně o vázanosti odsuzujícím rozhodnutím vydaným v trestní věci žalobkyně vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 128/2015. Rozsah vázanosti je totiž dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Jelikož v trestním řízení byla zkoumána shodná listina, učinil soud prvního stupně (ve spojení s výsledky provedeného dokazování) správný závěr, že žalovaný spornou směnku nepodepsal, popřípadě podepsal listinu, kterou žalobkyně následně zneužila k doplnění textu směnky.
[6] Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
[7] Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (a na němž založil své závěry rovněž soud prvního stupně), podle něhož v projednávané věci byly soudy při posuzování důvodnosti námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu vázány rozhodnutím vydaným v trestní věci žalobkyně (vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 128/2015), v obecné poloze odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
[8] Z ní se podává, že je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek o spáchání trestného činu, je soud vázán výrokem, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (srov. §135 odst. 1 o. s. ř.), nikoli však již odůvodněním daného rozsudku. Z výroku o vině je nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním obviněného. Rozsah vázanosti trestním rozsudkem je pak dán mírou, v níž jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku [srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005 (uveřejněného pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 (uveřejněného pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 1877/2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sp. zn. 25 Cdo 3333/2019, jakož i judikaturu v těchto rozhodnutích dále označenou].
[9] V situaci, kdy žalobkyně uplatnila práva ze směnky, za jejíž padělání (ať již provedené tím, že zfalšovala podpis žalovaného, nebo zneužila pravý podpis žalovaného k neoprávněnému vytvoření směnečné listiny) byla shledána vinnou ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, alinea prvá, ve spojení s §238 trestního zákoníku, soudy nižších stupňů zjevně nijak nepochybily, jestliže v souladu s ustanovením §135 odst. 1 o. s. ř. dovodily, že jsou vázány závěry o jednání pachatele (žalobkyně), jímž byla naplněna skutková podstata trestného činu, obsaženými ve výroku o vině trestního rozsudku.
[10] Jakkoli by již výše uvedená argumentace postačovala k přijetí závěru o nepřípustnosti dovolání žalobkyně [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou)], lze pro úplnost doplnit, že ostatními námitkami (podle nichž se odvolací soud nezabýval namítanými procesními pochybeními soudu prvního stupně, akceptoval nesprávný způsob hodnocení soudem prvního stupně provedených důkazů a neprovedl dovolatelkou navržené důkazy) dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením §237 o. s. ř.
[11] K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., jež se nepochybně uplatní i v řízení, ve kterém žalobce uplatňuje pohledávky ze směnky) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
[12] Poukaz dovolatelky na závěry formulované v označené judikatuře Ústavního soudu pak shledává Nejvyšší soud vzhledem k poměrům projednávané věci (zejména se zřetelem k výsledku trestního řízení) zcela nepřípadným. Představa dovolatelky, že soud bude v občanskoprávním řízení ignorovat odsuzující trestní rozsudek a přizná dovolatelce plnění ze směnky, za jejíž padělání byla shledána vinnou ze spáchání trestného činu, je zjevně nepřijatelná.
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu