ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.4648.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 4648/2018-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Heleny Horové, LL.M. , advokátky, se sídlem v Praze 4, V luhu 754/18, PSČ 140 00, jako správkyně konkursní podstaty úpadce M. D., narozeného XY, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ M. C. , narozenému XY, bytem v XY, 2/ H. C. , narozené XY, bytem v XY, 3/ V. H. , narozené XY, bytem v XY, 4/ M. H. , narozenému XY, bytem v XY, 5/ Z. H. , narozené XY, bytem v XY, 6/ J. K. , narozené XY, bytem v XY, 7/ J. L. , narozenému XY, bytem v XY, 8/ J. L. , narozenému XY, bytem v XY, 9/ A. M. , narozené XY, bytem v XY, 10/ A. N. , narozenému XY, bytem v XY, 11/ J. N. , narozenému XY, bytem v XY, 12/ P. N. , narozenému XY, bytem v XY, 13/ P. P. , narozenému XY, bytem v XY, 14/ A. P. , narozené XY, bytem v XY, 15/ H. S. , narozené XY, bytem v XY, 16/ O. Š. , narozené XY, bytem v XY, 17/ V. V. , narozenému XY, bytem v XY, 18/ A. V. , narozené XY, bytem v XY, 19/ T. V. , narozenému XY, bytem v XY, 20/ M. V. , narozené XY, bytem v XY, 21/ J. V. , narozenému XY, bytem v XY, 22/ J. Z. , narozenému XY, bytem v XY, 23/ D. Z. , narozené XY, bytem v XY, 24/ M. K. , narozené XY, bytem v XY, žalovaní 1/, 3/, 9/, 11/, 13/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 22/, 23/ a 24/ zastoupeni JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, PSČ 400 01, žalovaní 2/, 4/, 5/, 6/, 7/, 8/, 10/, 12/, 16/ a 21/ zastoupeni JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, PSČ 400 01, žalovaná 14/ zastoupena Mgr. Andreou Málkovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6, PSČ 400 01, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 406/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. října 2018, č. j. 9 Co 249/2017-243, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1/, 3/, 9/, 11/, 13/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 22/, 23/ a 24/ na náhradě nákladů dovolacího řízení každému částku 3 028,72 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 14/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2/, 4/, 5/, 6/, 7/, 8/, 10/, 12/, 16/ a 21/ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 17. února 2017, č. j. 12 C 406/2014-188, Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Ing. Helena Horová, LL.M., jako správkyně konkursní podstaty úpadce M. D.) domáhala vůči žalovaným určení, že úpadce je výlučným vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitosti“) [bod I. výroku] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. až XXV. výroku).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý až pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a „protože existují důvody, proč by měl dovolací soud právní otázku v této věci posoudit jinak, než v případech, o kterých dosud rozhodoval“. Dovolatelka tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby sám ve věci rozhodl a vyhověl žalobě v plném rozsahu.
Konkrétně má dovolatelka za to, že se v projednávané věci neuplatní judikatorní závěry Nejvyššího soudu (dle rozsudků ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2002, pod číslem 143, ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 34/2003, a ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 3047/2012) o tom, že správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení, že vlastnická práva k nemovitostem náleží úpadci. Podle dovolatelky totiž jde o případ „diametrálně skutkově odlišný“. Současně má za to, že odvolacím soudem prosazovaný výklad, podle něhož má dovolatelka jako správkyně konkursní podstaty nemovitosti opakovaně sepsat do konkursní podstaty, je v rozporu se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v nálezu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04, uveřejněném pod číslem 58/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Specifika daného případu shledává v absolutně neplatném zpeněžení sporných nemovitostí v minulosti, v jejich opětovném soupisu a ve skutečnosti, že jí bylo konkursním soudem uloženo podat určovací žaloby. Poukazuje i na to, že odvolací soud již její názor ohledně naléhavého právního zájmu na požadovaném určení potvrdil v jiných řízeních. Konečně namítá, že v případě opětovného soupisu by se konkursní soud stal „soudcem ve vlastní věci“.
Žalovaný 11/ ve vyjádření ze dne 5. prosince 2018 a žalovaní 1/, 3/, 9/, 13/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 22/, 23/ a 24/ ve vyjádření ze dne 28. listopadu 2018 shodně navrhují dovolání odmítnout, neboť mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu
Rovněž žalovaná 14/ ve vyjádření ze dne 7. prosince 2018 navrhuje dovolání odmítnout, neboť má za to, že není od počátku ve věci pasivně legitimována a zároveň se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů o absenci naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. část první, článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání proti nákladovým výrokům.
Dovolání proti prvnímu výroku v části, jíž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a proti druhému, třetímu, čtvrtému a pátému výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, je podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
K dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., i ve zbytku odmítl, a to podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (na níž nemá důvodu ničeho měnit ani v poměrech projednávané věci), podle které správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k nemovitosti. Má-li správce za to, že úpadce je vlastníkem nemovitosti, sepíše ji do soupisu konkursní podstaty.
K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209, sp. zn. 29 Odo 34/2003, ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3655/2010, sp. zn. 30 Cdo 3047/2012, ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 24. října 2019, sp. zn. 29 Cdo 101/2018. Viz již i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2000, sp. zn. 20 Co 334/2000, uveřejněné pod číslem 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud stejně jako v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 101/2018 (na který v podrobnostech odkazuje, neboť byl vydán ve skutkově obdobné věci týkající se téže dovolatelky a téhož úpadce) neshledává skutkové poměry projednávané věci natolik specifickými, aby výjimečně odůvodňovaly přijetí závěru o existenci naléhavého právního zájmu dovolatelky na určení, že úpadce je vlastníkem sporných nemovitostí.
K námitce rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 220/04, lze jen poznamenat, že v tomto rozhodnutí Ústavní soud neřešil otázku naléhavého právního zájmu a nadto pouze zvažoval „spornost“ oprávnění správce konkursní podstaty opětovně sepsat (dříve zpeněžený) majetek s přihlédnutím k tamním skutkovým poměrům a v jiných souvislostech.
Pro úplnost lze dodat, že možné pochyby o tom, zda v případě vedení excindačního sporu by příslušný soudce nebyl podjatý, což je patrně smyslem námitky dovolatelky, podle níž by se „konkursní soud stal soudcem ve své vlastní věci“, jsou – jak výstižně poznamenal již odvolací soud – řešitelné cestou rozvrhu práce či prostřednictvím procesní úpravy pamatující na případy vyloučení konkrétního soudce z projednání a rozhodnutí věci (§14 a násl. o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu k žalovaným 1/, 3/, 9/, 11/, 13/, 14/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 22/, 23/ a 24/ je odůvodněn §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalovaných 1/, 3/, 9/, 13/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 22/, 23/ a 24/ ze dne 28. listopadu 2018, obsahově shodné vyjádření k dovolání žalovaného 11/ ze dne 5. prosince 2018 a vyjádření k dovolání žalované 14/ ze dne 7. prosince 2018) dle §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby započat. Za tarifní hodnotu se v rozhodované věci považuje částka 50 000 Kč dle §9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu. Tomu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč dle §7 bodu 5. advokátního tarifu, a v případě žalovaných zastoupených společně jedním advokátem, kdy je tato odměna snížená o 20 % dle §12 odst. 4 advokátního tarifu, pak odměna ve výši 2 480 Kč. Dále náklady žalovaných sestávají z náhrady hotových výdajů advokáta ve smyslu §13 odst. 4 advokátního tarifu a rovněž z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty dle §137 odst. 3 o. s. ř. U žalovaných zastoupených stejným zástupcem náleží vždy toliko jediná náhrada paušálních výdajů za jeden společný úkon (dělená v poměru podle počtu takto zastoupených osob; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014). U žalovaných 1/, 3/, 9/, 11/, 13/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 22/, 23/ a 24/ jde celkem o částku 3 028,72 Kč pro každého z nich a u žalované 14/ o částku 4 114 Kč. Ve vztahu k ostatním žalovaným je výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn skutečností, že jim žádné náklady v průběhu dovolacího řízení dle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 1. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu