ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.875.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 875/2019-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce DEREO, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, Plzeňská 2561/164, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25 63 05 63, proti žalovanému P. Ch. , narozenému XY, bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 340/99, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2005, č. j. 5 Cmo 354/2004-249, takto:
I. Dovolání žalobce a žalovaného se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 4. října 1999, č. j. Sm 615/99-8, uložil žalovanému (P. Ch.), aby zaplatil žalobci (DEREO, spol. s r. o.) částku 135.000,- Kč s 6% úrokem od 5. března 1999 do zaplacení, odměnu ve výši 450,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 14.428,- Kč.
Směnečný platební rozkaz soud prvního stupně vydal na základě směnky vystavené žalovaným v Praze dne 23. ledna 1999 na částku 135.000,- Kč, splatnou 18. února 1999, ve prospěch remitenta (T. H.), s místem placení Praha a doložkou bez protestu (dále jen „sporná směnka“), kterou remitent převedl rubopisem (datovaným 16. července 1999) na žalobce.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný, podáním ze dne 11. října 1999 (č. l. 10 až 12), námitky blíže rozvedené pod body 1. až 21. zmíněného podání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2003, č. j. 50 Cm 340/99-142, (mimo jiné) ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti v rozsahu částky 100.000,- Kč s 6% úrokem od 5. března 1999 do zaplacení, odměny ve výši 333,30 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 6.925,50 Kč (výrok II.); v „přesahujícím rozsahu“ směnečný platební rozkaz zrušil (výrok III.) a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů námitkového řízení částku 13.932,- Kč (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 3. března 2005, č. j. 5 Cmo 354/2004-249, (mimo jiné) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (druhý výrok) a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 11.952,- Kč (třetí výrok).
Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první rozsudek ze dne 1. února 2000, č. j. 50 Cm 340/99-29, jímž Krajský obchodní soud v Praze ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. března 2003, č. j. 5 Cmo 457/2002-101.
Odvolací soud neshledal žádnou z (žalovaným včas uplatněných) námitek způsobilou zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu v rozsahu, v němž soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (tj. ohledně částky 100.000,- Kč, rovnající se směnkou zajištěné pohledávce z titulu půjčky poskytnuté remitentem žalovanému); věcně správným shledal rovněž rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl směnečný platební rozkaz zčásti zrušen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (v rozsahu potvrzujícího výroku o částečném zrušení směnečného platebního rozkazu) i žalovaný (v rozsahu potvrzujícího výroku, jímž byl směnečný platební rozkaz v části ponechán v platnosti, a výroků o nákladech řízení).
V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. dubna 2007, č. j. 99 K 20/2000-768, prohlásil na majetek žalovaného konkurs; podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), bylo řízení v této věci přerušeno. Usnesením ze dne 30. srpna 2018, č. j. 99 K 20/2000-1816, které nabylo právní moci dne 5. prosince 2018, Městský soud v Praze zrušil konkurs na majetek žalovaného po splnění rozvrhového usnesení; zrušením konkursu zanikly (mimo jiné) účinky prohlášení konkursu podle shora označeného ustanovení (§45 odst. 1 ZKV).
Vzhledem k datu vydání (dovoláním napadeného) rozhodnutí odvolacího soudu je pro dovolací řízení rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. března 2005 (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalobce.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Spor o zaplacení směnky je (z procesního hlediska) ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. p) o. s. ř. obchodní věcí; přípustnost dovolání žalobce tak vylučuje ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 1334/2006, a ze dne 26. září 2006, sp. zn. 29 Odo 735/2006.
K dovolání žalovaného.
V části, ve které dovolání žalovaného směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, když přípustnost dovolání v tomto směru nezakládá žádné z ustanovení §237 až 239 o. s. ř., upravujících přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž odvolací soud ponechal (zčásti) v platnosti směnečný platební rozkaz, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08) a při respektování omezení plynoucích z ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř. (koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledává, když je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže ˗ se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu ˗ po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít ˗ podle jeho názoru ˗ význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).
Srov. např. rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, a usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněných pod čísly 101/2009 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2) Právní následky předložení směnky k placení vůči přímému směnečnému dlužníku nastávají i doručením směnečného platebního rozkazu se stejnopisem směnečné žaloby tomuto dlužníku. Jestliže ani poté směnečný dlužník směnku nezaplatil, nemůže s úspěchem namítat, že majiteli směnky nevzniklo právo na 6% úroky ode dne splatnosti a na směnečnou odměnu.
Srov. např. důvody rozsudku ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2002, pod číslem 37, a rozsudku ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4087/2016, jakož i důvody rozsudku ze dne 27. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 919/2019.
3) Namítat materiální vadu podpisu (tedy i vadu spočívající v tom, že jménem indosanta podepsala směnku osoba, která k tomu nebyla oprávněna) může pouze ten, za koho byl podpis učiněn. Dlužníku ze směnky náleží ve smyslu čl. I. §16 odst. 1 a §40 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), pouze prověřit, zda je na směnce vyznačena nepřetržitá řada indosamentů.
Srov. např. rozsudek ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 459/2005, rozsudek ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2013, pod číslem 140.
4) Plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky; věřiteli se však (ekonomicky vzato) může dostat jen jediné plnění na úhradu jeho pohledávky.
Srov. rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudků ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 3716/2007 a ze dne 25. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 2564/2011.
V intencích shora citované judikatury jsou námitky vztahující se k směnkou zajištěné pohledávce (tj. kauzální námitky, týkající se existence a výše kauzální pohledávky, jakož i jejího převodu, včetně výhrady „tísně a nápadně nevýhodných podmínek“, porušení dobrých mravů, „nátlaku“ věřitele, „lichvářských úroků“ a „nezapočtení“ pohledávek), námitky „neoprávněné držby směnky“ a „vyhýbání se plnění zákonných, účetních či směnečných náležitostí“, včetně námitky neplatnosti směnky (respektive „směnečného prohlášení“) zjevně neurčité (a neodůvodněné).
Námitky vztahující se k nepředložení směnky k placení (a s tím související výhrady ohledně zmeškání lhůty k předložení směnky k placení a protestu, včetně zániku postižních práv ze směnky), jakož i k převodu směnky, zjevně opomíjejí shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu.
K evidentní nedůvodnosti námitky promlčení směnečného nároku (směnka byla splatná dne 18. února 1999 a žaloba ve věci byla podána dne 22. července 1999) viz ustanovení čl. I. §70 a §77 odst. 1 směnečného zákona.
Konečně Nejvyšší soud nemá rozhodnutí odvolacího soudu ani za nepřezkoumatelné (srov. v následné judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K možnosti odvolacího soudu omezit se v odůvodnění svého rozhodnutí na pouhé přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, včetně poukazu na usnesení ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání obou účastníků Nejvyšší soud odmítl a vyjma nákladů spojených s podáním dovolání podle obsahu spisu žádnému z účastníků další náklady dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu