ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.104.2018.1
KSCB 28 INS 11674/2013
42 ICm 3666/2015
sp. zn. 29 ICdo 104/2018-270
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce JIVA TRADE s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Horní Lán 1200/15, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 25891359, zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, proti žalované Mgr. Zuzaně Orbesové , se sídlem v Olomouci, Železniční 469/4, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyni dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s., zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 3666/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka JIP – Papírny Větřní, a. s. , se sídlem ve Větřní, Papírenská 2, PSČ 382 11, identifikační číslo osoby 45022526, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 11674/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2018, č. j. 42 ICm 3666/2015, 103 VSPH 58/2017-250 (KSCB 28 INS 11674/2013), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2018, č. j. 42 ICm 3666/2015, 103 VSPH 58/2017-250 (KSCB 28 INS 11674/2013), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. září 2016, č. j. 42 ICm 3666/2015-207, ve znění usnesení ze dne 8. prosince 2016, č. j. 42 ICm 3666/2015-230, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
- určil, že pohledávky P250-2 ve výši 22 930 860,90 Kč přihlášené společností JIVA TRADE s. r. o. (žalobce) do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSCB 28 INS 11674/2013 jsou po právu (bod I. výroku),
- zamítl pro předčasnost žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho dílčí pohledávky P250-2 ve výši 328 583 Kč (vyúčtované fakturou č. 1300011), ve výši 122 603,08 Kč (vyúčtované fakturou č. 1300013), ve výši 236 585,62 Kč (vyúčtované fakturou č. 1300032) byly do insolvenčního řízení přihlášeny po právu (bod II. výroku),
- zastavil řízení co do částky 992,88 Kč s příslušenstvím ve výši 36,50 Kč u pohledávky P250-2 (bod III. výroku),
- určil, že pohledávka P250-3 ve výši 1 368 887,50 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka je po právu (bod IV. výroku),
- zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho dílčí pohledávky P250-3 ve výši 1 368 886,66 Kč byly do insolvenčního řízení přihlášeny po právu (bod V. výroku),
- zastavil řízení co do částky 33 142 Kč u pohledávky P250-3 (bod VI. výroku),
- určil, že pohledávky P250-4 ve výši 1 219 951 Kč přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení jsou po právu (bod VII. výroku),
- zastavil řízení co do částky 13 148,10 Kč u pohledávky P250-4 (bod VIII. výroku),
- určil, že pohledávka P250-5 ve výši 1 307 237,12 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení je po právu (bod IX. výroku),
- zamítl žalobu na určení, že pohledávky P250-2,3,4,5 jsou v insolvenčním řízení zajištěny v tomto výroku blíže určenými zajišťovacími právy (bod X. výroku), a
- rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod XI. výroku).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 6. června 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-A-18, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužníka JIP – Papírny Větřní, a. s. a insolvenčním správcem jmenoval Mgr. Ing. Ivo Halu (dále jen „I. H.“). Usnesením ze dne 17. října 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-45, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
2/ Přihláškou pohledávky ze dne 29. července 2013, doplněnou podáním ze dne 26. září 2013 a podáním ze dne 20. května 2014, přihlásil žalobce své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka.
3/ V rámci této přihlášky žalobce uplatil pohledávky (P250-1), které nejsou předmětem tohoto řízení.
4/ Dále žalobce uplatnil pohledávky v celkové výši 23 619 661,98 Kč (P250-2), přičemž mělo jít o pohledávky:
a/ Z titulu neuhrazené kupní ceny za sběrový papír dodaný žalobcem dlužníku, kdy smlouvy byly uzavírány „v režimu“ smlouvy o konsignačním skladu uzavřené dne 25. května 2011 (dále jen „konsignační smlouva“). Přihláška obsahovala čísla jednotlivých faktur, kterými byla kupní cena za jednotlivé dodávky sběrového papíru vyúčtována (dále též jen „pohledávka 2a“).
b/ Z titulu náhrady škody za ztrátu věcí. V souladu s rámcovou smlouvou o obchodní spolupráci ze dne 24. června 2011 uzavřenou mezi žalobcem a dlužníkem (dále jen „rámcová smlouva“) dodával žalobce dlužníku celulózu za účelem zpracování na hotové výrobky pro žalobce. Vlastnické právo k celulóze měl i po jejím dodání dlužníku žalobce. Žalobce dodal dlužníku celulózu, která nebyla zpracována na hotové výrobky pro žalobce, ale bylo s ní naloženo neznámým způsobem. Dodané zboží vyfakturoval žalobce dlužníku fakturami č. 1120123 a 1120125, kdy tato cena představuje výši přihlašované škody (dále též jen „pohledávka 2b“).
c/ Vyúčtované fakturami č. 1300011 na částku 328 583 Kč, č. 1300013 na částku 122 603,08 Kč a č. 1300032 na částku 236 585,62 Kč, které měly představovat odměnu za dodanou celulózu v měsíci lednu, únoru a březnu 2013, sjednanou ve výši 10 EUR za každou dodanou tunu, kdy odměna byla „v podstatě“ smluvní obchodní přirážkou, jež byla hrazena i v předchozích měsících (dále též jen „pohledávka 2c“).
5/ Žalobce rovněž uplatnil pohledávku v celkové výši 2 770 916,16 Kč (P250-3) jako náhradu škody za ztrátu věcí. Uvedl, že podle rámcové smlouvy dodával dlužníku celulózu za účelem zpracování na hotové výrobky pro žalobce. Vlastnické právo k celulóze měl až do jejího zpracování na hotové výrobky žalobce. V měsících lednu, únoru a březnu 2013 dodal žalobce dlužníku celulózu v množství odpovídajícím ceně 1 179 941,67 EUR, z níž byla na výrobky žalobce zpracována celulóza pouze v množství odpovídající ceně 1 091 524,18 EUR. Cena ztracené celulózy tak činí 88 417,50 EUR, což s připočtení daně z přidané hodnoty činí částku 106 985,18 EUR (dále též jen „pohledávka 3“).
6/ Žalobce dále uplatnil pohledávku v celkové výši 1 233 099,10 Kč (P250-4) jako náhradu škody za ztrátu věcí. Nárok žalobce odůvodnil tak, že v souladu s rámcovou smlouvou mu dlužník dodával hotové výrobky z papíru. Žalobce za dodané zboží dlužníku zaplatil (částky 51 472,14 EUR a 3 264,88 GBP), zboží však neodebral - bylo uskladněno v souladu s rámcovou smlouvou ve skladech dlužníka, kdy dlužník nesl nebezpečí škody na věci. Zboží nebylo žalobcem odebráno, přesto se již ve skladu nenachází (dále též jen „pohledávka 4“).
7/ Žalobce konečně uplatnil i pohledávky v celkové výši 2 526 970,68 Kč (P250-5) jako náhradu škody za ztrátu věcí. Uvedl, že v souladu s rámcovou smlouvou dodával dlužníku celulózu za účelem zpracování na hotové výrobky pro žalobce. I po dodání dlužníku měl vlastnické právo k celulóze žalobce. V roce 2012 dodal žalobce dlužníku celulózu, která nebyla zpracována na hotové výrobky pro žalobce, ale bylo s ní naloženo neznámým způsobem. Dodané zboží vyfakturoval žalobce dlužníku fakturou č. 1120141. Vyúčtovaná částka představuje výši přihlašované škody (dále též jen „pohledávka 5“).
8/ Všechny výše uvedené pohledávky byly přihlášeny jako zajištěné, a to:
a/ papírenským strojem č. 4, který byl v přihlášce přesně specifikován a je umístěn v areálu dlužníka,
b/ pohledávkami dlužníka vůči správci daně (Specializovanému finančnímu úřadu) „z titulu nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty“,
c/ zásobami rozpracovaných výrobků uložených ve skladu dlužníka.
9/ Na přezkumném jednání konaném dne 23. května 2014 I. H. všechny pohledávky žalobce popřel co do pravosti, výše a pořadí.
10/ Usnesením ze dne 22. září 2016, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-230, insolvenční soud odvolal z funkce insolvenčního správce I. H. a novým insolvenčním správcem ustanovil Ing. Tomáše Pachmana (dále jen „T. P.“).
Na tomto základě insolvenční soud nejdříve uvedl, že žalovaný popřel pohledávku pouze co do pravosti a pořadí, když jím provedené popření co do výše nemá žádného skutkového základu a obchází smysl a účel ustanovení týkajícího se popření výše pohledávky.
Cituje §373 a §409 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a odkazuje na skutková zjištění, jež učinil z přihlášky pohledávky, z protokolu o přezkumném jednání, z konsignační smlouvy a z rámcové smlouvy, jakož i z listin připojených v přihlášce a listin doložených žalobcem v průběhu incidenčního sporu, k jednotlivým přihlášeným pohledávkám insolvenční soud uvedl:
K pohledávce 2a:
Mezi žalobcem a dlužníkem byly konkludentně uzavírány jednotlivé kupní smlouvy, bylo prokázáno dodání předmětného sběrového papíru dlužníku i dohoda o ceně tohoto papíru. Konsignační smlouva sloužila k dohodě některých podmínek obchodní spolupráce mezi stranami a není tak samostatným právním titulem uvedených pohledávek. Jednotlivé kupní ceny byly dlužníku vyúčtovány souhrnně 28 fakturami, které žalobce uvedl v přihlášce pohledávky. Kupní cena nebyla zaplacena, proto je pohledávka co do pravosti po právu (část bodu I. výroku).
K pohledávce 3:
Mezi stranami bylo nesporné, že v období ledna až března 2013 spotřeboval dlužník o 84 tun celulózy více, než k čemu byl oprávněn podle dohody s žalobcem, a způsobil tak žalobci škodu, jež odpovídá částce 1 368 087,50 Kč (bod IV. výroku).
Na základě nesporných tvrzení účastníků je žaloba ve zbylé části pohledávky 3 neoprávněná (bod V. výroku).
K pohledávce 4:
Mezi účastníky byl nesporný skutkový stav uvedený v přihlášce pohledávky. Dlužník jako prodávající a žalobce jako kupující uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo zhotovené zboží. Žalobce cenu zboží uhradil, zboží neodebral a odebrat již nemůže, neboť se již nenachází ve skladu dlužníka. Dlužník tak žalobci způsobil škodu ve výši kupní ceny za neodebrané zboží (bod VII. výroku).
K pohledávce 2c a pohledávce 5:
Mezi účastníky bylo nesporné, že dlužník s žalobcem uzavřeli dohodu ohledně schodku na odebrané celulóze, v níž byl schodek zjištěn ve výši vyúčtované fakturami č. 11201141 (správně 1120141), č. 1120123 a č. 1120125 (část bodu I. výroku a bod IX. výroku).
Jde-li o požadavek žalobce na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, v tomto směru insolvenční soud – odkazuje na zjištění učiněná z notářského zápisu N 335/2010, NZ 306/2010 ze dne 8. září 2010 (týkajícího se papírenského stroje č. 4), ze smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 24. června 2011 a ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k souboru věcí ze dne 28. června 2011, a vycházeje z §37, §39, §155 odst. 4, §169 písm. e/ a §170 odst. 1 písm. b/ obč. zák., jakož i z §154 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu – dospěl k závěrům, podle nichž:
1/ Zástavní smlouva k papírenskému stroji je neplatná, neboť neobsahuje označení „druhu“ zajišťované (budoucí) pohledávky, ani výši, do které mají být pohledávky zajištěny. Zástavní smlouva je tak neplatná „v části, ve které měla dopadat na přezkoumávané pohledávky“.
2/ Ze stejného důvodu je postižena neplatností i smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám; navíc pohledávka dlužníka vůči Specializovanému finančnímu úřadu z titulu vratitelného přeplatku daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2013 ve výši 3 191 132 Kč neexistuje, když „byla použita na úhrady jiných nedoplatků dlužníka vůči správci daně a neexistující pohledávka nemůže sloužit k zajištění projednávaných pohledávek žalobce“.
3/ Na smlouvu o zajišťovacím převodu práva „je nutno hledět“ jako na ujednání o tzv. propadné zástavě; i tato smlouva je ve smyslu závěrů formulovaných „v rozhodnutí sp. zn. 31 Odo 495/2006“ (správně jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) neplatná.
Insolvenční soud proto zamítl žalobu v části týkající se určení práva na uspokojení přihlášených pohledávek ze zajištění (bod X. výroku).
Ve vztahu k pohledávce 2b insolvenční soud uzavřel, že žalobce nesplnil povinnosti stanovené v §174 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť dostatečně přesně nevylíčil rozhodující skutečnosti pro důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky – nezaměnitelným způsobem neoznačil smlouvu, která měla být mezi účastníky uzavřena, kdy byla uzavřena a s jakým obsahem. Tvrzení uvedené v přihlášce pohledávky je nedostatečné a insolvenční správce tak měl postupovat podle §188 odst. 2 insolvenčního zákona. Žaloba na určení této pohledávky tak byla podle insolvenčního soudu předčasná (bod II. výroku).
Body III., VI. a VIII. výroku rozsudku odůvodnil insolvenční soud tím, že v průběhu incidenčního sporu vzal žalobce své přihlášky pohledávek 2a, 3 a 4 částečně zpět.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce (směřujícího proti bodům II. a X. výroku) a tehdejšího žalovaného T. P. (směřujícího proti bodům I., IV., VII., IX. a XI. výroku) změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., III., IV., VI., VII., VIII., IX. a X. výroku tak, že žalobu na určení pravosti, výše a pořadí pohledávek P250-2 ve výši 23 619 661,98 Kč, P250-3 ve výši 2 770 916,16 Kč, P250-4 ve výši 1 233 099,10 Kč a P250-5 ve výši 1 307 237,12 Kč v insolvenčním řízení dlužníka zamítl pro předčasnost (první výrok), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě II. výroku, ve znění, že žaloba na určení pravosti pohledávek P250-2 ve výši 328 583 Kč, 122 603,08 Kč a 236 585,62 Kč vyúčtovaných fakturami č. 1300011, 1300013, 1300032 se zamítá pro předčasnost (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
S ohledem na to, že insolvenční soud usnesením ze dne 23. ledna 2017, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-239, odvolal z funkce insolvenčního správce T. P. a novou insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Zuzanu Orbesovou, odvolací soud jako s novou žalovanou jednal s posledně uvedenou insolvenční správkyní.
Odvolací soud nejdříve konstatoval, že ani u jedné z projednávaných pohledávek není rozhodnutí insolvenčního soudu odůvodněno způsobem požadovaným zákonem a je tudíž pro nedostatek důvodů a zčásti pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné. U pohledávky 2 chybí řádné odůvodnění po stránce skutkové a právní, u pohledávek 3, 4 a 5 vycházel insolvenční soud nedůvodně pouze z okolností mezi účastníky nesporných a po právní stránce věc hodnotil nejednoznačně a povrchně. Ačkoliv by tak bylo možné rozhodnutí insolvenčního soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že je možné rozhodnout jinak.
Cituje §173 odst. 4, §174 odst. 1, §176, §188 odst. 2, §198 odst. 2, §200 insolvenčního zákona a §21 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, odvolací soud především zdůraznil, že „podání přihlášky pohledávky u insolvenčního soudu má povahu uplatnění práva obdobně jako žaloba a zakládá účastenství věřitele v insolvenčním řízení“. Dále uvedl, že přihláška „pohledávky musí obsahovat rozhodné skutečnosti podstatné pro vznik pohledávky, které ji individualizují tak, aby nebyla zaměnitelná s pohledávkou jinou, neboť jen v takovém případě může být kvalifikovaně přezkoumána nejen insolvenčním správcem, ale také věřiteli, kteří mohou přihlášenou pohledávku popřít; popření pohledávky pak představuje obdobu vyjádření žalovaného k žalobě. Řádné uplatnění nároku přihláškou pohledávky pak je předpokladem pro závěr, zda věřitel popřené pohledávky se domáhá podanou incidenční žalobou určení pohledávky na základě skutečností, jež byly předmětem přezkumu“.
Odvolací soud zopakoval důkaz přihláškou pohledávky P250 ze dne 30. července 2013, doplněnou podáními ze dne 26. září 2013 a 20. května 2014, a dospěl k závěru, že tato přihláška trpí nedostatky, jež ji v celém rozsahu činí neprojednatelnou pro nesrozumitelnost, respektive nedostatek důvodů. Rozhodné skutkové okolnosti totiž v přihlášce nebyly konkretizovány tak, aby bylo možno učinit jednoznačný závěr o titulu jejich vzniku a o jejich výši.
Ve vztahu k pohledávce 2 (aniž by rozlišil, zda jde o pohledávku 2a, 2b či 2c) odvolací soud uvedl, že z nabízených tvrzení nelze zjistit konkrétní okolnosti, na základě kterých měly jednotlivé kupní smlouvy vzniknout a co bylo jejich obsahem. Odkazy na přiložené faktury tento nedostatek zhojit nemohou, když vylíčení rozhodujících skutečností sice může mít zprostředkovaně původ v odkazu na listinu, kterou žalobce připojí k přihlášce pohledávky a na kterou v ní výslovně odkáže; jde však o výjimku, kterou je nutné vykládat restriktivně.
U pohledávek 3, 4 a 5 podle odvolacího soudu vůbec není zřejmé, jaké povinnosti měl dlužník ve vztahu k žalobci porušit, aby bylo možné dospět k závěru o jeho odpovědnosti za škodu.
Nebyly-li nároky řádně uplatněny přihláškou pohledávky, nebylo možno je ani řádně přezkoumat žalovaným, přihláška pohledávky měla vady bránící přezkumu, a žaloba o určení pohledávky je tak předčasná. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1072/2010. Odvolací soud proto napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá pro předčasnost, a to i ve vztahu „k závislým výrokům o částečném zastavení řízení“. V části, ve které tímto způsobem rozhodl již insolvenční soud (bod II. výroku), odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to proti prvnímu a druhému výroku, podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákon č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle dovolatele splňovala přihláška pohledávek ze dne 29. července 2013 (ve znění doplnění ze dne 26. září 2013 včetně jeho příloh a doplnění ze dne 20. května 2014) požadavky plynoucí z §174 odst. 2 insolvenčního zákona a §21 odst. 1 písm. e/ vyhlášky č. 311/2007 Sb. a není tak neúplná ani nepřezkoumatelná, jak uvádí odvolací soud.
Ve vztahu k pohledávce 2a dovolatel uvedl, že přihláška obsahuje podrobná tvrzení o rámcové smlouvě, na jejímž základě vznikaly dílčí kupní smlouvy, o konkrétních objednávkách, jimiž bylo zboží objednáváno, o identifikaci tohoto zboží, datu jeho dodání, ceně atd. Nad rámec těchto tvrzení přiložil dovolatel k přihlášce faktury a výslovně na ně odkázal jako na další zdroj svého tvrzení, což je přípustný způsob, jak doplňovat skutková tvrzení.
U pohledávek 3, 4 a 5 pak podle dovolatele v každém konkrétním případě bylo jednoznačně a s odkazem na konkrétní právní podklad (rámcovou smlouvu) tvrzeno, že dlužník měl v příslušné době celulózu (pohledávky 3 a 5) nebo hotové výrobky (pohledávka 4) opatrovat a nebyl oprávněn s tímto majetkem ve vlastnictví dovolatele nijak nakládat. Dlužník však uvedený majetek ztratil. Podle dovolatele postačuje, pokud věřitel „své nároky skutkově vymezil a tvrdil základní právní rámec jejich vzniku a jednání dlužníka, které tento rámec porušilo“.
Odvolací soud tak podle dovolatele vybočil z mezí §174 odst. 2 insolvenčního zákona, když po dovolateli požadoval, aby tvrdil skutečnosti, které dílem v přihlášce pohledávky již jsou tvrzeny a dílem jsou nepodstatné.
Závěrem dovolatel vytýká napadenému rozhodnutí nepřezkoumatelnost, s tím, že z jeho odůvodnění nelze zjistit, co konkrétně by měl žalobce do přihlášky doplnit.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. část první, článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §174 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném k 30. červenci 2013 (datum doručení přihlášky insolvenčnímu soudu), přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.
Dle §188 odst. 2 insolvenčního zákona, nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen.
Z §79 odst. 1 o. s. ř. se podává, že žaloba musí obsahovat též „vylíčení rozhodujících skutečností“.
Ustanovení §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. pak určuje, že k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit „všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti“; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k náležitostem přihlášky pohledávky plynou následující závěry:
1/ Důvodem vzniku popřené pohledávky (srov. §174 odst. 2 a §198 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněné pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Závěr, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§79 odst. 1 o. s. ř.) a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 385/2009“).
2/ Jinak řečeno, obsahuje-li přihláška pohledávky do insolvenčního řízení údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do insolvenčního řízení, ale insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky, nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky. Uvede-li insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené insolvenčním správcem vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením §198 odst. 2 insolvenčního zákona. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 88/2016, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 50/2017.
3/ Součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může vůbec zabývat důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou. Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu zamítnout pro předčasnost. Na základě takového rozsudku je třeba v konkursním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2002“).
4/ Závěry obsažené v R 76/2002 jsou plně využitelné i pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, včetně judikatury obsažené v jeho důvodech).
Odvolací soud založil právní posouzení věci na tom, že přihláška pohledávky je neprojednatelná pro nesrozumitelnost, respektive pro nedostatek důvodů, když skutkové okolnosti nejsou v přihlášce konkretizovány s takovou přesností a úplností, aby bylo možné učinit jednoznačný závěr o titulu jejich vzniku a o jejich výši. Uvedený závěr však Nejvyšší soud nesdílí.
Poukazuje-li odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1072/2010, pak přehlíží důvody, které vedly soudy k závěru o předčasnosti incidenční žaloby. V odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že přihlašovatel nevykonatelné pohledávky se jako žalobce ve sporu o pravost, výši nebo pořadí této pohledávky nesmí dovolávat jiných skutečností (jiného právního důvodu vzniku pohledávky) než těch, které uvedl v přihlášce nebo (nejpozději) při přezkumném jednání. Při jiném postupu soudu v incidenčním sporu (než zamítnutí žaloby pro předčasnost) by se přihlašovatel pohledávky ocitl v procesní pasti. Proto, že v konkursním řízení (šlo o incidenční spor vyvolaný konkursem vedeným podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) nebyl vyzván k odstranění vady přihlášky bránící přezkumu přihlašované pohledávky, ač k této výzvě mělo dojít, by totiž (kdyby touto vadou byla absence údaje o právním důvodu vzniku přihlašované pohledávky) byl zbaven možnosti účinně obhájit existenci pohledávky v incidenčním sporu (prakticky by neměl možnost žalobu odůvodnit). Insolvenční zákon zakotvuje takové omezení pro skutková tvrzení v §198 odst. 2, proto jsou tyto závěry plně aplikovatelné i na insolvenční poměry. O tento případ však v projednávané věci nejde.
V poměrech upravených pro sporná řízení občanským soudním řádem lze o vztahu §79 odst. 1 o. s. ř. k §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zjednodušeně řečeno konstatovat, že žaloba může obsahovat vylíčení „všech pro rozhodnutí věci významných skutečností“; k tomu, aby ji bylo možno označit za projednatelnou (bez vad), však postačuje, že obsahuje „vylíčení rozhodujících skutečností“ (§79 odst. 1 o. s. ř.). Rozdíl mezi oběma ustanoveními tkví právě v tom, že žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje „vylíčení rozhodujících skutečností“ (§79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může bránit okolnost, že ani v pozdější fázi řízení nebyly uplatněny „všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti“ (§101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2003, pod číslem 35 (z nějž vychází i R 38/2009).
Přihláška pohledávky do insolvenčního řízení má povahu žaloby a požadavek, aby v ní byly uvedeny skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá (důvod vzniku přihlašované pohledávky ve smyslu §174 odst. 2 insolvenčního zákona), způsobem, jenž nevyžaduje opravu nebo doplnění přihlášky (způsobem, který činí přihlášku pohledávky bezvadnou a tedy přezkoumatelnou), tedy nelze klást (obdobně jako u žaloby) nad míru „vylíčení rozhodujících skutečností“. To, že v přihlášce pohledávky jsou v době jejího přezkumu co do důvodu vzniku přihlášené pohledávky „vylíčeny rozhodující skutečnosti“, leč nikoli „všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti“ (insolvenční terminologií ve vazbě na účel přezkumu „všechny skutečnosti významné pro závěr, že jde o pohledávku pravou, přihlášenou ve správné výši a ve správném pořadí“), je důvodem k popření pohledávky, nikoliv důvodem k odstraňování vad přihlášky. Srov. obdobně opět již rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000.
Přihláška pohledávky dovolatele (ze dne 29. července 2013), ve znění jejích dvou doplnění (ze dne 26. září 2013 a dne 20. května 2014), je zjevně určitá, když z jejího obsahu plyne, jaký nárok dovolatel v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka uplatňuje. Z přihlášky jsou tedy zřejmé skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci pohledávek, a tyto jsou vylíčeny tak, že v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě dovolatel uplatňuje (přihlašuje) své nároky v insolvenčním řízení, umožňuje jejich jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem).
Ve vztahu k jednotlivým pohledávkám uplatněným dovolatelem tak lze uvést:
K pohledávkám 2a:
Tyto pohledávky vymezil dovolatel tvrzením, že byly uzavírány kupní smlouvy v režimu konsignační smlouvy (jako rámcové smlouvy, podle níž obchody probíhaly), když uvedl, o jaké zboží šlo a vylíčení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá, učinil také odkazem na vystavené faktury. Z těchto faktur je patrné jaké zboží, v jakém množství, kdy a dokonce, kterým vozidlem (uvedena registrační značka vozidla) mělo být dlužníkovi dodáno a jakou kupní cenu za uvedené zboží dovolatel požaduje.
V tomto směru nemůže obstát ani odkaz odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž tvrzení skutečností prostřednictvím odkazu na listinu musí být posuzováno restriktivně (R 38/2009). Dovolatel ve své přihlášce, respektive v doplněních přihlášky, výslovně odkázal na jednotlivé faktury, jež označil čísly, v těchto doplněních odkázal na konkrétní údaje (druh zboží, množství, cena) a faktury jako přílohu podání také přiložil. Z těchto faktur tak bylo možné čerpat skutečnosti, které měly skutek, na němž je založena pohledávka, individualizovat a takto tvrzené skutečnosti byly pro individualizaci pohledávky dostatečné.
K pohledávce 2b a 5:
Dovolatel tvrdil, že požaduje náhradu škody způsobenou ztrátou nezpracované celulózy v jeho vlastnictví, kterou dodal dlužníku. Z přihlášky a příloh, na které dovolatel odkázal, je patrné, jaký druh celulózy byl dodán, množství, cena, kdy a jaké konkrétní vozidlo uvedenou celulózu přivezlo. Navíc dovolatel doplnil, že ohledně této škody uzavřel s dlužníkem dohodu o řešení schodku na skladu celulózy. Takto tvrzené skutečnosti dostatečně individualizují předmětné pohledávky.
K pohledávce 2c:
Podle dovolatele byla uzavřena dohoda, podle níž měl dlužník platit dovolateli odměnu 10 EUR za každou tunu dodané celulózy. Dovolatel pak požadoval odměnu za dodanou celulózu za měsíce leden, únor a březen 2013, kdy uvedl, jaké konkrétní množství dlužníku dodal. Takto tvrzené skutečnosti opět dostatečně individualizují dovolatelem nárokované pohledávky.
K pohledávce 3:
Pohledávka je vymezena tím, že dovolatel požaduje náhradu škody za ztracenou celulózu, kdy tvrdí, že v průběhu měsíců ledna, února a března 2013 dodal dlužníku celulózu v určitém množství, které dlužník zcela nezpracoval na výrobky pro dovolatele (ač tak učinit měl) a naložil s ní v rozporu s vlastnickým právem dovolatele. Rozdíl v ceně mezi zpracovanou a nezpracovanou celulózou činí částku 88 417,50 EUR plus daň z přidané hodnoty. Uvedené skutečnosti dostatečně individualizují v insolvenčním řízení přihlášenou pohledávku.
K pohledávce 4:
Dlužník pro dovolatele vyrobil zboží, jehož cenu dovolatel zaplatil. Následně dlužník pro dovolatele zboží skladoval, avšak při skladování zboží ztratil. Již v přihlášce pohledávky ze dne 29. července 2013, v části nazvané „Vložené listy - Pohledávka č. 4 - pole 13 - Další okolnosti“ dovolatel uvedl čísla faktur vystavených dlužníkem dovolateli, dovolatelem koupené zboží - produkt, jeho množství i cenu. Takto vymezenými skutečnostmi dovolatel dostatečně individualizuje svou pohledávku na náhradu škody za ztrátu dlužníkem skladovaného zboží.
Z výše řečeného plyne, že v přihlášce popsané skutky umožňují (oproti mínění odvolacího soudu) jednoznačnou (nezaměnitelnou) individualizaci dovolatelem uplatněných nároků. Takto pojatá identifikace nároků popsaných v přihlášce pohledávky přitom nečiní přihlášku vadnou a tudíž nezpůsobilou řádného přezkumu (§188 odst. 2 insolvenčního zákona).
Za tohoto stavu bylo možné rozhodnout o konkrétních přihlášených pohledávkách a rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla dílem žaloba zamítnuta pro předčasnost a dílem potvrzeno rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí žaloby pro předčasnost, tudíž není správné.
U přípustného dovolání přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti i k vadám řízení uvedeným v §242 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel v tomto směru vytýká napadenému rozhodnutí nepřezkoumatelnost, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze zjistit, co konkrétně by měl do přihlášky doplnit.
Vzhledem k tomu, že přihláška pohledávek je projednatelná a povinnost odstranit vady postupem podle §188 odst. 2 insolvenčního zákona tak dovolatel nemá, Nejvyšší soud se výše uvedenou námitkou pro nadbytečnost nezabýval.
Napadené rozhodnutí přesto trpí jinou vadou, která měla za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci.
Rozsudek insolvenčního soudu (soudu prvního stupně) obsahuje body I. až XI. výroku. Tento rozsudek napadl žalobce odvoláním v rozsahu bodu II. a X. výroku a tehdejší žalovaný v rozsahu bodu I., IV., VII., IX. a XI. výroku. Z uvedeného plyne, že body III., V., VI. a VIII. výroku rozsudku insolvenčního soudu nebyly odvoláním napadeny a uplynutím lhůty pro podání odvolání tak tyto výroky nabyly právní moci (§159 o. s. ř.).
Odvolací soud však rozsudek insolvenčního soudu přezkoumal i v těchto výrocích, když bod III., VI. a VIII. výroku výslovně změnil svým prvním výrokem a bod V. výroku rovněž změnil, když prvním výrokem rozhodoval o pohledávce 3 ve výši 2 770 916,16 Kč, o níž rozhodl insolvenční soud v bodě IV. výroku svého rozsudku (v částce 1 368 887,50 Kč), v bodě V. výroku rozsudku (v částce 1 368 886,66 Kč) a v bodě VI. výroku rozsudku (v částce 33 142 Kč). O závislé výroky v případě bodů III., VI. a VIII. výroku (jak uvádí odvolací soud) přitom zjevně nešlo. Vzhledem k tomu, že nešlo o případ, kdy odvolací soud nebyl vázán rozsahem, v němž se odvolatelé domáhali přezkoumání rozhodnutí (§212 o. s. ř.), a odvolací soud přesto výroky, které napadeny odvoláním nebyly, přezkoumával, je rozhodnutí odvolacího soudu i z tohoto důvodu nesprávné.
Nesprávné je napadené rozhodnutí i v tom, že o stejné části pohledávky 2 rozhodl odvolací soud duplicitně - v obou výrocích, když v prvním výroku rozhodl o pohledávkách ve výši 23 619 661,98 Kč, tedy o všech pohledávkách uvedených v přihlášce jako pohledávka 2, a ve druhém výroku rozhodl o pohledávkách ve výši 328 583 Kč, 122 603,08 Kč a 236 585,62 Kč, jež byly přihlášeny v přihlášce jako část pohledávky 2.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v řešení dovoláním otevřené otázky neobstojí a řízení před odvolacím soudem je navíc zatíženo vadou, která má za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu