ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.137.2019.1
KSOS 37 INS XY
22 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 137/2019-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka V. K. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Sberbank CZ, a. s. , se sídlem v Praze 5, U Trezorky 921/2, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25083325, zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, a 2/ Komerční banky, a. s. , se sídlem Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, o žalobě pro zmatečnost podané dlužníkem proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2015, č. j. KSOS 37 INS XY, 3 VSOL XY, a ze dne 25. listopadu 2015, č. j. KSOS 37 INS XY, 3 VSOL XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 ICm XY, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem, se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, PSČ 741 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2019, č. j. 22 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 37 INS XY), takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 26. června 2015, č. j. KSOS 37 INS XY, ve znění usnesení ze dne 17. července 2015, č. j. KSOS 37 INS XY, rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Sberbank CZ, a. s., a 2/ Komerční banky, a. s., tak, že (mimo jiné):
1/ zjistil úpadek dlužníka V. K. (bod I. výroku),
2/ prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku) a
3/ ustanovil insolvenční správkyni (bod III. výroku).
[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. listopadu 2015, č. j. KSOS 37 INS XY , 3 VSOL XY , potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. června 2015 (ve znění opravného usnesení ze dne 17. července 2015) v bodech I., II. a III. výroku. Současně Vrchní soud v Olomouci vyhotovil zkrácené znění stejného usnesení ze shodného dne s č. j. KSOS 37 INS XY , 3 VSOL XY , které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dříve (26. listopadu 2015) než úplné znění usnesení (22. prosince 2015).
[3] Usnesením ze dne 24. října 2016, sen. zn. 29 NSČR 88/2016, Nejvyšší soud odmítl dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25. listopadu 2015, č. j. KSOS 37 INS XY , 3 VSOL XY . Toto usnesení je spolu s dalšími níže uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost dlužníka podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2017, sp. zn. I. ÚS 249/17 (veřejnosti dostupné spolu s dále uvedenými rozhodnutími Ústavního soudu na jeho webových stránkách).
[4] Usnesením ze dne 26. dubna 2019, č. j. 22 ICm XY, zamítl insolvenční soud pro opožděnost žalobu pro zmatečnost ze dne 7. června 2017, došlou insolvenčnímu soudu dne 9. června 2017, kterou se dlužník domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2015, č. j. KSOS 37 INS XY, 3 VSOL XY, a ze dne 25. listopadu 2015, č. j. KSOS 37 INS XY, 3 VSOL XY.
[5] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, když přisvědčil závěru insolvenčního soudu o opožděnosti žaloby.
[6] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které ještě dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] Konkrétně dovolatel formuluje následující otázky a rozvádí je takto: 1/ „Je v pravomoci soudů zjevnému úmyslu dovolatele přisuzovat jiný význam než vyplývající z předložené listiny?“
Podle dovolatele odvolací soud nesprávně vyhodnotil rozsah úkonů, které byl na základě plné moci ze dne 23. listopadu 2015 oprávněn činit Mgr. Petr Knittel, advokát (dále jen „P. K.“). Dovolatel je přesvědčen, že P. K. byl zmocněn pouze k nahlížení do spisu, nikoli pro doručování písemností. Odvolací soud se tak odchýlil od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. II. ÚS 3035/07.
2/ „Je v pravomoci soudů při zjišťování adresy pro doručování postupovat v rozporu s ustanovením zákona?“
Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně vyložil §80 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), podle kterého se zvlášť doručuje osobě na adresu, kterou uvedla v posledním podání u insolvenčního soudu. Míní, že mu insolvenční soud doručil žalobou pro zmatečnost napadené usnesení na adresu určenou v rozporu s tímto ustanovením. Namítá, že usnesení bylo vhozeno do schránky adresáta na adrese XY, nikoli správně na adrese XY. Odvolací soud se tak odchýlil od závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 104/2017, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7-8, ročníku 2019, pod číslem 76, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. října 2015, sp. zn. IV. ÚS 883/15.
3/ „Je soud oprávněn rozhodnutí odůvodnit odkazem na odůvodnění jiného rozhodnutí?“
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění pouze odkázal na svá vlastní usnesení vydaná v jiných věcech, což je v rozporu s požadavkem na přezkoumatelnost a srozumitelnost rozhodnutí, neboť je právem dovolatele, aby soud v každém jednotlivém případě rozhodnou skutečnost posoudil a srozumitelně vyložil, jakými úvahami se řídil. Dovolatel nemohl předložit vlastní právní argumentaci vymezující se vůči právnímu názoru odvolacího soudu. K tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2015, sp. zn. 28 Cdo 1849/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2016, sp. zn. 21 Cdo 4194/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 2788/2015.
4/ „Je porušením práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc, pokud nebyl dovolateli ustanoven po jeho žádosti právní zástupce a dovolatel měl zmeškat lhůtu pro podání žaloby pro zmatečnost?“
Dovolatel má za to, že neustanovením zástupce došlo k porušením jeho práv, neboť v důsledku toho mu uběhla lhůta pro podání včasné žaloby pro zmatečnost. Míní, že nebyly zohledněny okolnosti daného řízení, které vnímá jako nespravedlivé. Prohlášením konkursu na jeho majetek přišel o právní zastoupení a o přístup k právní pomoci. Stal se „fakticky nemajetným“.
[8] S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[9] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[10] Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (byť zčásti přijatou po vydání napadeného usnesení).
[11] Ta je ve vztahu k námitkám ad 1/, 2/ a 4/ ustálena v těchto závěrech:
1/ V usnesení ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 69/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou věcně správná.
2/ Tamtéž uvedl, že žalobou pro zmatečnost lze napadnout (za podmínek upravených v §229 a násl. o. s. ř.) také rozhodnutí vydané v insolvenčním řízení (srov. §7 a §96 odst. 2 insolvenčního zákona). Ve smyslu §229 odst. 1 o. s. ř. se přitom rozhodnutím, kterým bylo řízení (jeho relativně samostatná fáze) skončeno, v insolvenčním řízení rozumí pro první fázi i rozhodnutí o úpadku a pro druhou fázi i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 ICdo 16/2016, uveřejněné pod číslem 32/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 32/2017“).
3/ Žaloba pro zmatečnost směřující proti pravomocnému rozhodnutí vydanému v insolvenčním řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (§234 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací řízení o podaném dovolání proti stejnému pravomocnému rozhodnutí nemá na tuto lhůtu žádný vliv; §235 odst. 2 o. s. ř. se v tomto případě nepoužije. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020, sen. zn. 29 ICdo 144/2019.
4/ V usnesení ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 2/2019 (jež bylo vydáno v související věci sp. zn. 37 ICm XY taktéž k dovolání dlužníka, kterému je tudíž známo), Nejvyšší soud mimo jiné vysvětlil, že je-li dlužník v době doručování rozhodnutí o úpadku zastoupen advokátem, pak na základě pravidla, že rozhodnutí o úpadku doručí dlužníku „zvlášť“, a to „do vlastních rukou“ (§75 odst. 2, §138 odst. 1 insolvenčního zákona), je insolvenční soud povinen doručit je „do vlastních rukou“ pouze tomuto advokátu (nikoli již dlužníku samotnému). Doručí-li insolvenční soud v této procesní situaci rozhodnutí o úpadku pouze do vlastních rukou dlužníka, nebo doručí-li je jak do vlastních rukou advokáta, tak do vlastních rukou dlužníka, je doručení do vlastních rukou dlužníka neúčinné. Lhůta k podání opravného prostředku (jímž je i žaloba pro zmatečnost jako opravný prostředek mimořádný) pak v souladu s §74 odst. 2 insolvenčního zákona začíná běžet těm osobám (adresátům), jimž se rozhodnutí insolvenčního soudu doručuje zvlášť (a mezi něž podle §75 odst. 2 insolvenčního zákona povinně patří i dlužník), ode dne, kdy jim byla písemnost doručena zvláštním způsobem.
[12] Protože odvolací soud založil své rozhodnutí na opožděnosti žaloby pro zmatečnost, je v poměrech projednávané věci (stejně jako ve věci sen. zn. 29 ICdo 2/2019) rozhodující, že žalobou pro zmatečnost napadené usnesení bylo doručeno do datové schránky P. K. dne 4. ledna 2016 a že dlužník udělil P. K. procesní plnou moc dne 23. listopadu 2015 (A-103). Předmětné zastoupení dokládá navíc fakt, že k jednání u odvolacího soudu (A-106) se dostavili jak dlužník, tak substituent P. K. (M. K.), který bez námitek přítomného dlužníka vystupoval po celou dobu jednání jako jeho zástupce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 495/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 1998, pod číslem 40, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2012, sp. zn. 29 Cdo 4506/2011). Zmíněná plná moc tedy byla procesní plnou mocí a nikoli pouze plnou mocí pro nahlížení do spisu. Úkon nahlížení do spisu byl vedle ostatních oprávnění zjevně pouze zdůrazněn pro vyloučení pochybností.
[13] Jak již Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení sen. zn. 29 ICdo 2/2019, tříměsíční lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost tak počala běžet dnem 4. ledna 2016, přičemž posledním dnem této lhůty bylo pondělí 4. dubna 2016. Žaloba podaná dne 9. června 2017 je tak zjevně opožděná. Pro úplnost lze uvést, že tato lhůta nebyla přerušena dovolacím řízením vedeným Nejvyšším soudem pod sen. zn. 29 NSČR 88/2016 (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 144/2019).
[14] Námitky ad 1/ a 2/ tak nemohou založit přípustnost dovolání. Totéž platí pro argumentaci ad 4/, neboť z insolvenčního spisu bez pochyb plyne, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2015, č. j. KSOS 37 INS XY, 3 VSOL XY, bylo doručeno právnímu zástupci dlužníka (P. K.). Dlužník tedy byl právně zastoupen, nebyl nijak zkrácen na svých právech. Pro úplnost lze dodat, že dlužník žádal o ustanovení právního zástupce (B-20) pouze pro podání dovolání, nikoli pro podání žaloby pro zmatečnost.
[15] Zbývá vypořádat námitky ad 3/. Ani v tomto směru se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího či Ústavního soudu vážící se k (ne)přezkoumatelnosti a (ne)srozumitelnosti odůvodnění rozhodnutí.
[16] Ta je ustálena následovně:
1/ K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
2/ Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
[17] V posuzované věci napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zjevně netrpí dovolatelem vytýkanou nepřezkoumatelností a nesrozumitelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i se všemi argumenty a námitkami dovolatele. Tomu odpovídá i argumentace obsažená v dovolání. Napadené usnesení obstojí po stránce přezkoumatelnosti i srozumitelnosti i bez zmíněného odkazu na rozhodnutí odvolacího soudu v jiných věcech. Nadto nelze přehlédnout, že odvolací soud odkazoval na rozhodnutí, která vydal též k odvoláním dlužníka, ve kterých rovněž posuzoval jeho jednání a jeho obdobné námitky k doručování.
[18] Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je dána tím, že žaloba pro zmatečnost je (pouze) mimořádným opravným prostředkem podaným (v této věci) proti rozhodnutí vydanému v insolvenčním řízení, v němž si každý z účastníků nese náklady insolvenčního řízení ze svého (§170 písm. f/ insolvenčního zákona). Srov. shodně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněného pod číslem 51/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody R 32/2017.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákona, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu