ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.27.2018.1
KSPH 38 INS 3926/2009
38 ICm 1345/2010
sp. zn. 29 ICdo 27/2018-374
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce INSOLV, v. o. s. , se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28398483, jako insolvenčního správce dlužníka ANTICO spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, PSČ 110 00, proti žalovanému in - ELIS CZ, s. r. o. , se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Vejmluvova 377/1, PSČ 591 02, identifikační číslo osoby 26731711, zastoupenému Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, PSČ 110 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze , se sídlem v Praze 1, Husova 243/11, PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 ICm 1345/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ANTICO spol. s r. o. , se sídlem v Českém Brodě, Zborovská 1358, PSČ 282 01, identifikační číslo osoby 48951358, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 3926/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2017, č. j. 38 ICm 1345/2010, 102 VSPH 33/2015-321 (KSPH 38 INS 3926/2009), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 11. září 2014, č. j. 38 ICm 1345/2010-265, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“), určil, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 28. května 2009, dohoda o započtení vzájemných pohledávek ze dne 29. května 2009 a smlouva o postoupení pohledávky ze dne 4. června 2009 uzavřené mezi dlužníkem ANTICO spol. s r. o. a žalovaným in - ELIS CZ, s. r. o., jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku), zavázal žalovaného k zaplacení znalečného na účet insolvenčního soudu, k náhradě nákladů řízení žalobci (body II. a III. výroku) a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení Krajskému státnímu zastupitelství v Praze (bod IV. výroku).
Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé.
První rozsudek insolvenčního soudu ze dne 15. září 2011, č. j. 38 ICm 1345/2010-64, jímž bylo žalobě též vyhověno, odvolací soud zrušil usnesením ze dne 16. února 2012, č. j. 38 ICm 1345/2010, 102 VSPH 17/2012-105 (KSPH 38 INS 3926/2009).
Druhý (tentokrát zamítavý) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 38 ICm 1345/2010-212, ve znění opravného usnesení ze dne 11. března 2014, č. j. 38 ICm 1345/2010-234, odvolací soud zrušil usnesením ze dne 10. června 2014, č. j. 38 ICm 1345/2010, 101 VSPH 222/2014-243 (KSPH 38 INS 3926/2009).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dlužník evidoval za Z. H. (dále jen „Z. H.“) pohledávky ve výši 2 259 695,80 Kč a 92 000 Kč a za Z. H. a J. V. (dále jen „J. V.“) pohledávku ve výši 389 277 Kč.
2/ Dne 28. května 2009 uzavřel dlužník s žalovaným smlouvu o postoupení dlužníkovy pohledávky za Z. H. ve výši 2 259 695,80 Kč, přičemž úplata za postoupení byla sjednána ve výši nominální hodnoty postupované pohledávky.
3/ Dne 29. května 2009 uzavřel dlužník s žalovaným dohodu o vzájemném zápočtu pohledávek, přičemž proti pohledávce dlužníka za žalovaným ve výši 2 259 695,82 Kč z titulu úplaty za postoupenou pohledávku dle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. května 2009 byly započteny pohledávky žalovaného za dlužníkem vzniklé z jejich obchodní spolupráce. Protože pohledávky žalovaného za dlužníkem převyšovaly pohledávku dlužníka za žalovaným o 13 852 Kč, dlužník stejný den tuto částku žalovanému uhradil v hotovosti.
4/ Dne 4. června 2009 uzavřely stejné strany smlouvu o postoupení dlužníkových pohledávek za Z. H. ve výši 92 000 Kč a za Z. H. a J. V. ve výši 389 277 Kč, přičemž úplata za postoupení byla sjednána ve výši nominální hodnoty postupovaných pohledávek. Úhrada měla být provedena opět formou vzájemného zápočtu pohledávek, podle kterého žalovaný měl započíst své pohledávky za dlužníkem z jejich obchodní spolupráce.
5/ Dlužník měl v květnu (i červnu) 2009 již více věřitelů s pohledávkami více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a nebyl je schopen plnit.
6/ Insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno dne 25. června 2009 a je vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 38 INS 3926/2009.
7/ V insolvenčním řízení budou zajištění věřitelé uspokojeni do výše cca 10 % a lze očekávat, že nezajištění věřitelé nebudou uspokojeni vůbec, neboť výtěžek zpeněžení nebude postačovat ani ke krytí pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň.
Odvolací soud – cituje §7 odst. 1, §235 odst. 1, §239 odst. 1 a 3, §240 odst. 1, 2 a 3 a §241 odst. 1, 2 větu první, 3, 4 a 5 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – předeslal, že bylo třeba vyřešit otázku, zda v důsledku postoupení předmětných pohledávek došlo ke zvýhodnění žalovaného coby věřitele dlužníka na úkor ostatních věřitelů, resp. zda se mu dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu, a zda se tak stalo bez přiměřeného protiplnění.
V návaznosti na obranu žalovaného a předchozí rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že bonita postoupených pohledávek nemůže mít a nemá zásadního významu pro posouzení věci a bylo by nadbytečné zkoumat jejich výtěžnost v nalézacím řízení. Není totiž možné předjímat, zda vůbec by mohl být žalobce se svojí žalobou úspěšný z procesních hledisek a zda by Z. H. a J. V. pohledávky uhradili dobrovolně, či zda by byla úspěšná exekuce. V rovině pravděpodobnosti je možné tento stav vyjádřit pouze velmi malým procentem, v žádném případě však nelze říci – jak to učinil insolvenčním soudem ustanovený znalec – že by žalobce zcela jistě předmětné pohledávky vymohl. Z téhož důvodu nemá ani smysl zabývat se bonitou (solventností či platební schopností) Z. H. či J. V., neboť ani ta sama o sobě není zárukou uspokojení předmětných pohledávek.
Podle názoru odvolacího soudu je totiž nutné celý problém zúžit pouze na zkoumání, zda byl postoupením pohledávek žalovaný zvýhodněn oproti ostatním věřitelům, tedy zda bylo postoupení pohledávek zkracujícím právním úkonem (§241 insolvenčního zákona) učiněným bez přiměřeného protiplnění (§240 insolvenčního zákona). S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2011, pod číslem 10, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, uvedl, že bylo nutno na úhradu dluhu (úplaty za postoupení pohledávek) formou započtení vlastních pohledávek hledět – v intencích insolvenčního zákona – jako na právní úkon zkracující dlužníkovy věřitele, neboť v době účinnosti předmětných smluv o postoupení pohledávek se dlužníku za převedený majetek (pohledávky) nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky. Samotné snížení dluhové zátěže dlužníka pak za přiměřené protiplnění ve smyslu §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona považovat nelze.
Uzavřením předmětných smluv tedy dlužník zvýhodnil žalovaného na úkor ostatních věřitelů a navíc jde o právní úkony bez poskytnutí přiměřeného protiplnění, což je sám o sobě důvod, který rovněž vede k vyslovení jejich právní neúčinnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, uváděje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od dosavadní judikatury, namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, případně i rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Konkrétně formuluje otázku „právního posouzení protiplnění vůči budoucímu dlužníkovi za postoupení problematických pohledávek formou zápočtu dohodou ještě před zahájením insolvenčního řízení, když nedošlo k přezkumu konkrétních podmínek úkonů a zápočtu a dopadu pro dlužníka (tedy posouzení, zda se jednalo o tzv. ekvivalentní právní úkony)“.
Dovolatel je přesvědčen, že judikatura straní takovému komplexnímu výkladu. Nesprávnost právního posouzení věci má spočívat v tom, že „při posouzení úhrady dluhu započtením před okamžikem zahájení insolvenčního řízení a úpadku nelze automaticky tuto posuzovat v režimu insolvenčního zákona jakožto úkon zkracující dlužníkovy věřitele jen s argumentací, že došlo k plnění vůči dlužníkovi formou dvoustranného zápočtu, tedy bez reálného plnění“. Výklad odvolacího soudu odporuje ustanovením insolvenčního zákona exaktně zakazujícím či omezujícím možnost započtení. Vlastně tím implikuje generální zákaz možnosti započíst dohodou vzájemná plnění mezi dlužníkem a věřitelem dokonce před zahájením insolvenčního řízení.
Odvolacímu soudu vytýká, že neposoudil další okolnosti věci (otázku hodnoty postupovaných pohledávek a problematičnosti jejich vymáhání, dále otázku, zda naopak postoupením těchto pohledávek a úhradou pohledávek věřitele nedošlo ke zmenšení okruhu věřitelů vzhledem k majetkové podstatě apod.), a to pouze s odkazem na úhradu úplaty za postoupení formou zápočtu.
Žalobce se ve vyjádření ztotožňuje se závěry napadeného rozhodnutí a navrhuje dovolání nevyhovět.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení v této věci bylo zahájeno před 1. lednem 2014) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
1/ K dovolání proti části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil výrok o nákladech řízení státního zastupitelství.
Zkoumání, zda je dovolání v této části objektivně přípustné (v daném případě podle §237 o. s. ř.), předchází – ve smyslu §243c odst. 3, §240 odst. 1 a §218 písm. b/ o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2004, pod číslem 158).
Při posuzování subjektivní přípustnosti dovolání nelze přehlédnout, že dovolatel napadá i první výrok rozsudku odvolacího soudu v části, ve které potvrzuje nepřiznání náhrady nákladů řízení státnímu zastupitelství (bod IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu).
Je tak zjevné, že dovolatel napadá část rozsudku odvolacího soudu, která se ho nedotýká, dovolání tak není ve výše uvedeném rozsahu subjektivně přípustné a Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s §218 písm. b/ o. s. ř.
2/ K dovolání proti nákladovým výrokům a výroku o znalečném.
Přestože dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům a výroku o znalečném (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení v bodě III. výroku a o povinnosti dovolatele uhradit znalečné v bodě II. výroku, a druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení a o povinnosti uhradit znalečné a k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.
Nadto dovolatel ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a o znalečném, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
3/ K dovolání proti rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl i ve zbylé části podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že ve výkladu §240 a §241 insolvenčního zákona je napadený rozsudek v souladu s níže uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na těchto závěrech:
1/ Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s §111 a §246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle §235 až §243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v §240 až §242 insolvenčního zákona. Ustanovení §235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona není samostatnou definicí neúčinného právního úkonu dlužníka; pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka, totiž, že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“ možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných. Z §240 až §242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“. Ustanovení §241 insolvenčního zákona se zabývá zvýhodňujícími právními úkony, §242 pak neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů. Právní úkony bez přiměřeného protiplnění (§240 insolvenčního zákona) jsou ve výsledku též zkracujícími právními úkony (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ V rozsudku ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněném pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§240 insolvenčního zákona), je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporný právní úkon učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jakož i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil.
3/ V rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněném pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2018“), Nejvyšší soud zdůraznil, že započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný k shora zmíněnému účelu.
4/ V rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33, Nejvyšší soud při výkladu §240 insolvenčního zákona ozřejmil, že pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil (tedy, že dlužník za tento majetek obdržel „přiměřené protiplnění“), není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání a že o tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Závěry, jež Nejvyšší soud k této otázce přijal především v rozsudku ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněném pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, [při výkladu §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)] a v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 (při výkladu §42a obč. zák. ve spojení s §16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) jsou uplatnitelné i při výkladu §240 insolvenčního zákona.
5/ V usnesení ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 52/2015, Nejvyšší soud konstatoval, že smlouva o postoupení pohledávky je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, jestliže úplata za postoupení pohledávky sice byla sjednána v částce rovnající se nominální výši postupované pohledávky, nicméně je zcela zjevné, že žalovaný smlouvu neuzavřel s vůlí uhradit sjednanou úplatu, nýbrž s tím, aby zde vznikla pohledávka dlužníka (z titulu úplaty za postoupení pohledávky), proti které by započetl své pohledávky za dlužníkem a současně aby se stal namísto dlužníka (novým) věřitelem pohledávky.
6/ V rozsudku ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 178/2017, Nejvyšší soud shrnul, že protiplnění dle §240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní, neboť jinak dochází ke zkrácení uspokojení věřitelů, nacházel-li se dlužník v době provedení sporného právního jednání v úpadku (jako v této věci). Dlužník totiž musí obdržet majetkovou hodnotu, ze které mohou být věřitelé uspokojeni. Protiplnění nemůže mít jinou, např. nemajetkovou povahu či podobu, kterou nelze nijak zpeněžit či využít k uspokojení věřitelů. Při posuzování protiplnění pak je třeba přihlédnout ke všem okolnostem vztahujícím se k odporovatelnému právnímu jednání.
Dovolatel se ve své argumentaci zaměřuje pouze na problematiku protiplnění (protihodnoty), přičemž nezpochybňuje naplnění ostatních znaků skutkových podstat §240 a §241 insolvenčního zákona.
Při výkladu povahy protiplnění (či protihodnoty) se odvolací soud nijak neodchýlil od výše uvedených judikatorních závěrů. I při zohlednění všech okolností dané věci totiž dlužník za pohledávky postoupené dovolateli neobdržel žádné skutečné plnění, které by mohl využít pro uspokojení ostatních věřitelů, dokonce ještě dovolateli doplatil rozdíl mezi započítávanými pohledávkami ve výši 13 852 Kč. Dlužníku tak vznikla pohledávka za dovolatelem pouze za účelem možnosti provedení vzájemného zápočtu s tím, že dovolatel nabyl pohledávky dlužníka a stal se tak vůči Z. H. a J. V. (novým) věřitelem. Dovolatel vlastně „vyměnil“ své nedobytné pohledávky za dlužníkem (viz skutkové zjištění insolvenčního soudu, že v insolvenčním řízení budou uspokojeni pouze zajištěný věřitel a pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené jim na roveň), za pohledávky (potencionálně) dobytné za jinými osobami a platbu ve výši 13 852 Kč.
Z tohoto důvodu odvolací soud správně vystihl, že nebylo zapotřebí zkoumat, jakou skutečnou hodnotu postoupené pohledávky měly (v čemž je obsažena i případná úvaha o jejich dobytnosti), neboť jedinou podstatnou skutečností je, že dlužník v důsledku zápočtu neobdržel žádné plnění (resp. dokonce ještě částečně dovolateli platil). Zkoumání hodnoty pohledávek by mělo smysl pouze v případě, kdyby dovolatel za pohledávky dlužníkovi zaplatil, avšak částku nižší, než je jejich nominální hodnota; potom by se zkoumalo, zda šlo o přiměřené protiplnění. K tomu srov. obdobně dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2019, sen. zn. 29 ICdo 24/2018.
K uvedenému je nutné doplnit, že sice lze obecně přisvědčit dovolateli, že žádný generální zákaz započítávat pohledávky před zahájením insolvenčního řízení dlužník nemá, ale pokud tím dochází k naplnění skutkových podstat odporovatelnosti, může být takový zápočet či právní jednání s ním spojené ve vztahu k majetkové podstatě posuzováno jako neúčinné (k tomu viz např. R 92/2018). Současně Nejvyšší soud upozorňuje, že v dané věci je posuzována (především) odporovatelnost smluv o postoupení pohledávek, nikoli (jen) dohody o vzájemném zápočtu pohledávek.
Jestliže odvolací soud uzavřel, že dlužník napadenými právními jednáními dovolatele nejen zvýhodnil, ale současně tím došlo ke zkrácení ostatních věřitelů na základě právního jednání bez přiměřeného protiplnění, nijak nevybočil z mezí takto ustavené judikatury.
Zbývá dodat, že změna dřívějšího právního názoru odvolacího soudu (oproti předchozímu rozhodnutí v téže věci) nemá vliv na správnost napadeného rozhodnutí.
Konečně, vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu procesní vady (ohledně krácení jeho procesních práv a neprovedení důkazů), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak k těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 1. února 2018), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 2. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu