ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1198.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1198/2020-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání, které podal obviněný Š. G., nar. XY, XY, XY, XY, fakticky XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 5 To 86/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 79/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 3 T 79/2019, byl obviněný Š. G. uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání dle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že
„dne 4. 4. 2019 v době mezi 12:50 hodin a 13:12 hodin v ulici XY, v klubovně S., která v té době sloužila jako kancelář stavbyvedoucího poškozeného R. R., narozeného XY, poškozeného nutili k podpisu faktury v částce 168 775 Kč za stavební práce výstavby chodníků bytového domu v XY, v ul. XY a podpisu listů evidence docházky, kdy nejprve do kanceláře přišli obviněný T. G. spolu s D. K. narozeným XY, který se posadil na židli a do jednání obviněných se nezapojoval, po chvíli přišel i obviněný Š. G., oba obvinění požadovali podepsání výše uvedených dokladů, což poškozený odmítal a chtěl odejít z kanceláře, v čemž mu bránil svým postavením obviněný T. G., který stál u dveří a držel v ruce předmět v podobě nože s čepelí přibližně 10 cm, přičemž obviněný Š. G. obviněného T. G. vyzýval, ať poškozeného bodne, pokud listiny nepodepíše, nebo že ho bodne on sám, kdy zároveň na poškozeného křičel, že přísahá na své děti, že to klidně udělá, všechny v jejich firmě podřeže, že už nepostaví ani žádnou půdu apod., načež poškozený ze strachu o svůj život a zdraví podepsal předložené listiny, kdy poté oba obvinění i s K. z kanceláře odešli.“
2. Za to byl podle §175 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §68 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 20 denních sazeb po 200 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl uhrazen ve stanovené lhůtě, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného T. G.
3. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 5 To 86/2020 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 6. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
4. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že nalézací i odvolací soud ho zcela neprávem shledaly vinným a odsoudily ho, aniž by existoval jediný důkaz pro vyslovení závěru, že se dopustil toho, co je mu kladeno za vinu. Odvolací soud podle obviněného zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, když v odůvodnění svého rozhodnutí nedostatečně reagoval na jím vznesené odvolací námitky. Skutkový stav tak, jak byl nalézacím soudem zjištěn a popsán ve výroku o vině, nemůže naplňovat jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání dle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku, jak po subjektivní stránce, tak i po objektivní stránce. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spatřuje obviněný v tom, že obviněný měl podle soudů spáchat trestný čin nejméně se dvěma osobami. Dle provedených důkazů byli s poškozeným v místnosti dovolatel, spoluobviněný T. G. a svědek D. K., který jak je uvedeno ve výroku o vině, se do jednání obviněných nezapojoval. Nelze tak označit žádnou třetí osobu, která by se na činu pachatele aktivně podílela.
5. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a aby podle §265m odst. 1 trestního řádu jej zprostil obžaloby nebo aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal soudu prvého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
6. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
7. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu.
8. Obviněný Š. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
10. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
12. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
13. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 3 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
14. Dovolací argumentace obviněného byla založena téměř výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Obviněný nesouhlasil v podstatě se všemi rozhodnými skutkovými zjištěními, učiněnými soudy, když podle jeho názoru neexistoval jediný důkaz pro vyslovení závěru, že se dopustil toho, co je mu kladeno za vinu. Takové námitky ovšem nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby z předchozích fází trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly a lze plně odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Obviněný byl usvědčen zejména výpovědí poškozeného R. R., která byla podpořena výpovědí svědka L. N., dalšími listinnými důkazy, včetně kamerových záznamů z přilehlé ulice, a ostatně i výpověďmi samotných obviněných. Soudy v této souvislosti podrobně vysvětlily, proč výpovědím obviněných ani výpovědi svědka D. K. neuvěřily. Pokud obviněný namítal, že svým jednáním nemohl naplnit jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 trestního zákoníku, nepodložil své výhrady žádnou argumentací, která by zpochybňovala právní posouzení zjištěného skutkového stavu právě v té podobě, v jaké jej učinily soudy.
15. Za výhradu proti právnímu posouzení skutku, a tedy za relevantní z hlediska uplatněného důvodu dovolání, však lze považovat poukaz obviněného na to, že podle provedených důkazů byli s poškozeným v místnosti pouze on, spoluobviněný T. G. a svědek D. K., který se však do jednání obviněných nezapojoval. Podle obviněného tak nelze označit žádnou třetí osobu, která by se na činu pachatele aktivně podílela, a proto nemohl být naplněn kvalifikační znak podle §175 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Námitce obviněného nelze přisvědčit.
16. Trestného činu vydírání v kvalifikované podobě podle §175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá nejméně se dvěma osobami. Naplnění znaku spáchání činu nejméně se dvěma osobami je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby. Může jít o spolupachatelství nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu. Nevyžaduje se, aby tyto osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné, a stejně tak se nevyžaduje, aby šlo o organizovanou skupinu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 294/2018). Tento znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání může být přitom naplněn i ve vztahu k tomu z pachatelů, který již svou pouhou přítomností na místě činu zesiluje účinek výhrůžek násilím, jež pronášejí ostatní spolupachatelé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 729/2005, uveřejněné pod č. 11/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Právní závěr, zda pachatel spáchal čin nejméně se dvěma osobami, je nutné vztáhnout na celý skutek a nikoli pouze na určitý časový úsek, v jehož rámci byl konkrétní pachatel více aktivní. Skutkem je celé jednání spoluobviněných, kauzální pro následek, kterého se zjevně společně a koordinovaně dopustili. Je nerozhodné, zda spoluobvinění své pohrůžky sdělili všichni společně najednou, nebo zda tak učinili postupně po sobě či zda u každé pohrůžky byli přítomni všichni nebo nikoli. Podstatné je, že jednali ve vzájemné shodě, vedeni stejným záměrem a zjevně nikdo z nich neprojevil nesouhlas s postupem dalších nejméně dvou spoluobviněných (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1042/2011).
17. V projednávané věci se na trestném činu účastnily tři osoby. Obviněný Š. G. totiž pozval k jednání do kanceláře poškozeného ještě svého synovce T. G. a D. K. Do kanceláře se nejprve dostavili T. G. a D. K., a byl to D. K., kdo zahájil jednání s poškozeným a sdělil mu, že přijde i Š. G. a že potřebují podepsat provedenou práci. Přestože následně se do jednání již dále aktivně nezapojoval, je zjevné, že již jen svojí přítomností na místě měl zesilovat účinek výhrůžek, jež pronesli další dva obvinění. Pokud by si všichni tři nehodlali vynutit podpis poškozeného na předložených listinách, nebyl důvod, aby se dostavili v tom počtu a čekali na sebe. Všichni tři jednali ve vzájemné shodě a vedeni stejným záměrem. Z hlediska subjektivní stránky (minimálně eventuálního úmyslu) je podstatné, že D. K. žádným způsobem neprojevil nesouhlas s postupem dalších dvou obviněných. Za této skutkové situace je právní kvalifikace činu i podle §175 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku přiléhavá. V této souvislosti a z těchto důvodů není významné, že D. K. v trestním řízení byl následně v pozici svědka. Šlo o jeho procesní postavení, aprobované orgány přípravného řízení včetně státního zastupitelství.
18. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu