ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1238.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1238/2020-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. L. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 6 To 98/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 22 T 158/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 6 To 98/2020, zrušuje v celém rozsahu.
II. Podle §265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují také další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. 22 T 158/2019 , byl obviněný J. L. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že přestože dne 30. 7. 2019 v obci XY, soudní okres Plzeň-sever, osobně převzal výzvu k nástupu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. 4. 2019, č.j. 22 T 31/2019-154, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2019, č.j. 9 To 194/2019-185, nabyl právní moci dne 20. 6. 2019, kdy do Věznice Plzeň měl nastoupit do osmi dnů od doručení výzvy, tedy do 16.00 hodin dne 7. 8. 2019, na výzvu nereagoval a bez závažného důvodu nenastoupil, do výkonu trestu byl dodán až dne 21. 8. 2019 ve 20.20 hodin, když omezen na osobní svobodě byl téhož dne ve 17.15 hodin, dodání do výkonu trestu bylo realizováno na základě příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, který byl vydán Okresním soudem Plzeň-sever dne 9. 8. 2019 pod sp. zn. 22 T 31/2019 .
Za to byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. 2. 2020, č. j. 22 T 158/2019-98, podal obviněný dovolání, které směřoval do výroku o vině i trestu. Odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu pak podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 6 To 98/2020 , a to tak, že k dovolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. 2. 2020, č. j. 22 T 158/2019-98, ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. L. odsoudil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněného J. L. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 6 To 98/2020, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 155-157), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) t r. ř ., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když „soud nesprávně posoudil otázku ukládání trestu v rozporu s kogentními ustanoveními trestního zákoníku“.
Obviněný má za to, že výše trestu je vzhledem k závažnosti a společenské škodlivosti trestného činu nepřiměřeně přísná a došlo tak k porušení ústavní zásady proporcionality trestu. Povaha a závažnost spáchaného trestného činu není s ohledem na skutkové okolnosti natolik závažná, aby bylo uložení trestní sankce odnětí svobody v trvání 8 měsíců nepodmíněně považováno za přiměřené. Navíc je nutno poměřovat uložený trest s trestem primárním, s jehož výkonem byl v prodlení. Obviněný dále uvedl, že soudu sdělil důvody, které jej vedly k tomu, že na řádně doručenou výzvu k nástupu trestu nereagoval. Primárně se jednalo o obecnou obavu z výkonu trestu, psychické potíže spojené s těžkým životním obdobím jako důsledek odsouzení a zejména pak zdravotní stav, neboť před rokem měl dopravní nehodu, při níž přišel o slezinu a v současné době chodí na očkování. Jeho právní zástupce mu sdělil, že podávat žádost o odklad výkonu trestu němá cenu, přičemž měl obviněný obavu, že by se mu ve věznici nedostalo adekvátní lékařské péče. Domnívá se, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Jelikož měl za to, že se subjektivně jedná o závažné důvody, které však z objektivního hlediska závažné být nemusely, má za to, že jednal v právním omylu. Svého jednání upřímně lituje. Odvolací soud se s jeho argumenty nevypořádal, kdy přihlížel toliko k okolnostem svědčícím v jeho neprospěch. Navíc otázku přiměřenosti uloženého trestu ze skutkových okolností posoudil zjevně nesprávně, neboť mělo být s ohledem na společenskou škodlivost jeho jednání upuštěno od potrestání či mu měl být uložen trest na samé dolní hranici trestní sazby, resp. nepřevyšující jeden měsíc.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 6 To 98/2020, zrušil a věc vrátil k novému projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 15. 10. 2020, sp. zn. 1 NZO 827/2020.
Poté co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že v části, kde dovolací argumentace směřuje proti výroku o vině, je dovolání nepřípustné. Z dostupného spisového materiálu totiž vyplývá, že odvolání obviněného bylo ve veřejném zasedání omezeno na výrok o trestu, viz bod 7. rozsudku krajského soudu, a tedy výrok o vině nebyl v konečném důsledku odvoláním napaden. Dovolání obviněného je tedy v této části nepřípustné, protože směřuje proti výroku, který nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu (srov. Rt 20/2004).
V části, kde dovolací argumentace směřuje proti výroku o uloženém trestu je uplatněná argumentace nepřiřaditelná pod uplatněný (či jiný) dovolací důvod. Platí totiž, že výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, včetně např. údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících okolností, nelze pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Nelze je však přiřadit ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 149/2003).
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Stran samotné přípustnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání obviněného s ohledem na odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k výroku o vině přípustné ve smyslu ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští .
Ve vztahu ke znění výroku odvolacího soudu pod bodem II. lze v obecné rovině uvést, že dovolání je možno shledat jako přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy v bodě I. výroku došlo k odvolání státního zástupce toliko ke změně výroku o uloženém trestu z rozsudku nalézacího soudu). Přípustnost dovolání je však v projednávané věci stěžejní otázkou, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepostupoval ve vztahu k výroku pod bodem II. v souladu s trestním řádem.
V projednávané věci podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu (č. l. 110-111). V rámci veřejného zasedání odkázal na písemné vyhotovení odvolání založeného ve spise. Skutečnost, že písemné vyhotovení odvolání směřuje jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu vzal odvolací soud na vědomí, což se podává z bodu 2. odůvodnění napadeného rozsudku. V rámci veřejného zasedání nicméně odvolací soud přezkoumal toliko výrok o trestu, kdy uvedl, že „ v rámci veřejného zasedání obžalovaný, prostřednictvím svého obhájce, zúžil podané odvolání toliko do výroku o trestu s požadavkem na uložení trestu podstatně nižšího “ (bod 4. napadeného rozsudku). V bodě 7. následně uvedl, že „ s ohledem na podání, a ve veřejném zasedání na výrok o trestu omezená odvolání, se krajský soud věnoval především výroku o trestu “. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 18. 5. 2020 (č. l. 125-126) se podává, že právní zástupce obviněného přednesl odůvodnění odvolání ve shodě s jeho písemným vyhotovením založeném ve spisovém materiálu, kdy toto směřovalo jak do výroku o vině, tak i do výroku o uloženém trestu. Poté, co bylo státnímu zástupci uděleno slovo k přednesení konečnému návrhu, tento v rámci konečného návrhu uvedl, že navrhuje zrušení rozsudku ve výroku o trestu a zamítnutí odvolání obviněného jako nedůvodného. Následně byl k přednesení konečného návrhu vyzván obhájce obviněného, kterýžto uvedl, že má opačný návrh než státní zástupce a žádá zrušení rozsudku ve výroku o trestu a uložení podstatně nižšího trestu za současného zamítnutí odvolání státního zástupce. Nejvyšší soud si uvedené skutečnosti ověřil přehráním zvukového záznamu pořízeného při veřejném zasedání (založeno na č. l. 127), kdy je možno konstatovat, že uvedené skutečnosti odpovídají protokolaci. V části 3 v 1:40 minutě záznamu je pak předsedkyní soudu konstatováno, že s ohledem na konečný návrh obhajoby se soud věnoval zejména výroku o trestu. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku je však zřejmé, že odvolací soud přezkoumal pouze a toliko výrok o trestu, kdy se výrokem o vině nikterak nezabýval.
Dovolání je přípustné jen ve vztahu k těm výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně, kterými se soud druhého stupně zabýval, resp. z titulu své přezkumné pravomoci byl povinen se zabývat. V projednávané věci odvolací soud učinil závěr o tom, že odvolání proti rozsudku nalézacího soudu obviněný zúžil toliko na odvolání do trestu, a to na podkladě vyjádření obhájce obviněného učiněného v rámci konečného návrhu. Z protokolu o veřejném zasedání, stejně jako ze zvukového záznamu je však zřejmé, že obhájce obviněného v podstatě toliko reagoval na konečný návrh státního zástupce, který na rozdíl od obviněného svůj řádný opravný prostředek omezil pouze na výrok o trestu. Je tedy logické, že se státní zástupce v rámci konečného návrhu výrokem o vině nezabýval. Odvolání obviněného však bylo podáno jak do výroku o trestu, tak i do výroku o vině. Odvolací soud si tedy byl vědom toho, že výrok o vině byl odvoláním napaden. Obviněný ani obhájce obviněného se v průběhu veřejného zasedání nikterak nevyjádřili v tom smyslu, že by rozsah podaného odvolání omezili pouze na určitou část napadeného rozsudku nalézacího soudu, resp. pouze na výrok o trestu. Žádný výslovný projev vůle v tomto směru obviněným ani obhájcem obviněného učiněn nebyl. Ze samotného konečného návrhu obhájce obviněného takovýto závěr, v podstatě stěžejní pro uplatnění řádného práva na obhajobu a projednání věci v rámci dvojinstančnosti řízení, bez dalšího dovodit nelze. Odvolací soud však přesto výrok o vině předmětem svého přezkumu neučinil. Podle §59 odst. 1 tr. ř. je třeba každé podání, tedy i odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vždy posuzovat podle jeho obsahu. Odvolací soud se měl ubezpečit, že je případné omezení odvolání toliko na výrok o trestu záměrem obviněného, a to nejen dotazem na obhájce, ale zejména dotazem na obviněného a nikoli takový postup za něho presumovat. Odvolací soud nevznesl vůči obhájci obviněného (ani obviněnému) žádný dotaz stran výroku o vině, kterýžto byl odvoláním rovněž napaden. Až v rámci vyhlášení rozsudku konstatoval, že omezil svou přezkumnou povinnost pouze na výrok o trestu, kdy na takovou skutečnost nebylo možno ze strany obhájce obviněného (obviněného) jakkoli reagovat. Závěr odvolacího soudu, že se jednalo o zúžení podaného odvolání toliko na výrok o trestu, tak byl učiněn přinejmenším předčasně.
V rámci dovolání obviněný namítl, že se odvolací soud s jeho argumenty (namítal zanedbatelnou společenskou škodlivost svého jednání, možnost, že jednal v právním omylu a potažmo i nedodržení zásady in dubio pro reo), tedy i námitkami směřujícími do výroku o vině, žádným způsobem nevypořádal. Obviněný má za to, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Je tedy zřejmé, že svůj mimořádný opravný prostředek směřuje i do výroku o vině. K jeho přezkumu však nemůže Nejvyšší soud, s ohledem na výše popsaný nesprávný postup odvolacího soudu, přistoupit, neboť výrok o vině nebyl v rámci odvolacího řízení přezkoumán.
Nejvyšší soud na podkladě výše uvedeného dospěl k závěru, že obviněný byl postupem odvolacího soudu zkrácen na svém právu na přezkum řádného opravného prostředku, čímž bylo porušeno jeho subjektivní právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně je třeba uvést, že Nejvyšší soud si je vědom toho, že obviněný v rámci podaného dovolání neuplatnil vedle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., kterýžto dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Nejvyšší soud má však za to, že za situace, kdy došlo ke zcela zjevnému pochybení na straně odvolacího soudu, majícím za následek, že nebylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku obviněného jako celku, čímž byl následně obviněný limitován i v rámci mimořádného opravného prostředku, kdy výrok o vině by nebylo možno v rámci dovolání napadnout, byl by striktní požadavek na dodržení tohoto postupu nepřiměřeně formalistický. Jako nejvyšší článek soustavy obecných soudů nemůže Nejvyšší soud rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických osob, shledá-li, že došlo k zásahu do dovolatelova práva na spravedlivý proces, mající v důsledku za následek odepření přístupu k dovolacímu soudu, resp. projednání věci v celém rozsahu.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 6 To 98/2020, v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Plzni nařídil, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, kdy bude třeba odvolání obviněného nově posoudit, zejména pak ve vztahu k jeho případnému omezení. Odvolací soud se bude rovněž znovu zabývat výrokem o trestu, kdy je s ohledem na okolnosti případu třeba pečlivě zvážit všechna hlediska pro stanovení adekvátní výše trestu.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu