ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1482.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1482/2019-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2020 o dovolání obviněného J. C. , nar. XY, okres Pelhřimov, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích –pobočky v Táboře ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 14 To 85/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 116/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. C. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 1 T 116/2018, byl obviněný J. C. uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěném období nejméně od 11. 4. 2018 do 10. 5. 2018 v XY č. p. XY, okres Pelhřimov, v Písku, XY ulici č. p. XY, v Chýnově, okres Tábor, eventuálně i jinde, měl v držení, neživé exempláře nejméně těchto živočichů ohrožených vyhubením nebo vyhynutím:
- poštolka obecná, Falco tinnunculus - 5 ks (zajištěná věc č. 1, 2, 3; 2 ks prodány),
- puštík obecný, Strix aluco - 2 ks (zajištěná věc č. 4, 26),
- sýček obecný, Athene noctua - 1 ks (zajištěná věc č. 5),
- káně lesní, Buteo buteo - 10 ks (zajištěná věc č. 6, 8, 9, 10, 15, 17, 19, 21, 22, 23),
- jestřáb lesní, Accipiter gentilis - 2 ks (zajištěná věc č. 7, 13),
- mandelík hajní, Coracias garrulus - 1 ks (zajištěná věc č. 11),
- volavka bílá, Ardea alba - 1 ks (zajištěná věc č. 12),
- moták pochop, Circus aeruginosus - 5 ks (zajištěná věc č. 14, 24 - 4 ks svázané v 1 celek),
- vydra říční, Lutra lutra - 2 ks (zajištěná věc č. 16, 18),
- krahujec obecný, Accipiter nisus - 1 ks (zajištěná věc č. 20),
- sova pálená, Tyto alba - 1 ks (zajištěná věc č. 25),
přičemž u mandelíka hajního se jedná o jedince kriticky ohroženého zvláště chráněného druhu ve smyslu §48 zákona č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), uvedeného v příloze III vyhlášky č. 395/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a obviněný ho držel bez výjimky k držení podle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny, čímž porušil §50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a neprokázal původ podle §54 zákona o ochraně přírody a krajiny,
a u ostatních výše uvedených živočichů se jedná o živočichy přímo ohrožené vyhubením nebo vyhynutím, uvedené v příloze A nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění nařízení Komise (EU) č. 2017/160, [dále jen „nařízení Rady (ES) č. 338/97“], a obviněný je držel v rozporu s §24 zákona č. 100/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o obchodování s ohroženými druhy“),
a dále ve výše uvedeném období v katastrálním území obce XY u Tábora, okres Tábor, na odstavném parkovišti pro kamiony na silnici I. třídy č. 19 v km 111,5 ve směru na obec Kladruby nabízel k prodeji nejméně 1 neživý exemplář káně lesní, Buteo buteo, (zajištěná věc č. 22) a 3 ks neživých exemplářů poštolky obecné, Falco tinnunculus, přičemž 2 neživé exempláře poštolky obecné skutečně prodal dosud neustanovené osobě, ačkoliv tyto exempláře nezískal na základě žádného z nabývacích titulů uvedených v §24 odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy, a nabízel je k prodeji bez výjimky podle čl. 8 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 338/97 ze zákazu uvedeného v čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97.
Za toto jednání byl obviněný J. C. odsouzen podle §299 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 160 denních sazeb po 100 Kč, tedy v celkové výši 16.000 Kč.
Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněnému povoleno uložený peněžitý trest splácet ve splátkách po 1.600 Kč měsíčně, počínaje 15. dnem měsíce následujícím po právní moci rozsudku trestního soudu, s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce 6 (šesti) měsíců pro případ, že by obviněný peněžitý trest ve stanovené lhůtě neuhradil.
Dále byl obviněnému uložen trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to preparátů a exemplářů živočichů zajištěných při domovních prohlídkách, konaných na základě příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 3 Nt 602/2018, jejichž konkrétní výčet je uveden ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 1 T 116/2018, podal obviněný J. C. odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 14 To 85/2019, a to tak, že dovolaní obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 14 To 85/2019, podal obviněný dovolání (na č. l. 290-292), které následně doplnil dne 21. 10. 2019 (na č. l. 295), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním a hmotněprávním posouzení skutku, jež je mu kladen za vinu. Napadeným rozhodnutím bylo podle obviněného porušeno jeho právo na spravedlivý proces, právo vlastnit majetek, dědictví po otci a bylo jím ohroženo i jeho právo na přiměřené hmotné zabezpečení.
Obviněný namítá, že se na jeho případ právní předpisy užité v projednávané věci nevztahují, což dokládá poukazem na názvy těchto předpisů v kontrastu s textem §299 odst. 2 tr. zákoníku. Na podporu svého tvrzení poukazuje na článek P. Ř. v časopise Svět myslivosti č. 8/19, kde se uvádí, že „orgány činné v trestním řízení se nezaměřují na držitele starých vycpanin po dědečkovi. Jde jim o odhalování závažných kauz nelegálního zabíjení chráněných druhů“. Z obsahu dovolání lze dovodit, že obviněný je přesvědčen, že se uvedené předpisy nevztahují na mrtvé preparované exempláře. Zároveň poukazuje na složitost právních předpisů a celého právního řádu jako takového, přičemž považuje za nemravné považovat po něm jejich znalost. Jeho jednání tedy nelze považovat za vědomé.
Obviněný dále brojí proti jemu uloženému trestu, který shledává nepřiměřeným, kdy podotýká, že není milionář, pro kterého je miliónová částka kapesným. V rámci peněžitého trestu je po něm požadován jeho jediný příjem za dva měsíce. Dále uvádí, že se na něj vrhly obskurní organizace inspekce životního prostředí, veterináři a budou jistě i další požadující svůj díl ovsa pro svého nenažraného byrokratického šimla. Rovněž označil za nepřiměřený svůj trest ve srovnání s těmi, kteří okrádají stát, ale mají od tohoto státu propachtovanou určitou moc.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky zrušil.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 11. 2019, sp. zn. 1 NZO 1162/2019.
Po zopakování dosavadního průběhu řízení a stručném shrnutí námitek obviněného, poukázal státní zástupce na vymezení uplatněného dovolacího důvodu. Zdůraznil, že obviněný uplatňuje výslovně námitky shodné s těmi, které uplatňoval v předchozích fázích řízení. S uvedenými námitkami se již soudy přesvědčivě vypořádaly, přičemž je možno poukázat zejména na str. 4 usnesení krajského soudu a str. 3–6 rozsudku okresního soudu. V souvislosti s tím dále podotýká, že není určující název právního předpisu, ale jeho obsah, na což poukazovaly i soudy nižších stupňů. Námitku nepřiměřenosti trestu nelze pod uplatněný dovolací soud podřadit, nadto nelze tento trest s ohledem na odůvodnění soudů obou stupňů považovat za nepřiměřený. Závěrem uvedl, že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv obviněného, ostatně ani sám obviněný k podpoře tohoto tvrzení nepředložil žádnou konkrétní argumentaci.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. C. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím svého právního zástupce dne 5. 12. 2019 repliku, v níž poukázal na kvalitu uváděných zákonů, jejich složitost a nepřehlednost nejen pro laickou veřejnost, ale i pro právníky. Dále poukázal na právní nihilismus pramenící z neúcty vrcholných představitelů k soudní moci a k aroganci státních úřadů, kteří nejsou schopni ctít lidská práva, což by měl Nejvyšší soud vzít do úvahy při svém rozhodování.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 14 To 85/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněný J. C. svými vzneseným námitkami naplňuje jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku v rámci níž namítal, že na mrtvé exempláře se nevztahují právní předpisy užité nalézacím i odvolacím soudem pro kvalifikaci jeho jednání, přičemž současně poukazuje na to, že se jedná o předpisy tak složité, že není možné o nich mít povědomí. Nejvyšší soud shledal, že uplatněnou námitku nelze mít za důvodnou.
Přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem usmrtí, zničí, poškodí, odejme z přírody, zpracovává, doveze, vyveze, proveze, přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří jedince silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím .
Jiným právním předpisem, na který se výše zmíněné ustanovení odvolává, pak jsou zejména právní normy, které upravují ochranu volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, konkrétně pak těch jejich druhů, jež jsou specificky chráněné vnitrostátní nebo mezinárodní (resp. evropskou) právní úpravou. Jde zejména o zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a zákon č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy), vyhláška č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a nařízení Rady Evropských společenství č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi. Ochrana přírody a krajiny pak plyne České republice i z mezinárodněprávních závazků, kdy v tomto kontextu má zvláštní význam zejména Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, publikovaná pod č. 572/1992 Sb. (tzv. Úmluva CITES), a to mimo jiné i z důvodu, že §299 odst. 1 tr. zákoníku je provedením závazků České republiky vyplývajících též z této úmluvy. V čl. I písm. b) Úmluvy CITES je pak definováno, co se rozumí exemplářem. Tento pojem zahrnuje:
a) jakéhokoli živočicha nebo rostlinu, ať živého, nebo mrtvého ,
b) v případě živočichů také: u druhů zařazených v příloze I a II této úmluvy každou jejich snadno rozpoznatelnou část nebo výrobek z nich; a u druhů zařazených do přílohy III snadno rozpoznatelnou část nebo výrobek z nich, pokud jsou tyto jmenovitě uvedeny v příloze III ve spojitosti s těmito druhy,
c) v případě rostlin také: u druhů zařazených do přílohy I této úmluvy každou jejich snadno rozpoznatelnou část nebo výrobek z nich a u druhů zařazených do přílohy II a III snadno rozpoznatelnou část nebo výrobek z nich, pokud jsou tyto jmenovitě uvedeny v příloze II a III ve spojitosti s těmito druhy. Dlužno podotknout, že tato úmluva je plně integrována do českého právního řádu, a to do výše zmíněných předpisů a nařízení
(srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2995–2998).
Předpisy, jejichž porušením založil obviněný svou trestněprávní odpovědnost, správně identifikoval jak nalézací soud ve výroku svého rozhodnutí, tak v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (bod 14. – 17. v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), a to včetně konkrétních ustanovení těchto předpisů na daný případ dopadajících. Tyto úvahy pak jednoznačně podpořil odvolací soud, který se plně ztotožnil s právním posouzením jednání obviněného (srov. bod 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Oba soudy shodně a správně dovodily, že obviněný tyto předpisy porušil, a to i tehdy, že se jednalo o mrtvé exempláře. Mrtvým exemplářům totiž poskytují zákony zvláštní ochranu za situace, že se jedná o ohrožené druhy. V tomto kontextu soudy poukázaly na §48 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, který uvádí, že stejně jako zvláště chráněný živočich nebo zvláště chráněná rostlina je chráněn i mrtvý jedinec tohoto druhu, jeho část nebo výrobek z něho, u něhož je patrné z průvodního dokumentu, obalu, značky, etikety nebo z jiných okolností, že je vyroben z částí takového živočicha nebo rostliny (srov. bod 14. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). S touto argumentací se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a ve shodě se státním zástupcem považuje užitou právní kvalifikaci nalézacím a odvolacím soudem za přiléhavou.
Další námitka obviněného směřuje proti subjektivní stránce trestného činu, kdy poukazuje na složitost právní úpravy, kterou není možné znát. Uvedenou námitkou se podrobně zaobíral jak nalézací soud (body 15. a 17. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), tak i soud odvolací (bod 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud na uvedenou argumentaci pro stručnost plně odkazuje, přičemž se ztotožňuje se závěrem, že trestný čin byl spáchán v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný musel být srozuměn s tím, že neseznámením se s relevantní právní úpravou se s touto může dostat do konfliktu, a naplnit tak až znaky trestného činu. Ostatně je notorietou, že obchodování s chráněnými druhy živočichů a rostlin je přísně postihováno. Je nutné důrazně zmínit zásadu ignorantia legis non excusat , tedy, že neznalost práva neomlouvá. V případě, že se obviněný dostal do styku s chráněnými živočichy, bylo jeho povinností se seznámit s příslušnými předpisy upravujícími nakládání s nimi, přičemž lze mít za to, že tyto musel již částečně znát, neboť v souladu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu držel do roku 2008 živnostenské oprávnění k preparátorství. Základní předpisy jsou nadto v české právní úpravě dva, a to již zmiňovaný zákon o ochraně přírody a krajiny a zákon o obchodování s ohroženými druhy, z komunitární úpravy rovněž výše citované nařízení ES. Navazující právní předpisy, primárně prováděcí, pak již jen konkretizují v zákoně stanovené povinnosti, případně podávají výčet chráněných druhů. Nelze tak dospět k jinému závěru, že věnoval-li se obviněný preparátorství, měl povinnost zjistit si všechny aktuální podmínky provozování této činnosti, včetně příslušné právní úpravy, byť by se jí věnoval jako zálibě. Neučinil-li tak, musel být minimálně srozuměn s tím, že se může dopustit nejen přestupku, ale i trestného činu. Závěr, že skutek není trestným činem, nelze v tomto případě odůvodnit právním omylem pachatele ve smyslu §19 odst. 1 tr. zákoníku, neboť i kdyby jednal v omylu, mohl se ho vyvarovat (§19 odst. 2 tr. zákoníku) – srov. přiměřeně R 5/2017.
Námitku obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky trestného činu i neaplikovatelnosti užitých zákonných ustanovení na daný případ je vzhledem k výše uvedenému nutné hodnotit jako zjevně neopodstatněnou.
K námitce obviněného týkající se uloženého trestu, kdy obviněný vzhledem ke svým osobním poměrům namítá nepřiměřenost uloženého trestu, Nejvyšší soud uvádí, že uplatněná námitka není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Teoreticky zahrnuje (jiné) hmotněprávní posouzení i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. Předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nebyl obviněným vůbec uplatněn.
Námitky vůči druhu a výši trestu pak nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, pokud při jeho ukládání obecné soudy respektovaly jak druh trestu, který je možné v dané věci obviněnému uložit, tak i rozpětí zákonem stanovené trestní sazby. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nad rámec uvedeného lze uvést, že v projednávané věci byl zcela zjevně uložen peněžitý trest v rámci zákonné trestní sazby, která je dána ustanovením §67 a §68 tr. zákoníku. Peněžitý trest se ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb (§68 odst. 1 tr. zákoníku), přičemž denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč (§68 odst. 2 tr. zákoníku). Obviněnému byl uložen trest v počtu 160 denních sazeb, přičemž výše denní sazby byla stanovena minimální částkou 100 Kč. Nalézací soud navíc umožnil obviněnému s ohledem na jeho příjmy splácet peněžitý trest ve splátkách 1.600 Kč za měsíc. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že uvedený trest byl uložen v rámci zákonné trestní sazby, a nepodléhá tak přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu. Na podporu uplatněné dovolací námitky přitom obviněný nepředložil žádnou relevantní argumentaci. Jeho dovolání se vyjma výše uvedené námitky týkající se výše trestu omezilo toliko na konstatování své špatné majetkové situace a toho, že po něm různé orgány státní správy na úseku ochrany přírody požadují sankce související s jeho preparátorskou činností.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je vázán stabilizovanými skutkovými zjištěními nižších soudu a zároveň dospěl k závěru, že námitky obviněného nejsou opodstatněné, rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného J. C. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 2. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu