ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.293.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 293/2020-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 44 To 379/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 93/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 4 T 93/2018, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
jako statutární orgán, jediný člen správní rady a jediný akcionář společnosti C. h., IČ: XY, se sídlem XY, XY, v úmyslu vylákat za tuto společnost nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen DPH), podal u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu – Územní pracoviště pro Prahu 10, IČ: 72080043, se sídlem Petrohradská 1486/6, Praha 10, daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterých v rozporu se zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, neoprávněně nárokoval odpočty daně z přidané hodnoty, ačkoliv věděl, že se zdanitelná plnění neuskutečnila, a to konkrétně:
1. dne 23. 4. 2017 podal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2017, ve kterém neoprávněně nárokoval odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 1.859.705 Kč,
2. dne 3. 5. 2017 podal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2017, ve kterém neoprávněně nárokoval odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 2.908.878 Kč, přičemž správce daně požadované odpočty nevyplatil, a tímto svým jednáním se pokusil způsobit poškozenému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 10, IČ: 72080043, se sídlem Praha 10, Petrohradská 6, škodu v celkové výši 4.768.583 Kč.
2. Za tento zločin a sbíhající se přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 57 T 7/2017, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 3 To 119/2018, které nabylo právní moci dne 13. 5. 2019, byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků.
3. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 720 (sedm set dvacet) denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 100 Kč (sto Kč), celkem tedy 72.000 Kč.
4. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena možnost splátek peněžitého trestu ve výši 6.000 Kč měsíčně s tím, že každá splátka je splatná k poslednímu dni v měsíci, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.
5. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanové lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců.
6. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 57 T 7/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
7. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“) byl poškozený Finanční úřad pro hl. m. Prahu – Územní pracoviště pro Prahu 10, Petrohradská 1486/6, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 4 T 93/2018, podal obviněný odvolání.
9. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 44 To 379/2019 , tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 44 To 379/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
11. Podle obviněného je důvodem dovolání zejména skutečnost, že soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, stejně jako skutečnost, že po právní stránce věc nesprávně posoudily, přičemž dodává, že ani pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že formálně nebyl naplněn některý z dovolacích důvodů, nemělo by být dovolání odmítnuto v případě, že by vyšlo najevo, že bylo v trestním řízení porušeno některé z ústavně zaručených práv obviněného (např. právo na obhajobu, či spravedlivý proces), neboť i Nejvyššímu soudu je uloženo chránit ústavnost.
12. V rámci dovolacích námitek obviněný předně uvádí, že soudy popřely ve svých rozhodnutích základní zásady trestního řízení, zejm. pak zásadu kontradiktornosti, zásadu subsidiarity trestní represe a obecný princip, že je na straně obžaloby, aby prokázala obviněnému trestnou činnost v takovém rozsahu a způsobu, jak je mu kladena vinu. V tomto trestním řízení se totiž podle obviněného soudy obou stupňů zcela spolehly na důkazní zjištění z daňového řízení, které je však ovládáno jinými pravidly než trestní řízení, zejména pokud jde o rozdělení důkazního břemena ohledně prokázání viny. Obviněný tak podle svých slov byl nucen nést důkazní břemeno ohledně existence a výše zdanitelných plnění, na jejichž základě nárokoval odpočet DPH, a ohledně oprávněnosti odpočtů DPH, namísto toho, aby takové důkazní břemeno nesla obžaloba, která se v tomto smyslu omezila toliko na konstatování, že obviněný měl neoprávněně nárokovat odpočet DPH, neboť zdanitelná plnění měla být fiktivní, jelikož to tak tvrdí správce daně. Napadená rozhodnutí podle obviněného neodpovídají zákonným požadavkům na kontradiktornost a přezkoumatelnost, neboť z jejich odůvodnění není patrné, v čem konkrétně je spatřována trestnost jednání obviněného, resp. jak konkrétně měl obviněný svým jednáním naplnit znaky skutkové podstaty některého z trestných činů.
13. Obviněný zdůrazňuje, že na problematiku odpočtů DPH nelze pohlížet stejnou optikou v režimu daňového a trestního práva, přičemž z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, zejména pak z odst. 8, je podle něj zřejmé, že soud druhého stupně při posuzování viny obviněného zcela vycházel ze zprávy Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 10, a ze svědecké výpovědi pracovnice tohoto finančního úřadu svědkyně D. Č., ačkoliv je v trestním řízení jen a pouze na orgánech činných v trestním řízení, aby prokázaly přijetí zdanitelného plnění daňovým subjektem a faktický stav věci, tj. případné fingování zdanitelného plnění a jeho použití k odpočtu DPH, přičemž v této otázce nelze vycházet ze závěrů správce daně.
14. Z důvodu odlišnosti principů důkazního řízení se podle obviněného nelze ztotožnit se zcela subjektivním názorem odvolacího soudu, že pokud obviněný s finančním úřadem nespolupracoval, nereagoval na jeho oznámení a výzvy, a nedoložil požadované doklady, které by oprávněnost nároku na odpočet DPH prokazovaly, lze logickou úvahou dospět k závěru, že takové doklady neexistují. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně formy, obsahu a způsobu úhrady faktur, které byly soudům obou stupňů předloženy, neboť je podle něj zcela lhostejné, jakým způsobem byly jednotlivé faktury uhrazeny, neboť úhrada faktury jiným než na faktuře uvedeným způsobem není trestná. Trestná není podle obviněného ani skutečnost, že předmětné faktury zněly na částky v šestimístných číslech nebo že obviněný podíl v obchodní společnosti C. h. převedl zcela standardně a podle zákonných premis na třetí osobu.
15. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel poukazuje na to, že soudy podle jeho názoru přehlédly zásadu subsidiarity trestní represe, když chybně dovozovaly trestnost jednání obviněného ze závěrů finančního úřadu, a to aniž by připustily, že věc bylo možné řešit prostřednictvím jiného právního předpisu, totiž daňové řádu (např. postup při odstraňování pochybností, modifikace odpočtu DPH podle pomůcek), přičemž daňovému subjektu, v němž obviněný působil, již byly určité sankce podle daňového řádu správcem daně uloženy.
16. Vzhledem k tomu, že v trestním řízení nebyla podle obviněného řádným způsobem prokázána jeho vina a že postupem soudů obou stupňů bylo současně porušeno jeho právo na spravedlivý proces, obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a aby ho podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, popř. aby zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání.
17. Dovolání obviněného bylo ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Přípisem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 7. 2. 2020 bylo Nejvyššímu soudu sděleno, že se Nejvyšší státní zastupitelství nebude k dovolání vyjadřovat a že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
26. Dovolací námitky, které obviněný M. K. uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují jednak proti výroku o vině, když obviněný namítá, že soudy obou stupňů nepřípustně převzaly závěry správce daně ohledně fiktivnosti plnění, za která následně coby jednatel společnosti C. h. uplatnil nárok na nadměrný odpočet DPH, čímž byla podle obviněného porušena zásada kontradiktornosti trestního řízení, a dále se týkají zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, kterou soudy podle obviněného opomněly v jeho trestní věci zohlednit.
27. Nejvyšší soud předně konstatuje, že ačkoliv dovolatel ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho důvodu dovolací soud napadená rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv obviněný takto výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve svém dovolání neuplatnil.
28. Pokud jde o samotnou dovolací argumentaci obviněného, Nejvyšší soud zjistil, že tato se týká převážně otázek dokazování a následných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, konkrétně pak, jak již bylo uvedeno, otázky, zda soudy mohly při zjišťování skutkového stavu vycházet ze závěrů správce daně ohledně fiktivnosti plnění, za která následně coby jednatel společnosti C. h. uplatnil nárok na nadměrný odpočet DPH. Nejvyšší soud přitom opakovaně upozorňuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze uplatňovat toliko s poukazem na nesprávnost skutkových zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení na skutková zjištění vždy navazují.
29. Námitky skutkového charakteru, které obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje, by bylo možné přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy, a namítl-li by to obviněný ve svém dovolání (k problematice extrémního rozporu viz výše).
30. Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku námitku extrémního rozporu nevznáší. Namísto toho argumentuje tím, že postupem soudů nižších stupňů, které podle jeho názoru porušily zásady dokazování v trestním řízení, bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto postup soudů nižších stupňů přezkoumal alespoň z těchto obviněným namítaných hledisek. Dospěl však k závěru, že obviněnému nelze dát za pravdu.
31. Nejvyšší soud úvodem konstatuje, že otázka použitelnosti závěrů správce daně učiněných v daňovém řízení byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. S ohledem na rozdílné pojetí dokazování v daňovém a trestním řízení panuje v ustálené judikatuře názor, že výsledky daňového řízení v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění (zatajení, zkrácení), byť jsou jinak v takovém řízení opatřené důkazy vždy podstatným podkladem navazujícího trestního řízení, nelze bez dalšího zcela přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného za úmyslný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. (nyní §240 odst. 1 tr. zákoníku). Proto ani nejsou orgány činné v trestním řízení vázány vyjádřením správce daně o výši zkrácení (nedoplatku) určité daně či případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím správce daně o doměření daňového nedoplatku (např. platebním výměrem), ale mají povinnost podle §2 odst. 5 tr. ř. samy na podkladě důkazů opatřených v daňovém řízení a doplněných v trestním řízení, zejména pokud jde o rozsah zkrácené daně a zavinění obviněného, zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Orgány činné v trestním řízení mají povinnost hodnotit důkazy způsobem uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř. a v rámci tohoto postupu se musí vypořádat i se závěry, k nimž případně dospěl v otázce zkrácení (nedoplatku) daně příslušný správce daně, a s podklady, které k jeho rozhodnutí vedly. Z uvedeného vyplývá, že i když je nutné rozdíl mezi řízením trestním a daňovým respektovat, nelze v trestním řízení ignorovat výsledky daňového řízení nebo je nahrazovat důkazně nepodloženými vlastními úvahami orgánů činných v trestním řízení. Jinými slovy, orgány činné v trestním řízení jsou povinny se vypořádat se závěry, k nimž případně dospěl v otázce zkrácení daně, a to dokonce, i pokud jde o rozsah zkrácení daně, příslušný správce daně, a s podklady, které k jeho rozhodnutí vedly (viz usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, publikované pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr.). Soudu však nic nebrání, aby v rámci hodnocení důkazů po zhodnocení zprávy finančního úřadu dospěl k závěru, že se s touto zprávou na základě dalších důkazů, které provedl a zhodnotil, ztotožnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1435/2018).
32. Z hlediska této trestní věci pak lze konstatovat, že uvedené judikaturní závěry vztahující se k otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění jsou použitelné i pro řešení otázek souvisejících s vylákáním daňové výhody, které je předmětem nyní posuzované trestní věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, publikované pod č. 48/2015 Sb. rozh. tr., podle kterého je řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody otázkou viny ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. ).
33. S ohledem na výše uvedené závěry konstantní judikatury dovolací soud zkoumal, zda soudy nižších stupňů vycházely při svých úvahách o vině obviněného toliko ze závěrů finančního úřadu a zda jeho závěry bez dalšího přejaly, jak tvrdí dovolatel. Zjistil přitom, že soud prvního stupně svůj závěr o vině obviněného zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku založil na provedených důkazech, kterými byly listiny poskytnuté Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 10 (dále jen „finanční úřad“), a další listiny (zpráva Komerční banky, a. s., výpis z účtu, výpis z obchodního rejstříku, zpráva Ministerstva vnitra České republiky, zpráva České správy sociálního zabezpečení, smlouva o úplatném převodu akcí, kupní smlouva se společnosti N. G., atd.), dále pak svědecká výpověď pracovnice finančního úřadu D. Č., bývalé prokuristky společnosti C. h. A. K., která v dané společnosti působila před příchodem obviněného, T. V., ředitele společnosti S. S., která společnosti C. h. omylem zaslala dvě platby, D. K., jednatele společnosti N. G. a J. S., na kterého byla společnost C. h. obviněným po spáchání trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, převedena.
34. V návaznosti na právě uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně při úvahách o vině obviněného nevycházel (a ani je bez dalšího nepřejal) výlučně ze závěrů finančního úřadu, které vyústily ve vydání dodatečných platebních výměrů ze dne 16. 10. 2017, ve kterých finanční úřad konstatoval, že daňový subjekt (společnost C. h.) neprokázal splnění základní hmotněprávní podmínky pro uplatnění nároku na nadměrný odpočet, kterou je existence daňových dokladů uvedených v kontrolním hlášení podle §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), a jejich zahrnutí v daňovém přiznání, a že neprokázal ani podmínky pro nárok na odpočet daně podle §72 zákona o DPH, tzn. že přijatá zdanitelná plnění byla použita k uskutečňování ekonomické činnosti a pro jaké konkrétní účely byla použita.
35. Nejenže uvedený závěr finančního úřadu vyjádřený v dodatečných platebních výměrech ze dne 16. 10. 2017 není z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku relevantní, když tato vyžaduje, aby pachatel tohoto trestného činu ve větším rozsahu úmyslně zkrátil daň či jinou podobnou povinnou platbu anebo aby úmyslně vylákal výhodu na některé z těchto povinných plateb, ale soud prvního stupně zejména na základě provedených důkazů (kterými zdaleka nebyly jen listiny poskytnuté finančním úřadem) přesvědčivě zdůvodnil, proč sám dospěl k závěru, že obviněný jednající za společnost C. h. uplatnil nároky na nadměrné odpočty DPH v celkové výši 4.768.583 Kč přesto, že na tyto neměla tato společnost nárok, a že věděl, že deklarovaná zdanitelná plnění se ve skutečnosti neuskutečnila. Nalézací soud vysvětlil, na základě jakých důkazů k tomuto závěru dospěl a jak tyto důkazy hodnotil. Nelze nic vytknout ani tomu, že nalézací soud konstatoval, že společnost NHtools, s. r. o., je v jiném daňovém řízení vedena jako společnost zapojená do řetězce větší skupiny firem a že je u ní pravděpodobné, že žádná plnění neprobíhají. Závěr o fiktivnosti deklarovaných plnění totiž soud prvního stupně dovodil nejen na základě této informace poskytnuté finančním úřadem, ale zejména z dalších okolností, které sám v řízení zjistil (obsah a forma faktur, které zněly na vysoké částky a plnění je v nich popsáno pouze obecně, skutečnost, že faktury nebyly zaplaceny, resp. o tom neexistuje žádný záznam, nulový pohyb na účtech společnosti C. h. následné převedení společnosti C. h. bílému koni atd.). U těchto úvah a zjištění přitom nelze ani v nejmenším hovořit o tom, že by se jednalo o převzaté závěry finančního úřadu.
36. Soudy nižších stupňů tedy nepochybily, když na závěr o fiktivnosti deklarovaných plnění usoudily na základě vlastního dokazování, jehož součástí zcela logicky byly (kromě jiného) i dokumenty poskytnuté finančním úřadem, který ostatně sám inicioval zahájení trestního řízení oznámením o podezření ze spáchání trestného činu ze dne 19. 10. 2017. Nejvyšší soud tak nemohl přisvědčit obviněnému, který tvrdí, že postupem soudu bylo fakticky obráceno důkazní břemeno, které v trestním řízení nese oproti řízení daňovému obžaloba, a že tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
37. Nejvyšší soud se dále zabýval dovolací námitkou obviněného týkající se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v nyní posuzované trestní věci.
38. Předně je nutno konstatovat, že i v rámci této námitky obviněný částečně soudům nižších stupňů vytýká, že nepřípustně dovozovaly trestnost jeho jednání ze závěrů finančního úřadu. S touto stěžejní dovolací námitkou se již Nejvyšší soud vypořádal výše. Obviněný dále namítá, že věc bylo možné řešit prostřednictvím jiného právního předpisu, konkrétně pak podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), když ostatně společnosti C. h., již byly určité sankce ze strany finančního úřadu uloženy.
39. Dovolací soud po posouzení uvedené argumentace obviněného dospěl k závěru, že tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze ji však shledat důvodnou.
40. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že zásada subsidiarity trestní represe (a princip ultima ratio), kterou obviněný ve svém dovolání právně relevantně uplatnil, je zakotvena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, ze kterého vyplývá, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V této souvislosti je nutno poukázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle kterého (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován právě použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku . Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
41. Dovolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že jednání, jehož spáchání je obviněnému kladeno za vinu, je společensky škodlivé a vyžaduje řešení cestou trestního práva a to zejména vzhledem k objektu zločinu, kterým je v tomto případě zájem společnosti na ochraně majetku a řádném odvodu daní. Tento závěr přitom podle Nejvyššího soudu vyplývá jak z výše škody (která představuje značnou škodu a podmiňuje tak použití vyšší trestní sazby), k jejímuž způsobení jednání obviněného směřovalo a jež by vznikla nebýt zásahu finančního úřadu, přičemž tato částka se blíží dokonce hranici škody velkého rozsahu, tak zejména ze skutečnosti, že alternativními způsoby postihu ze strany finančního úřadu, které zmiňuje obviněný ve svém dovolání, by mohl být postižen toliko daňový subjekt, který nárok na nadměrný odpočet DPH v daňových přiznáních za období únor a březen 2017 neoprávněně uplatnil, tedy společnost C. h., za kterou obviněný coby statutární orgán jednal, a nikoliv sám obviněný. Jelikož postih podle jiného předpisu (daňového řádu) nebyl v případě obviněného možný (a ani pokud by možný byl, nebylo by možné ho zejména s ohledem na výši hrozící škody považovat za dostatečný) bylo zcela na místě uplatnit postih cestou trestní represe.
42. Jen pro úplnost Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že skutečnost, že společnost C. h., již byla ze strany finančního úřadu potrestána uložením penále v dodatečných platebních výměrech, neznamená, že by byl vyloučen trestní postih obviněného M. K., který za tuto společnost jednal, z důvodu překážky ne bis in idem (zákazu opakovaného postihu za tentýž čin). Uplatnění sankce v podobě daňového penále v daňovém řízení vedeném proti jiné osobě, než je trestně osoba stíhaná, totiž nebrání trestnímu postihu za stejný čin takto trestně stíhané osoby, byť by se jednalo o člena statutárního orgánu právnické osoby, které bylo uloženo daňové penále (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 7 To 59/2016, publikované v Trestněprávní revue, č. 4/2017, s. 98 a násl.).
43. Lze tedy uzavřít, že ze strany soudů nižších stupňů nebyla porušena zásada subsidiarity trestní represe (ultima ratio), neboť bylo v případě jednání obviněného M. K. zcela na místě aplikovat trestní postih. Tuto dovolací námitku proto Nejvyšší soud neshledal důvodnou.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
44. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
45. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář