ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.353.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 353/2020-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2020 o dovolání obviněné M. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 10 To 353/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 84/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné M. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 17 T 84/2019, byla obviněná M. K. uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že dne 25.06.2019 v době okolo 19:00 hodin, v k.o. XY, na silnici II/102 v km 15,639, cca 50 metrů za obcí XY, ve směru jízdy na Prahu, okres Praha-západ, po předchozím požití alkoholických nápojů, maje v dechu v 19:19 hodin odborným měřením úředně kalibrovaným přístrojem hodnotu 3,08 g/kg alkoholu, opakovanou kontrolou v 19:26 hodin pak byla naměřena hodnota 3,06 g/kg alkoholu v dechu, tedy ve stavu, kdy nebyla schopna bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, řídila osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW 640, reg. zn. XY, vlastníka UniCredit Leasing CZ, a. s., IČO 158 86 492, kdy při jízdě nepřizpůsobila rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, za jízdy přejela za pravý okraj komunikace, kde pravou boční částí vozidla narazila do kovových svodidel (škoda na svodidlech nevznikla, na vozidle vznikla škoda ve výši 210.000 Kč), následně pokračovala v jízdě po silnici č. II/102 přes obec XY, městkou část Praha-Zbraslav a sjezd z Pražského okruhu D0 směrem na ulici XY, kde byla zastavena hlídkou PČR .
Za to byla odsouzena podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 80 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla určena na 500 Kč, tedy celkem 40.000 Kč (čtyřicet tisíc korun českých).
Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo určeno, že peněžitý trest může být zaplacen v nejvýše deseti měsíčních splátkách do posledního dne v měsíci v minimální výši 4.000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněná nezaplatí dílčí splátku včas.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 36 (třiceti šesti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 17 T 84/2019, podala obviněná odvolání, a to do výroku o trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 10 To 353/2019, a to tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 10 To 353/2019, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 116–118), v rámci něhož odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené usnesení spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná namítla, že až do spáchání uvedeného skutku žila zcela spořádaným a bezúhonným životem, což dokládá výpis z evidence rejstříku trestů. Nikdy nebyla odsouzena pro spáchání žádného trestného činu a ani v současnosti proti ní není vedeno žádné jiné trestní stíhání. K činu, pro který je stíhána, se při kontrole hlídkou Policie České republiky doznala a vyjádřila nad svým jednáním lítost. Svým činem nezpůsobila žádnou škodu na zdraví třetích osob, ani se žádným způsobem na úkor třetích osob neobohatila. Jediná škoda, kterou způsobila, vznikla na předmětném vozidle a tato škoda byla v co nejkratším časovém termínu uhrazena. Soudem nebylo taktéž zohledněno, že převedla na účet Okresního soudu Praha-západ peněžní částku ve výši 50.000 Kč určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, neboť svého činu hluboce lituje a uvědomuje si, jaké následky mohlo její počínání mít. Rovněž má za to, že pokud by s hlídkou PČR nespolupracovala a odmítla dechovou zkoušku, hrozil by jí mírnější trest, než jaký jí vyměřil soud první instance. Dále obviněná poukazuje na skutečnost, že musí pečovat o své rodiče a rodiče svého manžela, stejně jako obstarávat záležitosti své rodiny, k čemuž hojně využívá svého řidičského oprávnění. Trest zákazu řízení tak nezasahuje pouze do její osobního života, nýbrž i do života třetích osob. Má za to, že soud měl tyto okolnosti posoudit jako polehčující ve smyslu ustanovení §41 písm. j), n) a o) tr. zákoníku. Soud současně nepřihlédl k jejím rodinným poměrům. Jelikož tak neučil, domnívá se, že nebyl respektován princip individualizace trestu a jí vyměřený trest je tudíž nezákonný.
Na podkladě výše uvedeného proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc k novému projednání.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 24. 2. 2020 (č. l. 119v). Dne 10. 3. 2020 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 220/2020, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že po seznámení se s obsahem zmíněného podání, s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 17 T 84/2019, s napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 10 To 353/2019, a s dalšími podklady, nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 10 To 353/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest (předmětem přezkumu byl toliko výrok o uloženém trestu). Obviněná je podle §265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou M. K. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu . Předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nebyl obviněnou uplatněn, byť s ohledem na jí přednesenou argumentaci lze usoudit, že by nedošlo k naplnění ani tohoto dovolacího důvodu.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Z obsahu dovolání obviněné je zřejmé, že její výtky vůči uloženému trestu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tj. trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel všeho druhu na dobu 36 (třiceti šesti) měsíců, jsou zaměřeny co do jeho výše, kdy jí uložený trest zákazu činnosti shledává nepřiměřeně přísným. Obviněná argumentuje tím, že soudy nesprávně posoudily otázku polehčujících okolností ve smyslu ustanovení §41 písm. j), n), o) tr. zákoníku a nepostupovaly v souladu se zásadou individualizace trestu. Svou námitkou tak nenamítá jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolností), čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že v postupu nalézacího soudu, potažmo soudu odvolacího neshledává žádné vady. Obviněná se dopustila přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit začnou škodu na majetku a způsobí takovým činem dopraví nehodu . Za to bude potrestán trestem odnětí svobody na šest měsíců až tři léta, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.
Nalézací soud v bodě 15. rozsudku rozvedl, k jakým okolnostem přihlédl při stanovení trestu obviněné, přičemž z odůvodnění se podává, že přihlédl ke všem polehčujícím okolnostem, které obviněná namítá. Ve smyslu §39 odst. 1 tr. zákoníku přihlédl k její dosavadní bezúhonnosti, jejímu doznání a projevené lítosti. Neopomněl skutečnost, že obviněná převedla na účet Okresního soudu Praha-západ peněžní částku ve výši 50.000 Kč určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti (bod 12.). Uvedenou skutečnost však nelze posuzovat jako jakousi peněžitou náhradu za škodlivé jednání, která by umožnila vykoupit se výměnou za nižší, případně žádný trest. Taková úvaha je zcela absurdní. Současně zohlednil i povahu a závažnost spáchané trestné činnosti, zejména pak skutečnost, že nedošlo ke škodě na zdraví a životě osob. Nalézací soud ukládal trest, který zákon připouští a současně ve výměře v trestní sazbě stanovené v trestním zákoně na tento trestný čin, kterým byla obviněná uznána vinnou. Nalézací soud nepřistoupil k uložení trestu odnětí svobody, který by se zde nabízel, ale toliko s ohledem na jím zohledněné polehčující okolnosti k uložení peněžitého trestu, tedy trestu alternativního, ve spojení s trestem zákazu činnosti. Ten byl obviněné uložen jako trest výchovný, kdy nalézací soud uvedl, že k tomuto přistoupil proto, aby „ si obžalovaná uvědomila svou odpovědnost při řízení motorových vozidel a zároveň aby byli chráněni i další účastníci silničního provozu, neboť jak se podává z výpovědi svědkyně A., k případné další nehodě nedošlo jen díky bezpečnostním systémům vozidla, které obžalovaná řídila “ (bod 15.). Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil.
Nejvyšší soud poznamenává, že neuložení trestu zákazu činnosti by v projednávané věci odporovalo všem obecným zásadám při ukládání trestu za uvedenou trestnou činnost, ke které došlo při řízení motorového vozidla. Motorové vozidlo, které není bezpečně ovládáno, je nepřehlédnutelným rizikem pro ostatní řidiče, majetek i osoby účastné provozu na dopravních komunikacích. Obviněná pod vlivem alkoholu, a to ve zcela jistě ne zanedbatelné výši přesahující 3 ‰, kterou lze označit za stav velmi těžké opilosti, způsobila dopravní nehodu. Lze mluvit o velikém štěstí, že jednání obviněné v takovém stavu, kdy i přes zcela zjevnou opilost z vlastní vůle usedla za volant, nemělo závažnější následky, a to nejen pro ni samotnou. Není proto případná námitka obviněné, že jí zákaz řízení zasahuje do osobního života a života její rodiny, neboť v rámci péče o rodinu potřebuje řídit. Omezení, které s sebou zákaz řízení přináší, je následkem jejího vlastního nezodpovědného jednání, kterým zasáhla i do života vlastní rodiny. Výchovný prvek pro udělení takového trestu je tedy v jejím případě více než zjevný.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 4. 2020
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata