ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.706.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 706/2020-1272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. S. , nar. XY, občan Slovenské republiky, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 74/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 1 T 74/2019, byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“).
2. Tohoto trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil skutkem popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.
3. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 1 T 74/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání .
5. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného shledal vinným, že
dne 29. března 2014 Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu 9, se sídlem Drahobejlova 945/48, Praha 9, podal za daňový subjekt P. S., DIČ: XY, IČ XY, s místem podnikání XY, XY, přiznání k dani z příjmu fyzických osob za kalendářní rok 2013, ve kterém vykázal příjmy ve výši 15.726.590 Kč bez DPH, výdaje ve výši 15.270.352 Kč, příjmy z kapitálového majetku ve výši 18 Kč, základ daně ve výši 410.643 Kč a daň po uplatnění slev ve výši 9.942 Kč, přičemž zatajil skutečně dosažený zisk, kdy skutečné příjmy činily minimálně 17.613.858 Kč bez DPH a skutečné výdaje maximálně 14.943.718 Kč, čímž v rozporu se skutečností snížil základ daně oproti vykázaným hodnotám o částku 2.213.902 Kč, a tím České republice způsobil na neodvedené dani z příjmu škodu ve výši nejméně 428.832 Kč .
6. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že se nevypořádaly s nedostatečným vylíčením objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen, ve skutkové větě odsuzujících rozsudků. Tím podle něj došlo k rozporu s ustálenou judikaturou, přičemž stran požadavků na popis skutku ve skutkové větě odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1404/2013. Podle obviněného soudy pouze konstatovaly obecný fakt, který přijaly od orgánů finanční správy, avšak dále nezkoumaly, jak se měl skutek stát, a to především jak konkrétně mělo dojít k odchylce uváděných příjmů v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzické osoby za rok 2013 od stavu zjištěného na bankovním účtu. Dále podle něj v popisu skutku pouze přepsaly skutkovou podstatu trestného činu z trestního zákoníku, avšak vůbec ji nepodřídily individuálním okolnostem případu. Soud prvního stupně podle obviněného bez jakéhokoliv důkazu tvrdí, že měl obviněný manipulovat výpisy z bankovního účtu, které předával externí účetní ke zpracování. Poukazuje i na to, že podpis na daňovém přiznání není jeho a že tudíž nemohl ani ověřit správnost údajů v něm uvedených.
9. Dovolatel dále upozorňuje na to, že z porovnání stavů bankovních účtů uvedených v daňovém přiznání a stavu bankovních účtů doložených na výpisech z účtu založených do spisu Komerční bankou vyplývá, že tyto jsou totožné, a že s bankovními účty nebylo žádným způsobem manipulováno, neboť v opačném případě by zůstatky neseděly. Nesoulad v daňovém přiznání tak podle obviněného byl důsledkem chyby, kterou není schopen přesně určit, přičemž to ani není jeho úkolem.
10. Obviněný dále brojí proti tomu, že soud druhého stupně podle něj nepřípustně vykládal důkazy v jiném světle, čímž nahrazoval úlohu soudu nalézacího, když tvrdil, že nikdo neudělal chybu a že jediné vysvětlení je takové, že to musel být obviněný, kdo manipuloval s účetními podklady. Soud druhého stupně rovněž podle obviněného překvapivě tvrdí, že podpis na daňovém přiznání je podpisem obviněného. Vyjadřuje se též ke ztrátě účetnictví za předmětné zdaňovací období, která podle něj není k jeho prospěchu, neboť právě kvůli odcizení účetnictví byl obviněný odsouzen za něco, co nespáchal.
11. Z těchto důvodů obviněný Nejvyššímu soudu navrhuje, aby zrušil napadený rozsudek odvolacího a nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám, přičemž hned úvodem konstatoval, že s těmito námitkami se vypořádaly již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.
13. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce odpovídá pouze námitka týkající se toho, že z popisu skutku není zřejmá objektivní ani subjektivní stránka trestného činu. K tomu státní zástupce konstatuje, že podle skutkové věty v rozsudku odvolacího soudu obviněný ve svém daňovém přiznání „ vykázal “ příjmy a výdaje tak, že „ zatajil skutečně dosažený zisk “. Má za to, že takto popsaný skutkový základ je dostatečný pro úvahu jak o jednání dovolatele (v daňovém přiznání vykázal příjmy a výdaje v rozporu se skutečností), tak o jeho zavinění, když pojmem „zatajení“ je podle něj i v obecné češtině vždy označováno úmyslné nesdělení nějaké informace.
14. Celkový obsah zbývajících dovolacích námitek směřuje podle státního zástupce spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, když tuto argumentaci uplatnil i ve svém odvolání. Státní zástupce upozorňuje, že takové výhrady v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat nelze.
15. Státní zástupce shrnuje, že konkrétní námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.
16. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
26. Z podaného dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný své námitky zaměřil proti výroku o vině přečinem podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, když zejména namítá nedostatečný popis jednání, které je mu kladeno za vinu, ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, a rovněž uvádí, že s ohledem na skutečný stav bankovního účtu je vyloučeno, aby se dopustil jakýchkoliv účetních manipulací. Obviněný rovněž brojí proti tomu, že odvolací soud podle něj nepřípustně interpretoval provedené důkazy nad rámec toho, jakým způsobem tak učinil soud prvního stupně.
27. Již na tomto místě je nutno upozornit, že část dovolacích námitek obviněného neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., skrze který je možno napadat nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž se týkají výlučně oblasti dokazování, a to zejména z pohledu hodnocení provedených důkazů. V obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 21. až 23. tohoto usnesení) je nutno uvést, že otázka dokazování je čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu toliko předestřít jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, a to i přesto, že tuto snahu prezentuje jako nesouhlas s právním posouzením skutku, pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
28. Za námitku ryze skutkovou je v uvedeném smyslu nutno označit výhrady obviněného proti způsobu, jakým se ke zjištěnému skutkovému stavu vyjadřuje odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí.
29. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že ačkoliv se tato sama o sobě nemůže stát předmětem dovolacího přezkumu, neboť její podstatou je toliko polemika s postupem soudu druhého stupně, přičemž obviněným namítané pochybení nezakládá žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., nelze v postupu soudu druhého stupně shledat pochybení, které by zakládalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
30. Nejvyšší soud z rozhodnutí soudů obou stupňů zjistil, že nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný v úmyslu snížit neoprávněně svoji daňovou povinnost úmyslně manipuloval s účetními doklady, které následně předával své účetní k přípravě daňového přiznání. Na str. 5 odůvodnění svého rozsudku se pak soud prvního stupně zmiňuje o tom, že manipulováno mělo být konkrétně s výpisy z bankovních účtů. Poté, co obviněný ve svém odvolání obsáhle polemizoval s tím, že by manipuloval s výpisy z bankovních účtů, odvolací soud zjištění nalézacího soudu korigoval v bodě 34. odůvodnění napadeného rozsudku v tom směru, že manipulováno nebylo s bankovními účty, nýbrž s účetními doklady, a to tak, že obviněný do účetnictví nedodával všechny doklady o inkasovaných příjmech a naopak dodával vedle oprávněných dokladů o existujících výdajích i doklady o výdajích, které ve skutečnosti v rámci daného podnikání nevynaložil, což v celkovém výsledku vedlo k inkriminovanému zkrácení daně, jež nezpůsobila svévolným jednáním či chybou účetní H., ale obviněný coby živnostník.
31. Obviněnému nelze přisvědčit, pokud tvrdí, že právě uvedené odůvodnění odvolacího soudu je natolik originální, že obviněného zbavovalo možnosti argumentovat vůči němu v rámci řádného opravného prostředku, a že soud druhého stupně na věc nahlížel po skutkové stránce odlišně od soudu nalézacího. Skutečností je naopak to, že odvolací soud v potřebné míře reagoval na odvolací námitky obviněného týkající se manipulace s výpisy z bankovních účtů, neboť tato potřeba v rámci odvolacího řízení vyvstala jednak s ohledem na odvolací argumentaci obviněného, jednak s ohledem na poněkud stručné odůvodnění soudu nalézacího. Ten skutečně řádně nevysvětlil, jak konkrétně obviněný s účetními doklady manipuloval, a to zejména ve vztahu ke skutkové větě jeho odsuzujícího rozsudku, ze které plyne, že obviněný zatajil skutečně dosažený zisk. Odvolací soud tak byl nucen toto kusé odůvodnění nalézacího soudu napravit v tom smyslu, že obviněnému vysvětlil, jakým konkrétním jednáním krátil svoji daňovou povinnost, čímž naplnil znaky přečinu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze tedy hovořit o tom, že by soud druhého stupně věc jinak po skutkové stránce vykládal, když naopak odůvodnění nalézacího soudu zpřesnil a korigoval v tom smyslu, že obviněnému není kladena za vinu manipulace s výpisy z bankovních účtů, které samy o sobě nejsou z hlediska vzniku a rozsahu daňové povinnosti rozhodující (rozhodující jsou naopak příjmové a výdajové doklady, které obviněný své účetní řádně nedodával a ta je tudíž nemohla zahrnout do daňového přiznání, čímž obviněný svoji daňovou povinnost zkrátil).
32. Odvolací soud ani nehodnotil oproti soudu nalézacímu odlišně otázku, zda obviněný podepsal či nepodepsal předmětné daňové přiznání, když naopak v bodě 19. odůvodnění svého rozsudku jednoznačně uvedl, že tato otázka není za daných okolností z hlediska viny rozhodná, a to ani z hlediska úvah o zavinění obviněného. V žádném případě tak soud druhého stupně netvrdí, že daňové přiznání podepsal obviněný. Naopak vysvětluje, proč neshledal za nutné nechat k této otázce zpracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví.
33. Soudu druhého stupně nelze ničeho vytknout, ani pokud jde o odůvodnění týkající se údajného odcizení účetnictví obviněného, neboť odvolací soud toliko rozvinul úvahy soudu nalézacího, který obviněnému neuvěřil, že by k takovémuto odcizení došlo. S tímto přesvědčivým odůvodněním se ostatně Nejvyšší soud ztotožňuje i po věcné stránce.
34. Jakkoliv tedy nelze výhrady obviněného týkající se údajné překvapivosti a originálnosti odůvodnění napadeného rozsudku soudu druhého stupně podřadit pod uplatněný dovolací důvod ani pod žádný jiný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, neshledává Nejvyšší soud jakékoliv pochybení odvolacího soudu v této oblasti, když tento se naopak velice pečlivě a přesvědčivě vypořádal s odvolací argumentací obviněného a upřesnil místy nedostatečné odůvodnění soudu nalézacího.
35. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak lze s jistou mírou benevolence podřadit námitku obviněného, když tvrdí, že pokud zůstatky na jeho bankovním účtu zjištěné policejním orgánem souhlasily se zůstatky, které sám v daňovém přiznání deklaroval, nemohlo dojít k daňovému úniku, protože v takovém případě by uvedené zůstatky nesouhlasily. Tuto námitku však nelze shledal opodstatněnou.
36. Předně je nutno opětovně připomenout, že obviněnému není kladeno za vinu, že by manipuloval s výpisy z bankovních účtů, jak správně konstatoval odvolací soud. Naopak je mu vytýkáno, že do účetnictví nedodával všechny doklady o inkasovaných příjmech a že do něj naopak zakládal vedle oprávněných dokladů o existujících výdajích i doklady o výdajích, které ve skutečnosti v rámci svého podnikání nevynaložil.
37. Již z právě uvedeného je zřejmé, že z hlediska jednání obviněného nejsou zůstatky na jeho bankovním účtu vůbec rozhodné. Rozhodujícím je naopak toliko skutečnost, že obviněný v daňovém přiznání nedeklaroval podle pravdy příjmy a výdaje spojené se svým podnikáním, což vedlo ke stanovení jiného (nižšího) základu daně, než který by byl stanoven, pokud by obviněný pravdivě přiznal všechny své skutečné příjmy a pokud by do výdajů nezahrnul některé položky, které se neuskutečnily. Skutečnost, že obviněný nefalšoval zůstatky na svém bankovním účtu (což ostatně ani dost dobře činit nemohl, resp. takové jednání by mohlo být velice snadno odhaleno), nemění nic na tom, že obviněný zkrátil daň z příjmu tím, že nepřiznal zejména všechny své příjmy tak, jak se ve skutečnosti odehrály. Pokud obviněný neustále operuje s tím, že měl podle nalézacího soudu manipulovat s výpis z bankovního účtu, je zřejmé, že se snaží tento nesprávně zvolený obrat soudu prvního stupně používat ve prospěch své obhajoby, neboť je skutečností (jak ostatně připustil i odvolací soud), že obviněný s výpisy z bankovního účtu nemanipuloval.
38. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále odpovídá námitka obviněného, pokud tvrdí, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nebyla dostatečně zachycena objektivní a subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Ani tato námitka však není opodstatněná.
39. Pokud jde o objektivní stránku uvedeného trestného činu, ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku jak soudu prvního, tak i soudu druhého stupně, jednoznačně vyplývá, že obviněný zkrátil daň tím, že zatajil skutečně dosažený zisk v tam uvedené výši. Odvolací soud pak tento závěr zpřesnil, tím, že rozvedl, jaké byly skutečné příjmy a skutečné výdaje obviněného za daný kalendářní rok. Z takto formulované skutkové věty je objektivní stránka přečinu, který je obviněnému kladen za vinu, jasně patrná. Není přitom potřeba, aby bylo konkrétně uvedeno, jaké jednotlivé příjmy obviněný nepřiznal a naopak o jaké konkrétní položky obviněný své skutečné výdaje navýšil. Tyto částky, jejichž součet je následně souhrnně uveden ve skutkové větě, však musí mít svůj podklad v trestním spisu. Tak tomu v nyní projednávané věci bylo, když bylo vyžádáno poměrně obsáhlé množství daňových dokladů a k nim byl vypracován znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a mzdy. Rozhodně tedy nelze hovořit o tom, že obviněnému nebylo vysvětleno, jak se měl jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustit, když zejména odvolací soud toto jednání přehledně popisuje v bodě 34. odůvodnění svého rozsudku.
40. K subjektivní stránce přečinu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku lze připomenout, že ke spáchání tohoto trestného činu se vyžaduje úmysl pachatele buď svým jednáním zkrátit daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu, nebo vylákat výhodu na některé z těchto povinných plateb. V nyní projednávaném případě je obviněnému kladeno za vinu zkrácení daně z příjmu ve formě přímého úmyslu.
41. Namítá-li obviněný, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu takový úmysl nevyplývá, lze konstatovat, že úmyslná forma jeho zavinění se podává již ze samotné formulace skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu druhého (a ostatně i prvního) stupně, ve které se uvádí, že obviněný skutečně dosažený zisk zatajil . Nejvyšší soud souhlasí s názorem státního zástupce, že zatajením se i v obecné češtině rozumí úmyslné nesdělení nějaké informace. Pokud tedy soudy dospěly ke zjištění, že obviněný skutečně dosažený zisk zatajil, nemůže být o formě zavinění obviněného (přímý úmysl) jakýchkoliv pochyb. Ani tuto výhradu obviněného proto Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
42. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné .
43. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 7. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář