ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.803.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 803/2020-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 6 To 232/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 32 T 36/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 32 T 36/2017, byl obviněný M. Š. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“).
2. Tohoto trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil skutkem popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.
3. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 100 Kč, celkem tedy 10 000 Kč. Obviněnému byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven i náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán.
4. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo dále rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozeného a zdravotní pojišťovny.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 32 T 36/2017, podali odvolání obviněný prostřednictvím svého obhájce, státní zástupce a poškozený.
6. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 6 To 232/2019 , tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného shledal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 2. 8. 2016 v 13:15 hodin v XY, na silnici č. II/482 ve směru jízdy od XY do XY řídil traktor zn. Zetor 6211, registrační značky XY, s neregistrovaným vlekem, který svými rozměry omezoval výhled obžalovaného vzad za traktor s vlekem a prodlužoval celkovou dobu odbočení soupravy vlevo mimo pozemní komunikaci, se kterým přejížděl od svého bydliště v XY č. XY na sousední zahradu v XY u domu č. XY, přičemž při odbočování vlevo z této komunikace na místo ležící mimo komunikaci, se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy vlevo, nedbal zvýšené opatrnosti a ohrozil řidiče motocyklu zn. Yamaha, registrační značky XY, J. G., jedoucího za ním rychlostí nejméně 65 km/hod., neboť samotné odbočování – příčné přemístění traktoru s vlekem prováděl po dobu, která byla delší než čas, který měl k dispozici motocyklista, pokud by jel rychlostí v místě povolenou a přiměřenou, aby místem projel bez nutnosti reagovat na jízdu obžalovaného, bez zajištění bezpečného odbočení pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby, čímž obžalovaný porušil ust. §4 písm. a), b), §21 odst. 1, odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a poškozený porušil ust. §4 písm. a), b), §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, v důsledku čehož motocyklista na takto vytvořenou překážku reagoval brzděním, těsně po započetí brzdění s motocyklem přepadl na bok a následně s motocyklem narazil do levé strany odbočujícího traktoru a při nehodě utrpěl poškozený J. G. zranění a to otevřenou zlomeninu levého bérce, poranění scaphoido-lunárního vazu levého zápěstí a zlomeninu levého klíčku, což si vyžádalo dlouhodobou léčbu včetně hospitalizace na traumatologii, nutnosti operace a významného omezení na obvyklém způsobu života přesahujícího 6 týdnů .
7. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 100 Kč, celkem tedy 10.000 Kč. Obviněnému byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven i náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti dnů pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán.
8. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozeného a zdravotní pojišťovny s tím, že oproti napadenému rozsudku soudu prvního stupně byla náhrada nemajetkové újmy v penězích přiznaná poškozenému snížena z 50.000 Kč na 20.000 Kč.
9. Podle §256 tr. ř. soud druhého stupně odvolání státního zástupce a poškozeného zamítl.
10. Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, který napoprvé z podnětu odvolání obviněného usnesením ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 6 To 281/2017, zrušil první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 32 T 36/2017, a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 6 To 232/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř .
12. Obviněný má za to, že skutek, který se stal, nevykazuje znaky žádného trestného činu a že odvolací soud dospěl k opačnému závěru na základě nesprávné aplikace příslušných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Má konkrétně za to, že na jeho straně nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu.
13. Dovolatel nesouhlasí se soudem druhého stupně, že při odbočování nedbal zvýšené opatrnosti a že bylo jeho povinností přibrat k zajištění bezpečného odbočení způsobilou a náležitě poučenou osobu. Poukazuje na to, že vlek za traktorem byl schváleným a sériově vyráběným typem, který nijak nezákonně nesnižoval výhled z traktoru, jakož i na to, že traktor je primárně vozidlo určené k tahání nebo vlečení přípojných zařízení, s čímž počítá i konstrukce zpětných zrcátek, že souprava nebyla ani delší, než je obvyklé u traktoru s vlekem, že vlek byl prázdný, tudíž nebyla nijak snížena akcelerační schopnost traktoru, a že neměl ani dlouhý náklad. Všechny tyto skutečnosti proto podle něj vedou k závěru, že neměl povinnost zajistit si poučenou osobu. Pokud by tomu tak bylo, musely by všechny tyto zcela běžně se v provozu vyskytující soupravy jezdit se závozníkem. Mnohem podstatnější roli, než je délka obvyklé soupravy, hrají podle obviněného výhledové a rozhledové možnosti řidiče a všech řidičů (účastníků silničního provozu), kteří mohou být ovlivněni odbočovacím manévrem.
14. Podle obviněného by v projednávaném případě vznikla povinnost použít poučenou osobu v případě, kdy by řidičům jiných vozidel, kteří dodržují dopravní předpisy, souprava traktoru a vleku vytvořila překážku náhlou a/nebo neočekávanou. V tomto případě by tato osoba varovala přijíždějící vozidla, neboť znamení o změně směru jízdy traktoru by k zabránění střetu nemuselo stačit.
15. Obviněný poukazuje i na to, že i podle konstatování znalce by poškozený v případě, že by jel povolenou rychlostí a věnoval se řízení a zaregistroval znamení o změně směru jízdy traktoru včas, zabránil střetu pouze tím, že by ubral plyn, respektive nenáhlým zpomalováním. Pokud by podle znalce jel v pravém pruhu, nemusel by reagovat na odbočování vůbec a projel by vpravo od vozidla obviněného. Z těchto závěrů podle dovolatele vyplývá, že výhledové možnosti řidičů přijíždějících ze stejného směru jako motocyklista a dodržujících dopravní předpisy, byly takové, že varující poučené osoby nebylo třeba. V souladu s principem omezené důvěry v dopravě pak obviněný nemusel počítat s tím, že bude s ohledem na své znamení o změně směru jízdy předjížděn nebo že pojede vozidlo nedovolenou rychlostí.
16. Dále je obviněný toho názoru, že ani poučená osoba by, pokud by byla přizvána, nebyla schopna nehodě zabránit. Nebyla tedy prokázána příčinná souvislost mezi porušením pravidla uvedeného v §21 odst. 2 zákona o silničním provozu a nehodou, resp. jejími následky.
17. Obviněný se neztotožňuje ani s tím, že řidič vozidla odbočujícího vlevo ze silnice na místo ležící mimo komunikaci je oprávněn odbočovat (bez poučené osoby) jen tehdy, pokud odbočení zabere takový čas, aby zezadu přijíždějící vozidlo projelo bez nutnosti reagovat na jízdu odbočujícího vozidla. Za přijetí tohoto právního názoru by totiž podle něj zkolaboval silniční provoz, neboť by bylo možno odbočovat vlevo jen v místech, kde je vyhrazený odbočovací pruh.
18. Navíc časový údaj 9,5 s (odbočení obviněného do úplného vyjetí soupravy z vozovky), je podle dovolatele pro právní hodnocení skutku irelevantní, neboť tento časový úsek se vztahuje na úplné vyjetí soupravy ze silnice. V předmětné trestní věci se ale zkoumá zavinění ve vztahu k následkům, které utrpěl motorkář, který přijížděl zezadu traktoru a který už neměl s ohledem na znamení o změně směru jízdy traktoru předjíždět. Stejně tak již neměl předjíždět cyklistu, neboť mohl a měl vidět traktor a mohlo a mělo mu být zřejmé, že se nemůže bezpečně zařadit před cyklistu. Význam má jen doba, kterou obviněnému zabralo opuštění jeho jízdního pruhu, neboť obviněný neměl s ohledem na princip omezené důvěry za povinnost počítat s protiprávním předjížděním poškozeného, kterého nemohl vidět, a nebyl v průběhu odbočování povinen sledovat prostor za sebou, nemusel tedy počítat s tím, že někdo zezadu pojede v protisměru, a dělat rozpočet času i pro pohyb v levém pruhu.
19. Obviněný se podle svého vyjádření nemůže zbavit dojmu, že soudy nižších stupňů postupně hledají na jeho straně porušení předpisů za každou cenu, neboť došlo ke zranění motocyklisty a někdo potrestán být musí. Uvádí, že ho zranění mrzí, ale je přesvědčen, že za něj nenese vinu. Je přesvědčen, že svým jednáním neporušil žádné ustanovení zákona o silničním provozu, jehož porušení by bylo v přímé příčinné souvislosti se vzniklou újmou poškozeného, v důsledku čehož není naplněn znak skutkové podstaty v podobě zavinění a jeho jednání tak není trestným činem.
20. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně ve výroku I. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
21. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám, přičemž konstatuje, že ačkoliv se obviněný místy uchyluje k vlastním skutkovým výkladům o průběhu nehody, lze uplatněné námitky s jistou dávkou tolerance pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, neboť v podstatě namítá absenci zavinění a nesprávnou aplikaci mimotrestní normy. Uplatněné námitky však státní zástupce nepovažuje za důvodné.
22. Ze skutkových zjištění podle názoru státního zástupce vyplývá, že okolnosti předmětného odbočovacího manévru jeho zajištění způsobilou a poučenou osobou vyžadovaly, když mimo rozměrů soupravy traktoru s vlekem poukazuje též na skutečnost, že místo se z pohledu směru jízdy poškozeného nacházelo za zatáčkou a že odbočovací manévr trval déle vzhledem k odbočování do úzkého prostoru. Pokud obviněný povinnost plynoucí z §21 odst. 2 zákona o silničním provozu nesplnil, protože se bez přiměřených důvodů domníval (a patrně se i nadále domnívá), že zajištění odbočovacího manévru způsobilou a poučenou osobou není zapotřebí, lze na jeho straně dovodit zavinění ve formě vědomé nedbalosti.
23. K dovolacím námitkám týkajícím se toho, že obviněný nebyl povinen předvídat porušení pravidel silničního provozu ze strany poškozeného, z čehož dovozuje výlučné zavinění poškozeného na dopravní nehodě, státní zástupce uvádí, že právě s ohledem na dovolatelem zmiňovaný princip tzv. omezené důvěry je povinností řidiče odbočujícího vlevo dbát přiměřené opatrnosti a přiměřeně počítat i s tím, že jiný účastník provozu může svou určitou povinnost porušit, např. pojede nepřiměřenou rychlostí, začne předjíždět i přes již dávané znamení o změně směru jízdy apod. Protiprávností chování jiného řidiče nemůže být zhojen nedostatek rozumné obezřetnosti na straně odbočujícího řidiče, pokud ze strany dalšího účastníka silničního provozu nejde o jednání extrémně porušující pravidla silničního provozu, např. o jízdu extrémně vysokou rychlostí (k tomu přiměřeně odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 2 As 67/2011 a 2 As 66/2016). Obviněný tedy podle státního zástupce měl a mohl počítat i s tím, že jiný řidič může k místu odbočovacího manévru přijíždět rychlostí vyšší než povolenou, a mj. i z toho důvodu zajistit odbočení prostřednictvím způsobilé a poučené osoby.
24. K tomu dodává, že z hlediska trestního práva je příčinou každý jev, bez kterého by jiný jev nenastal vůbec nebo by nenastal způsobem, jakým nastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když ke způsobení následku kromě něj vedlo i jednání dalších osob, objektivní okolnosti apod. V návaznosti na to státní zástupce konstatuje, že i když se v předmětné trestní věci na vzniku zranění poškozeného podílelo jednání samotného poškozeného, který k místu nehody přijížděl nepovolenou rychlostí, zůstává jednání obviněného dostatečně významnou příčinou vzniku škodlivého následku. Rychlost poškozeného motocyklisty činila maximálně 65 km za hodinu a nepřijížděl tedy k místu nehody rychlostí natolik extrémně vysokou, aby včas nereagoval na osobu, která by upozorňovala ostatní účastníky silničního provozu na prováděný odbočovací manévr.
25. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
27. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
29. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
31. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
32. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
33. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
34. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
35. Z podaného dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný své námitky zaměřil proti výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, když zejména namítá absenci protiprávnosti svého jednání a dále absenci subjektivní (zavinění) a objektivní (příčinná souvislost) stránky uvedeného trestného činu.
36. Podle §147 odst. 1 tr. zákoníku bude odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti potrestán ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.
37. Podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu je každý při účasti na provozu na pozemních komunikacích povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.
38. Podle §4 písm. b) zákona o silničním provozu je pak každý při účasti na provozu na pozemních komunikacích dále povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle §75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle §79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
39. Podle §21 odst. 1 zákona o silničním provozu musí řidič při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti.
40. Podle §21 odst. 2 zákona o silničním provozu musí řidič, vyžadují-li to okolnosti, například při přepravě dlouhého nákladu, zajistit bezpečné odbočení pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby.
41. Nejvyšší soud se z podnětu dovolání obviněného nejprve zabýval otázkou protiprávnosti jednání obviněného.
42. Podle soudu druhého stupně obviněný jednal v rozporu s §4 písm. a), písm. b) a §21 odst. 1, odst. 2 zákona o silničním provozu. K tomu zjistil, že k jízdě užil vlek, který mu svými rozměry omezoval výhled vzad za traktor za pomoci vnějších zpětných zrcátek, přičemž tato souprava nebyla schopna dosahovat vyšších rychlostí a zrychlení, zejména při rozjezdu. V důsledku toho odbočovací manévr trval delší dobu, po kterou nebylo umožněno ostatním účastníkům silničního provozu, aby okolo jízdní soupravy projeli bez rizika střetu. Při tom nepřibral žádnou osobu, která by mohla pomoci bezpečnost tohoto odbočovacího manévru zajistit. Poškozený, který jel před dopravní nehodou rychlostí nejméně 65 km/hod., tedy rychlostí nedovolenou, když v místě dopravní nehody byla dovolená rychlost 50 km/hod., pak na nastalou dopravní situaci reagoval bržděním, při kterém upadl a do odbočujícího traktoru narazil.
43. Nejvyšší soud, vycházeje z uvedených skutkových zjištění soudů nižších stupňů, kterými je vázán, již na tomto místě konstatuje, že právě uvedené jednání obviněného bylo zcela jistě jednáním protiprávním (rozporným s pravidly silničního provozu). Obviněný se totiž nejenže při odbočování nechoval ohleduplně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob [§4 písm. a) zákona o silničním provozu], kterými byli potencionální přijíždějící, ale zejména déletrvajícím odbočováním ohrozil (§21 odst. 1 zákona o silničním provozu, část za středníkem) přijíždějícího poškozeného tím, že tento musel v nastalé situaci rychle brzdit, což zapříčinilo jeho pád a následnou srážku s traktorem.
44. Poukazuje-li obviněný na to, že podle principu omezené důvěry nebylo jeho povinností předpokládat, že poškozený za ním pojede nedovolenou rychlostí, shoduje se Nejvyšší soud se státním zástupcem v tom, že z tohoto principu naopak vyplývá povinnost řidiče odbočujícího vlevo dbát přiměřené opatrnosti a přiměřeně počítat i s tím, že jiný účastník provozu může určitou svoji povinnost porušit (např. pojede nepřiměřenou rychlostí, začne předjíždět i přes již dávané znamení o změně směru jízdy). V nyní projednávané věci navíc poškozený neporušoval pravidla silničního provozu extrémním způsobem (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 2 As 67/2011 a 2 As 66/2016). Nejvyšší soud tak dává za pravdu státním zástupci v tom, že obviněný měl a mohl počítat i s tím, že jiný řidič může k místu odbočovacího manévru přijíždět vyšší než povolenou rychlostí.
45. Jestliže tedy obviněný nemohl legitimně spoléhat na to, že svým počínáním nemůže ohrozit jiné účastníky silničního provozu, tedy jestliže věděl, že jeho odbočování nemůže být za takové situace (místo v zatáčce, dlouhý vlek s nízkými dynamickými jízdními vlastnostmi) bezpečné, byl za těchto okolností povinen zajistit bezpečné odbočení pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Jakkoliv Nejvyšší soud souhlasí s obviněným, že v praxi může být zajištění přítomnosti takové osoby problematické, jedná se o jednu z povinností, které řidičům ukládá zákon o silničním provozu tehdy, je-li toho v zájmu bezpečného odbočení potřeba. Pokud řidič takovou osobu k odbočování nepřibere, ačkoliv bez její součinnosti nelze bezpečně odbočit, vystavuje se tím riziku, že v případě nehody bude následovat jeho postih, neboť svým jednáním porušuje ustanovení §21 odst. 2 zákona o silničním provozu. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.
46. Tím, že obviněný jednal v rozporu s §21 odst. 1 a odst. 2 zákona o silničním provozu, porušil i §4 písm. b) zákona o silničním provozu, neboť se při účasti na provozu na pozemních komunikacích neřídil pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že pravidla silničního provozu porušil i poškozený, který překročil maximální povolenou rychlost v obci (k tomu viz níže).
47. O protiprávnosti jednání obviněného spočívající v porušení pravidel silničního provozu tedy nemůže být žádných pochyb.
48. Pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu je dále nutno se zabývat příčinnou souvislostí mezi jednáním obviněného a následkem v podobě dopravní nehody.
49. V této trestní věci bylo zjištěno, že v případě, že by poškozený dodržel maximální povolenou rychlost a jel před nehodou rychlostí 50 km/h, byl by schopen za použití běžného brzdného zpomalení zastavit svůj motocykl před místem střetu. Tím, že maximální povolenou rychlost překročil o 15 km/h, jednal poškozený v rozporu s ustanovením §4 písm. a), písm. b) a §18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Porušení těchto povinností se podle závěrů soudu druhého stupně spolupodílelo na vzniku protiprávního následku, a to v rozsahu 50 %, s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje.
50. I přes zjištěné porušení pravidel silničního provozu ze strany poškozeného, které mělo za následek spoluzavinění dopravní nehody, je však závěr o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a škodlivým následkem v podobě dopravní nehody správný. K přerušení příčinné souvislosti totiž v důsledku protiprávního jednání poškozeného nedošlo.
51. Trestní odpovědnost obviněného je v nyní projednávané věci, ve které se na vzniku nehody ve stejné míře jako obviněný podílel i poškozený, založena na tom, že jednání obviněného bylo jednou z příčin škodlivého následku (dopravní nehody), přičemž se jednalo o příčinu podstatnou. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu TR NS 16/2002-T 389 a v časopisu Soudní rozhledy č. 8/2002, v jehož právní větě se uvádí, že „ jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle §224 TrZ), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.). Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §224 TrZ spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal “.
52. Závěry vyslovené v citovaném rozhodnutí se plně uplatní i v nyní projednávané věci, neboť příčin dopravní nehody bylo hned několik, v každém případě však mezi nimi bylo i protiprávní jednání obviněného. Skutečnost, že k této příčině přistoupilo i protiprávní jednání poškozeného, na věci nic nemění, neboť jednání obviněného zůstalo takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Protiprávní jednání obviněného (ohrožení řidiče za obviněným, nezajištění bezpečného odbočení pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby), byť bylo jen jedním článkem řetězu příčin, které dopravní nehodu způsobily, tak zůstalo příčinou následku, neboť bez něho by se dopravní nehoda nestala. Toto jednání tedy bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou ve smyslu nauky o gradaci příčinné souvislosti. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a škodlivým následkem tak nebyla přerušena. K jejímu přerušení by došlo až tehdy, jestliže by nově přistoupivší okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škodlivého následku bez ohledu na původní příčinu.
53. Nejvyšší soud se dále zabýval poslední dovolací námitkou, která se týká zavinění obviněného ( subjektivní stránky ).
54. Soud druhého stupně dospěl v nyní projednávané věci k závěru o zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. S tímto závěrem se Nejvyšší soud s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci ztotožňuje.
55. Zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
56. V nyní projednávané věci lze podle Nejvyššího soudu učinit závěr, že obviněný, který při odbočování s traktorem porušoval výše uvedená pravidla silničního provozu, musel vědět, že tímto nebezpečným odbočováním může ohrozit ostatní účastníky silničního provozu (když měl počítat i s tím, že jiný řidič může k místu odbočovacího manévru přijíždět rychlostí vyšší než povolenou – srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 2 As 67/2011 a 2 As 66/2016), avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento škodlivý následek nenastane. Závěry odvolacího soudu stran formy zavinění obviněného je proto nutno považovat za přiléhavé a Nejvyšší soud jim proto nemůže ničeho vytknout.
57. Na závěr lze pouze konstatovat, že ačkoliv se obviněný není ochoten smířit se svým odsouzením, bylo v trestním řízení prokázáno, že porušil povinnosti vyplývající z pravidel silničního provozu a že toto porušení bylo jednou z příčin dopravní nehody, při které došlo ke zranění poškozeného. Za této situace je tedy na místě uplatňovat trestní odpovědnost obviněného, ačkoliv tomu se může takový postup jevit jako přísný. Je však rovněž nutno podotknout, že za situace, kdy by při dopravní nehodě byl zraněn rovněž obviněný, bylo by nutno trestní postih vyvodit i vůči poškozenému, který se na nehodě podílel stejnou měrou jako obviněný.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
58. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné .
59. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 8. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář